Českou pirátskou stranu na Českolipsku reprezentuje Jiří Štágl. Muž mnoha povolání i koníčků. Není „ajťák“ a překročil čtyřicítku, trochu se tím představě piráta vymyká.
Díval jsem se, že jste na kandidátce Pirátů nejstarší. Jak jste se dostal do společnosti studentů a IT specialistů?
Na kandidátce Libereckého kraje jsem nejstarší. Pro zajímavost: podobnou věkovou výjimkou je místopředsedkyně Pirátů paní Dr. Matoušková. Předseda strany Dr. Bartoš se svými 32 lety se více blíží imaginárnímu věkovému průměru. Shodou okolností jsme všichni absolventy FF UK v Praze, což nás možná přenáší přes formální kategorii „student“, k neformálnímu pojetí vzdělání a studia, jako cesty k lepšímu porozumění světa okolo nás. Sám za sebe jsem byl naposledy studentem před rokem, to se ještě nezapomíná a nepřestává cítit. Co se týká IT, jsem obdivovatel moderních technologií a jejich pasivní a vděčný uživatel.
Skutečně sdílíte ideály Pirátů?
Jsou mi blízké a věřím, že mohou napomoci k pozitivním změnám.
Myslíte si, že mají Piráti šanci uspět? Obzvlášť, když populární jsou zejména u voličů, kteří k volbám nakonec nedorazí.
Je to velký otazník. Sportovní hantýrkou jsou Piráti takový “černý kůň“. Někdy je z toho olympijské zlato, většinou se ztratí v čase. Ale každopádně je to o odpovědnosti každého občana, zdali bude volit nebo nechá za sebe rozhodovat druhé.
Všichni mi odpovídají, že koalice se tvoří až po volbách. Nechme stranou toto klišé. S kým by Piráti reálně mohli spolupracovat?
Jejich odpověď vychází z praxe. Nicméně také by mělo platit dvakrát měř, jednou řež, tedy že je potřeba nejdřív myslet a potom konat. Mohu za sebe odpovědět, že je radostí spolupracovat s každým, kdo svědomitě pracuje, v případě politika poctivě slouží svým lidem, kteří jej pro ten účel zvolili.
Trochu se od klasické představy "Piráta" lišíte i vaším zaměřením. Jak vás napadlo pořídit si sad? Litoval jste někdy svého rozhodnutí?
Nedávno jsem si uvědomil jeden střípek svého osudu. Krátce po sametové revoluci jsem nastoupil ke studiu u A.M.O.R.C. (rosekruciáni) a zaznamenal jsem si jeden inaugurační sen: sázím stromy plné plodů pro všechny děti z okolí. Pak jsem na to zapomněl.
Po roce 2000 jsem studoval pedagogiku a dělal si starost, co s mými dětmi bude, když budou vyrůstat v konzumní společnosti uprostřed sídliště. Jako obyčejný učitel jsem neměl mnoho prostředků, a tak mě moje žena navedla k tomu, abychom si udělali sad. Říkala, že vždycky chtěla sad a pro děti bude nejlepší, když nás uvidí zdravě pracovat. Dnes k nám chodí spousta dětí a my jim máme co nabídnout a doufáme, že to je jenom začátek, protože také v tyto podzimní dny budeme sázet další stromy.
Stále si myslím, že zasadit strom je jeden z nejlepších počinů a stojí za to alespoň o tom snít. Zanedbatelný vklad a po dalších 30 nebo 100 a více let bude někdo (naše děti) mít každoroční požitek z nefalšované chuti a vůně moruší, ořechů, třešní. Ke stromu přijdou ptáci, začnou chodit návštěvy a na konci této etapy zůstane dřevo na hračky nebo alespoň na podzim do krbu. A to je nový čas k zasazení dalšího mladého stromu. Nám také bylo zanecháno množství vzrostlých stromů, aby se nám dobře žilo.
Uživil by v současné době sad rodinu?
Plnokmenný sad je generační záležitost. Ještě časově náročnější je les. Je to činnost zaměřená zejména pro budoucí generace. Pro představu takový ořechový háj. Místo smrků ořech vedle ořechu. Ořech má nezaměnitelnou vůni, stačí se dotknout lístku a žádný parfém se mu nevyrovná, ale plod, ořech podobný dvěma hemisférám mozku se na stromě objeví tak za 15 let. Aby se dalo mluvit o nějaké úrodě a pomalém zhodnocení je potřeba čekat tak 30 let. Dalších 100 let jsou roky hojnosti. Starý ořechový strom pak prodáte bez potíží za 1000 Kč (infalce, deflace, krize … zde má minimální váhu).
Já jsem začal sázet ořechy až v 33 letech. Takže po těch 10 letech mohu říci, že bychom neumřeli hlady (nemáme jenom ořechy), ale musíme pracovat ještě jinde. Za dalších 10 let by nás měl uživit a za 15 let, když se naše děti nechytnou ve světě, tak uživí i je.
Mezi pedagogy jste v Lípě znám jako takový střídač zaměstnání. Jak se to událo, že jste nevydržel nikdy déle na jednom místě?
