Navštívil jsem místa, v nichž se stýkají hranice zmíněných tří států a na nichž byly zorganizovány asi nejmonstróznější oslavy v okolí. Samotný program oslav vydal na třicetistránkovou brožuru (zde je aspoň odkaz na stránky), a tak nebylo v mých silách všechno zvládnout. Zaměřím se tedy jen na drobné postřehy.
Překvapilo mě, že nejvíce slavili Němci, kteří už v Unii dávno jsou. Patrné je to i na vyfotografovaných pódiích – první je polské, druhé české, třetí německé.
Zaslechl jsem hlášku, že Němci mají blahobyt, tak můžou v klidu slavit, my a Poláci musíme makat. Takže jsem nejvíce času strávil na německém území, kde se odehrával meeting, kterého se zúčastnili i nejvyšší představitelé států, za nás premiér Špidla. Nespatřil jsem sice premiéry, ale viděl jsem jejich přivítání – nacvičovalo se totiž od rána. Tedy v době, kdy počet návštěvníků byl několikanásobně převyšován počtem policistů, členů ochranek a televizních štábů. Kamery na každém vyvýšeném místě, satelitní antény na každém druhém autě. No, ukrutná politická šaškárna.
Nabral jsem si plný batoh všemožných propagačních letáků, propisek, balónků a přívěsků, jak se na správného Čecha sluší, a vypravil se do centra Žitavy. Nejprve vláčkem, potom autobusem městské dopravy (vše jezdilo v sobotu zadarmo).
Žitava je nádherná sama o sobě. Navíc se v jejím historickém centru odehrávaly středověké trhy se šermíři, prodavači perníku, piva a nejrůznějších jiných dobrot. Za náměstím obrovské ruské kolo a jiné atrakce. Na náměstí další pódium a na něm – Helenka Vondráčková, hezčí než v televizi. I ona nacvičovala na večerní Velké Eurogala ze Zittau s televizí MDR, které uváděla s Němcem Jensem Riewou.
Pobrouzdal jsem městem, abych nalovil nějaké fotky a postřehy pro další tip na výlet, snědl jsem si v parku pod obrovským platanem svůj řízek a stejnou cestou se vydal zpět do Bodu Trojzemí.
Politici si už řekli své, a tak televizní štáby balily a návštěvníci všech národností se hrnuli na českou stranu, kde je pivo prostě nej(levnější). Zatímco stánky na německé straně zely prázdnotou, čeští výčepní nestačili měnit sudy. Já však ještě zamířil do polského sektoru, ochutnal domácí buchty, pohrdl rozdávaným chlebem se sádlem a dorazil se opečenou klobásou, kterou bylo výhodnější zaplatit eury než českými korunami.
Na závěr jsem v Čechách objevil volné místo pod jedním ze stanů a první „unijní“ den zakončil G 10 za rozumných dvacet korun. Myslel jsem ještě, že vydržím na koncert avizované pardubické kapely Ready Kirken, ale pro mě neplánovaně se na pódium vyhrnula nějaká liberecká rocková skupina a já už toho fakt měl dost. Tak to byl můj první den v Evropské unii.
P.S. Ještě jsem slíbil, že napíši, pokud bych dostal nějakou odpověď na otázku, jak to bude dále s úklidem kolem kontejnerů. Tak jen oznamuji, že nic nového. Prostě nemáme ten čurbes dělat.