Hostem v Liberci
Takřka celý pracovní týden jsem pobýval v Liberci a působil zde ve funkci předsedy maturitní komise. Vždy to beru jako ohromnou zkušenost a možnost srovnání. Tentokrát se obzvlášť zadařilo, neboť jsem předsedoval na soukromé škole. Jsem doslova nabušen novými dojmy – slovní hodnocení, desetistupňová škála známek, začátek první hodiny v devět hodin, povinné ročníkové práce, rozdělení roku na trimestry, dvacet dva dětí ve třídách, zkoušky vedené jako dialog (zde malá fotogalerie, autorem fotografií je S. Cvrček).
Navíc mi škola zajistila i bohatý program na odpoledne a večer. Mimořádným zážitkem pro mě bylo představení Pucciniho Bohémy v Šaldově divadle. Během sledování titulků a dění na jevišti jsem přemýšlel, zdali se něčeho podobného dočkáme i v našem plánovaném divadle. Těžko! Poptával jsem se, kolika miliony dotuje město Liberec divadlo. Prý sedmdesáti ročně. Tak to si opravdu nemůžeme dovolit. Navíc u nás není vůbec vychované publikum, trvalo by roky, spíše desítky let, než by si na představení podobného formátu zvyklo. Koneckonců ani v Liberci nebylo plno a to ještě část návštěvníků tvořili Němci. (Zde si můžete prohlédnout program libereckého divadla).
Lípa na Primě
Vlastně předešlými odstavci přiznávám, že jste z velké části četli naprogramované články. Jsem rád, že máme takové kreativní čtenáře. I beze mě jste se pustili do diskuse o pořadu, který odvysílala TV Prima (kdo ho ještě neviděl, nechť si ho stáhne zde, opravdu stojí za to).
Nedá mi to, abych se radnice nejdříve trochu nezastal. Několikrát se na stránkách i-novin propírala situace dlužníků. Měli bychom být rádi, že se začalo konečně něco dít a město začalo dlužné částky vymáhat. Nicméně musím také přiznat, že jsem se za své představitele vystupující v pořadu pěkně styděl. Místo, aby uvedli argumenty, že se v tomto případě jedná o jeden případ z nevím kolika, kdy skutečně asi není perzekuce adekvátní a v pořadu vystupující občan se vcelku právem může cítit doslova šikanován, neústupně stojí za svým a opakují fráze, které se biflovali celou noc. Možná je lepší napsat v koncovkách sloves tvrdé y, protože mám na mysli především starostku a její mluvčí. Nedokáži posoudit, který z paragrafů předhazovaný diskutujícími stranami je skutečně ten správný, ale kdyby se ke mně město zachovalo podobně, měl bych neodbytné nutkání uplivnout si před radnicí.
šKRPÁL
Příjemným osvěžením byl pro mě první ročník pochodu s názvem šKRPÁL 2005, který pořádala ZŠ Špičák. I když si uvědomuji, že opět píši tak trochu ve střetu zájmů, protože mezi organizátory patřila i má manželka, musím akci pochválit. Čekal jsem třicet až padesát účastníků, ale na trať jsem vyrážel v půl desáté se startovním číslem sto, celkem vyrazilo na dvě trasy 238 turistů. Ta patnáctikilometrová mi umožnila osvěžit si pohledy na Lípu od východu, okouknout okolní obce – Písečnou, Svojkov, Sloup či Pihel. Moji studenti, které jsem vzal s sebou, si splnili jednoduché úkoly na šesti zastávkách. Díky vám, Českolipané, že jste se nechali zlákat slunečnou oblohou a vyrazili.
Zde můžete nahlédnout do mé galerie, nevím, jestli bude prostor na samostatný fotožurnál z tohoto pochodu, neboť již teď mám v mailu fotografie ze dnů otevřených dveří u českolipských hasičů, Jindra Hladík navíc dnes fotoloví jeřáby v okolí Novozámeckého rybníka ve společnosti Rostislava Stacha, jehož fotky z přírody hltám snad odjakživa – jeho galerie si můžete prohlédnout zde. A to jsem Jindrovi ještě vyřizoval akreditaci na mistrovství světa v supermotu, které probíhá celý tento víkend v Sosnové.
Totální cenové šílenství
Každý den ale není posvícení. Už několik let jsem uvažoval, že bych si pořídil malou televizi do ložnice, aby se mi lépe usínalo. Vím, je to nezdravé … a taky jsem hrozný šetřílek. V pátek jsem zahlédl ve schránce leták totálního šílenství v Kauflandu. Hned na titulní stránce neznačková televize za necelé dvě tisícovky. Bylo mi hloupé nechat manželku tahat televizor, a tak jsem podlehl, v sobotu si přivstal. Nejprve jsem se opotil při pohledu na plné parkoviště u Kauflandu. My jsme národ ranních ptáčat. Než jsem sehnal nějaké kolečko, které se vsouvá do košíku, trpěl jsem při pohledu na spoluobčany kupující televize jako rohlíky. Dvě i tři najednou si futrovali do vozítek. Zbyla však i na mě.
Vystál jsem si frontu u kasy, přičemž mě hřál pocit, že zatímco většina si odváží tu s úhlopříčkou 37 cm, já ji mám ještě o dva centimetry větší. Tak dlouho jsem je zkoumal, až jsem přišel na skutečnost, že oba typy byly zlevněny na stejnou cenu. Doma jsem v ložnici smetl manželčinu sbírku hrochů z komody, namířil obrazovku k posteli, zastrčil kolíky do elektrické zásuvky, zmáčkl „power“ a nic.
Nemusím snad zdůrazňovat, že po mém opětovném návratu do Kauflandu už žádné televize na skladě nebyly.