Dnes je 27. 11. 2024
svátek má Xenie

11/2009

Archiv

Jak jsem už dvakrát zmínil, pobýval jsem celý týden v polském Niedamirówě a účastnil se spolu se studentkami žurnalistické dílny. Tentokrát byla hodně povedená, především díky vedoucímu Martinovi Bendovi. Plná nápadů, jazykových animací, výstupů. Dobře bylo zvolené i téma jarních dílen - rok 1989. I pro mě bylo zajímavé zjistit, jak současná generace vnímá změny, které v Německu, Polsku i Československu rokem 1989 odstartovaly. Výstupem bylo kromě jiného i několik textů, které nebyly publikovány nikde jinde než v našem podvečerním samizdatu. Nabízím vám proto aspoň ty od českých děvčat, samozřejmě s jejich svolením.


ZUŘIVÍ REPORTÉŘI NA CESTĚ ZA MINULOSTÍ… (Tereza Kočová)


…aneb kterak sedm neohrožených děvčat vyrazilo do malé polské vesničky Niedamirów, aby nalezla pravdu o tom, jaké to bylo v dávných časech, kdy polské zemi vládly nepokoje a obavy z budoucnosti. Vraťme se tedy do roku 1989.


Chtěli jsme se dovědět něco o časech dávno minulých, kdy my sami jsme ještě nebyli na světě, a proto jsme se vypravili přímo ke zdroji. K lidem, kteří tuto dobu zažili, prožili… a přežili.
Stojíme před penzionem a nesměle klepeme na dveře. Ani se nestačíme rozkoukat a postarší žena nás zve dovnitř. Následuje poměrně dlouhý rozhovor, během kterého se paní rozpovídá o období kolem roku 1989. Vypráví, jak to bylo za minulého režimu těžké a odchod armády vnímá jako počátek svobody. Když vše důkladně nafotíme a natočíme, poděkujeme (jsme přece slušná děvčata) a jdeme o dům dál.
V dálce zahlédneme dvě dívky a rozhodneme se je „ulovit“. Následuje honička jako z akčního filmu. Výkřiky „rychle!“ a „szybko!“ se povzbuzujeme k lepším výkonům a nakonec dívčiny odchytíme. Marně – nechtějí s námi mluvit.
Přicházíme k prapodivné, malé špeluňce. To bude asi obchod. Z jeho útrob vyjde několik postarších mužů s lahvovým pivem v ruce (které dnes rozhodně není jejich první). Toto nejsou vhodní adepti na rozhovor. Karolina to přesto zkusí, ale jediné, co od štamgastů dostane, je několik vřelých objetí.
Míjíme dům s nadějným nápisem „biblioteka“. S vírou, že zde najdeme inteligentní a rozhovoru schopné lidi vejdeme dovnitř. Chyba. Je to jen rozpadající se bytovka.
A tak se dále brodíme bahnem a chodíme po vsi. Ale to bychom nebyly my – zdatné a talentované novinářky – abychom zůstaly jen u jednoho rozhovoru. Další lidé, které podrobíme výslechu, jsou jakási žena na ulici, čtyřzubý děda a jeho dcera, a muž, osekávající větve u řeky.
Lidé často vzpomínají za nedostatek zboží v obchodech, stanné právo a různá omezení, která tehdy platila. Na naši obvyklou úvodní otázku: „Co se vám vybaví v souvislosti s rokem 1989?“ většinou odpovídají: „solidarita“, „boj za svobodu“ či „revoluce“.
Vracíme se domů. Šplháme do kopce, promrzlé a v zabahněných botách. Já si v hlavě srovnávám dojmy z rozhovorů. Byla to výborná zábava a ještě lepší zkušenost. Bylo zajímavé porovnat názory různých generací a zjistit, jak na tuto dobu po letech vzpomínají. Někteří lidé rozhovor odmítli, jiní byli naopak až překvapivě sdílní a ochotně vyprávěli. Myslím, že zážitky a názory těchto pamětníků nám řekly mnohem více než kdejaká encyklopedie.


„Nebýt stanného práva, byla by válka“ (Kateřina Hášová)


Zofie Dzieminczuk provozuje nový penzion na polské straně Krkonoš v malé vesničce, která se jmenuje  Niedamirów. Pro paní Zofii byl rok 1989 výzvou ke změně svého života. 


Co si vybavíte, když řeknu „rok 1989“?


Vybaví se mi Solidarność a jejich boj za svobodu a lepší život v naší zemi.  


