Tento týden jsem si třikrát koupil noviny (jo, kdeže jsou ty časy, co jsem odebíral Mladou frontu každý den a celou ji stíhal přečíst). Nevím, nějak jsem s Balkánem spojený neviditelnou pupeční šňůrou, a zajímal jsem se o to, jak vidí situaci v Kosovu a Srbsku naši politici i komentátoři deníků. Zase tolik jsem se nedozvěděl. Pravice vyčkává, levice kritizuje jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova, komentátoři zpravidla glosují typicky českou váhavost. Tohle téma by sem nepatřilo, kdybych v pátek nezašel na pivo a nesedl si ke stolu k muži, kterému z peněženky koukaly srbské vizitky. Slovo dalo slovo a z muže se vyklubal Pavel Cihlář, který vyučuje češtinu v bosenské či spíše srbsko-bosenské Banja Luce.
Také bych měl asi uvést, že v Srbsku jsem byl v posledních třech letech třikrát a pominu-li národní hrdost, tak jsem v Evropě možná nenašel národ, který by nám svou mentalitou byl bližší. Co se týká historie, chápal jsem Srby jako přirozenou hráz pronikání islámu do Evropy. Chápal jsem je jako národ, který ve většině sporů stál mnohem rozhodněji na straně evropské civilizace než třeba my, tím myslím jako Češi. A ta Evropa se k nim nyní otočila zády. A rozhovor s Pavlem Cihlářem mi potvrdil, že mé srdce bije na té správné straně, přestože mozek se tomu trochu vzpírá. Vyprávěl mi o českých a slovenských menšinách ve Vojvodině, o snaze srbských zubařů naučit se česky a jít zkusit hledat štěstí k nám, o svých obavách ze srbské frustrace a možnosti, že Srbská republika v Bosně bude toužit po nezávislosti také. Také mi vyprávěl o cikánském učiteli, který byl upálen Albánci, o tom, jak se bomby NATO vyhýbaly mostům, které byly pojištěny v západních pojišťovnách. Jen jsem chtěl napsat, že to zase jednou byla plodná hospoda. A taky, že já osobně se Srby soucítím. Nemůžu napsat, že jim fandím, protože se tady nebavíme o fotbale.
Svůj názor můžete vyjádřit i v anketě pod reklamami.
Ve čtvrtek jsem zašel na vyhlašování nejlepších sportovců Českolipska. Celkový dojem byl příjemný. Snažil jsem se i ze své dvanácté řady fotografovat, takže nabízím malý fotožurnál s ještě menším komentářem.
Hlavní pěveckou hvězdou byla ze Superstar známá Leona Černá. Na poloplejbek zazpívala tři převzaté písně.
Moderátorská dvojice Eva Aichmajerová a Radek Šilhan odvedla solidní výkon. Snažili se být vtipní, poměrně úspěšně.
Pavel Znamenáček posbíral ceny v kategorii trenérů i sportovců. Tradičně. Celkově vynikli zejména lehká atletika, karate a manušičtí střelci. Paběrovali plavci, florbalisté a volejbalisté.
Nestárnoucí Kamelie neurazily, ale doby Ein Kessel Buntes jsou už dávno pryč.
Na vstupence lákal k poslechu Smokie revival. Místo nich vystoupilo podivné duo, snad se jmenovali Gloria. Vůbec nevím, o čem zpívali, asi o lásce, více mě zaujalo bříško zpěvačky. Jinak samozřejmě děs. Přemýšlel jsem o tom, jestli mé poslední knížky vlastně také nejsou jen taková třetí komerční liga. Zkrátka, každý se živí, jak umí.
Božská Evička se během každé pauzy převlékla, což muži přede mnou komentovali slovy: "Tak teď bych chtěl být za pódiem." Bývalá pornohvězdička však přesvědčila, že se uživí i ústy a mozkem.
Politiků se na pódiu vystřídalo takřka tolik co sportovců. Nechyběli senátor, poslanec, krajští zastupitelé, místostarosta, hejtman, starostka. Příjemné bylo, že se zdrželi sebeprezentace. Vlastně promluvila jen starostka Moudrá - k věci, o podpoře sportu.
Vyfotit staronovou vítězku Lucii Vaníčkovou byl trochu problém. Před ní klečel fotograf, stínila i hosteska, mikrofon a pohár.