Je úkolem učitele učit nebo vydržet, ať se děje co se děje? Má být učitel orientován na žáky nebo na místo? Vždy jsem se snažil opravdu učit a to skutečné děti či studenty. Učil jsem na čtyřech školách, což vzhledem k mému věku je spíše běžná záležitost. S pedagogy je to někdy takové dvojznačné. Například podle L. N. Tolstého se dá učitel chápat i jako obyčejný pohůnek režimu, který indoktrinuje dětí vládními představami, za což má podprůměrný plat a mizerný statut (taková soudružka učitelka). Na druhou stranu máme skutečné pedagogy, tedy průvodce jedince, kteří jsou ochotni pro blaho svého svěřence jít i do střetu se současnou mocí nebo nepřízní. Jsou to mnozí velikáni dějin výchovy, ale naštěstí je známe i ze svého okolí a rádi na ně vzpomínáme. Hledání kompromisu je potřebné, ale ne vždy správné a nezbytné.
Nalezl jsem si, že jste původně studoval na Politické akademii v Bratislavě. Jak vás, prosím Vás, tohle napadlo? A jak Vaše studium skončilo?
Nebyl to můj nápad, ale jedné soudružky učitelky. Přesvědčila mně, že ze střední průmyslové školy mohu jít i jiným směrem než technickým. Takovým, kde lépe uplatním svoji individualitu a jistou nekonformnost. Jestli to měla být pomsta režimu nebo šla jenom za pragmatickou odměnou za vhodně vybranou školu, se již nedozvím. Faktem je, že studium politiky jsem ukončil po prvním semestru. Předpokladem dalšího studia byl vstup do KSČ. Vstoupit do KSČ jsem odmítl, na škole bych jinak asi ještě chvíli zůstal, byl tam takový pohodový život. Ráno rozcvička, dopoledne výběr jinak nedostupné literatury, navečer kino zadarmo s fajnovými filmy, které jste jinde jen tak neviděli (Četa, Sexmise …) a kapesné srovnatelné s platem pracujících. Takové veřejné odmítnutí KSČ se společensky trestalo. Naštěstí přišla za rok revoluce a já se mohl na jejím průběhu malinko podílet.
Ještě se vrátím ke školstvím. Zatímco většina stran řeší školství především z pozice peněz a profesní budoucnosti, vy ve vašem volebním programu kladete důraz na vzdělání jako nástroje pro osobní rozvoj. Vzhledem k vašemu vzdělání i povolání byste mi mohl tuto myšlenku více rozvést. Už kvůli tomu, že úvodní body vašeho programu se nijak zásadně neliší od jiných stran.
K ideovému posunu, při koncipování školství nebo obecně výchovy a vzdělávání mládeže, většinou v úvodních preambulích zásadních dokumentů nedochází. Co vymysleli staří Řekové, přijímáme i my. Jakýsi zdravý rozvoj těla i duše našich dětí. K nepatrným modifikacím dochází před válkami „V zdravém těle zdravý duch“ nebo se změnou doby se přidávají další potřeby, ale to zásadní zůstává. Pro mě je v tomto smyslu závazná „Bílá kniha – národní program rozvoje vzdělávání v ČR“, která právě apeluje na udržení kurzu ve výchovně vzdělávacím procesu. Jsem přesvědčený, že nejhorší jsou, jak v malém rodinném prostředí, tak ve velkých národních koncepcích, neustálé změny. Pro laickou veřejnost se to možná lépe chápe na rodinném příkladu. Dnes matka dítěti strašně vynadá, že si neuklidilo pokoj, zítra si přečte knížku pro rodiče a změní svůj postoj v chápající, kamarádský, respektujíc přístup, co bys uklízel, je to přece tvůj pokoj. Jenže za týden si přečte jinou knížku o tom, že děti potřebují pravidla a opět změní svůj postoj. Dítě spíše snese jeden druh výchovy, se kterým se naučí žít, než permanentní proměny rodičů. Se školstvím je to stejné.
Abych nebyl příliš rozvláčný. Nemusí být zásadní chybou, že máme stejné koncepce školství. Z mého pohledu je ale potřeba kompenzovat spíše konzervativní funkci školské soustavy, individuálním přístupem k žákovi, studentovi, ale i individuálním přístupem k vyučujícímu, rodiči a samozřejmě i obci či zřizovateli.
Nemělo by se za vzdělání platit? Někdy mám pocit, že lidé si neváží požitků, které dostávají (jakoby) zadarmo.
Spíše ne. Politici mají dělat život příjemným, přehledným, nekomplikovaným. Vzdělání, stejně jako zdravotní péči, je prospěšné mít „zadarmo“. Ale je potřeba rozlišit vzdělání jako průpravu k profesní dráze a vzdělanost jako filosofický ideál. V prvním případě je jedno, jestli se připravujete na prodavačku nebo zubní dentistku. Myslím si, že stát když platí studium lékařům, právníkům, učitelům…, měl by mít stejný metr i pro řidiče kamiónů, svářeče a nediskriminovat tyto profese. Pro druhý případ postačí, když stát z této činnosti nechce bezprostředně bohatnout (DPH za knihy, vzdělávání …), ale vystačí si z dlouhodobou perspektivou kultivovaného národa.
..
Mgr.Bc. Jiří Štágl
Narodil se na jižní Moravě ve Znojmě, maturoval na Střední průmyslové škole strojní v Třebíči. Vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze, obor tělesná výchova a pracovní vyučování. O deset let později také Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor pedagogické poradenství a sociální pedagogika. Následně na katedře psychologie ještě učitelství pro střední školy.
Od roku 2002 vlastní sad v Jezvém a se svou rodinou se věnuje jeho zvelebování či boji s úředníky. Nebyl členem žádné politické strany, ale byl pravidelným voličem, vybírající si spíše liberální ideje.