Jak vzpomínáte na tyto časy?
Toto období bylo velmi obtížné. V obchodech se nedalo nic koupit. V regálech byl často jen ocet a nic jiného. Měla jsem tehdy malého syna, a když jsem šla odpoledne z práce a chtěla něco nakoupit, tak už nic neměli.  


Kdy to bylo lepší, před rokem 1989 nebo teď?
Tehdy to bylo horší než dnes.


Ale v dobách komunismu měli všichni lidé práci, dnes je nezaměstnanost…
Ano, to je pravda. Ale myslím si, kdo dnes chce najít práci, tak ji taky najde.


Byli tady nějací vojáci v Niedamirowě před rokem 1989?
Nežila jsem tady. Bydlela jsem blízko Lublinu a tam byly tanky na ulicích. Byla to těžká doba, chodit večer ven bylo nebezpečné, hlavně po dvacáté hodině – to platil zákaz vycházení. Slyšela jsem o neoficiálních undergroundových setkáních, ale já jsem žila v malém městě a setkání byla typická pro ta velká.


Co si myslíte o stanném právu?
Myslím, že Jaruzelski musel vyhlásit stanné právo, protože kdyby to neudělal, vypukla by válka.


Co pro Vás znamená slovo svoboda? (Zuzka Špalková)


Svobodu pro mě symbolizuje odchod ruské armády. Každý dnes může říct vše, co si myslí. V minulosti tam byla různá omezení, například milicionáři nemohli chodit do kostela.


O čem učebnice dějepisu nepíšou…
Demokracie. Co to vlastně je?  Podle definice naučného slovníku toto slovo znamená vláda lidu. Avšak nejčastějšími odpověďmi bude svoboda. Svoboda slova, tisku, myšlení. Nikdo ti neříká, co máš dělat, psát, nevtlouká ti ideologická hesla do hlavy, netrestá tě za jakýkoliv projev individuality. Jenže k porušování těchto práv každého člověka docházelo, před 20 a více lety, za minulého režimu v mnoha evropských zemích včetně té mojí. Rok 1989 je proto vnímán jako rok velkých změn, který do bývalého východního bloku přinesl demokracii.
Rok 1989, svoboda a demokracie - to je také téma letošního projektu Lanterna Futuri. I když jsme neseděli v lavicích před tabulí, tak jsme se o významu těchto slov učili. Byla to však škola hrou, pomocí vtipných, kolektivních a energii dobíjejících cvičení. Přesto jsem získala spoustu nových informací o historii česko-německo-polského pohraničí a poznala jsem i zdejší obyvatele.
 V rámci žurnalistické dílny jsme se vydaly, já a pár dalších dívek, na průzkum do vzpomínek místních krkonošských domorodců. Ptali jsme se jich například: „Jaké asociace se vám vybaví k roku 1989?“ nebo „Co pro vás znamená svoboda a demokracie?“.  Myslím, že každý by při takové příležitosti tyto otázky položil i sám sobě. Ani já jsem nebyla výjimkou.
Pro mě je rok ’89  spojený s nadějí, vzájemnou pomocí, ohleduplností a sjednocením jednotlivců v celek. Abych to uvedla na pravou míru, tak se mi vždy vybaví stávky, demonstrace a statisíce lidí stojících na náměstích po celý den. Z vyprávění vím, že v tom čase k sobě byli lidé ohleduplní, třeba v tramvaji, pomáhali si a byli si navzájem oporou. Ze školy, z historických filmů a dokumentů vím, jak revoluce probíhala.  Myšlenky, které se lidem honily hlavou, pocity v jejich srdcích nebo pouhá atmosféra demonstrujícího davu stojícího před ozbrojenými policisty – o tom se v učebnicích dějepisu nepíše. Jedním z cílů naší dílny proto bylo se s tímto revolučním rokem seznámit a uvědomit si jeho význam. 
Bylo zajímavé ponořit se do vlastního nitra a hledat odpovědi na zadané otázky. Všem, kteří by se o to chtěli pokusit, nabízím malou inspiraci. Knížka 1984 od George Orwella mi velmi pomohla ujasnit si,  v jakém světě to vlastně žiju a co pro mne znamená svoboda a demokracie.
Pro mě je svoboda život. Nikým neplánovaný a nikým nesledovaný. To, že každý máme své soukromí, své myšlení, možnost volby, vyjadřování a jednání. A demokracie je systém, který nám ji zaručuje a chrání, ať už pro každého z nás znamená cokoliv. To jsem si zde uvědomila.


Ještě další ukázky ze společné práce:



Básnická koláž





Komiks



Rozhovor


Fotografie z akce jsou také v mé galeriii - zde.