Po dvou úvodních dílech se konečně dostávám k našemu setkání se Zdeňkem Jelínkem. Vypravil jsem se za ním do Holan, kde několik let provozoval hospodu. Nyní ji pronajímá a živí se jako zedník.
Původem je z České Lípy (ročník 1957), či možná lépe napsáno ze Svárova, což je doposud tak trochu obec v obci. Nějakou dobu žil v Praze.
Je tedy o něco mladší než generace, které jsme doposud věnovali nejvíce času a symbolizuje ji kapela The Strawberry Sellers Group. O to více vzpomínal na Perpetuum Mobile, Jiřího Chvojku a Vlastu Krále.
Nejprve přijímal kulturu jen pasivně, později se začal angažovat. Zejména pořádal výstavy v lesích, hlavně v Pekle, které byly spojeny s hudbou. Také vydával časopis Šuplík, jenže o všechny výtisky přišel při domovních prohlídkách. O to více byl překvapen, když se jeden výtisk po letech objevil na setkání Charty 77.
Na konci sedmdesátých let se podílel na tisku novin Vokno, které vydával známý disident Čuňas (vlastním jménem František Stárek). Mimochodem proces s Čuňasem byl jedním z posledních politických procesů u nás. Na stránkách Františka Stárka je i jeho závěrečná řeč: „Z projevu pana prokurátora zavanul ledový vítr studené války. Naštěstí však o dalším politickém vývoji nebudou rozhodovat prokurátoři a majoři státní bezpečnosti. Těm se může podařit jen na čas blokovat pozitivní společenský vývoj. Občané budoucího evropského domu by se jistě divili vyšetřovnám, v nichž stojí sochy Stalina. O nejistotě představitelů byrokratické moci svědčí to, že posudek Federálního úřadu pro tisk a informace byl podepsán nečitelně, a tudíž byl anonymní. Velmi mě mrzí, že soudružka z národního výboru, která zde vystoupila jako svědkyně a která se pohoršovala nad Voknovinami, mi nenapsala, jak původně chtěla, protože my jsme na dialog připraveni. Ne však na dialog skrze mříže a ostnatý drát. Jsou mi přičítány k tíži karikatury přestavby, které Voknoviny otiskly. Já však považuji za nejhorší karikaturu přestavby tento proces. Nejvíce ze všeho bych si přál, aby probíhající vlna politických procesů byla již v této zemi poslední.“
Nakonec byl ještě v roce 1989 odsouzen ke dvěma a půl roku odnětí svobody a dalším dvěma rokům ochranného dohledu za pobuřování. O tom, čemu byl vystavován Zdeněk Jelínek, jsme psali v předchozím dílu.
Vokno se samozřejmě připravovalo v Praze, ale někdy se tisklo právě na Českolipsku, kde byl lídrem disentu Ladislav Lis. Ten žil dlouhá léta na své chalupě v Pekle, kde v roce 2000 i zemřel.
V souvislosti s Vokno novinami zmínil Zdeněk Jelínek i jedno zajímavé jméno, jehož držitel se v té době pohyboval po Českolipsku. Podle něj studoval na průmyslovce v Novém Boru Miroslav Wanek, který byl hlavním představitelem podle mnohých nejlepší české punkové kapely historie, známé jako F. P. B. (Fourth Prize Band – začínala s českým názvem Čtvrtá cenová skupina). Milovníci bigbítu a alternativní hudby znají jeho mladší kapelu Už jsme doma.
V souvislosti s pořádáním výstav zmínil dále například Petra Vránka, malíře a ilustrátora původem z Karlových Varů, dnes autora několika knih kresleného humoru. Mimo jiné pracoval v sedmdesátých letech jako foukač skla v Novém Boru a také založil výtvarnou skupinu Struktura a účastnil se happeningů nejen v lesích na Českolipsku, ale i v bytech, opuštěných stodolách či lomech po celé republice.
„U nás jsme výstavy pořádali ve skalách při cestě ze Sosnové do Pekla,“ vzpomínal Zdeněk Jelínek. „Podle mě proběhly tři ročníky, ten čtvrtý rozehnali policajti. Zabavili obrazy, ale pak je postupně vraceli, protože o tom mluvili na Svobodné Evropě. Měli zkrátka bobky.“
Zdeněk Jelínek si původně nepřipadal jako nějaký disident. Pořádání výstav bral jako projev své svobody. Teprve později začal svoji činnost chápat jako odpor proti režimu. Štvalo ho, že literatura a hudba nebyly dostupné. Všechno se muselo shánět pokoutně. Navíc je celoživotní máničkou a na ty policie v té době pořádala doslova hon.
„Vyhodili mě nejprve z Vagónky, tak jsem šel do Prahy, kde jsem sehnal práci v geodézii – tam pracovala spousta disidentů. Když jsem se oženil, potřeboval jsem byt, tak jsem šel k Uranu. Do Prahy jsem chtěl jezdit jen na demonstrace, ale většinou, když se něco chystalo, dostal jsem osmačtyřicítku – na 48 hodin mě zavřeli do vazby.“
Po roce 1989 učinil Zdeněk Jelínek podání na okresní prokuratuře v České Lípě, jehož předmětem byl nezákonný postup příslušníků StB a VB. Stěžoval si právě na tato neoprávněná zadržení. Oni ho sice zavřeli na 48 hodin, ale po uplynutí této doby ho podle protokolu na deset minut pustili, aby byl následně zadržen na další dva dny.
V usnesení, které mám k dispozici, se píše, že trestní stíhání je nepřípustné z důvodu promlčení. Přitom v odůvodnění rozsudku se jasně píše, že postup orgánů byl v těchto případech zjevně nezákonný. V obou případech šlo o účelové omezování osobní svobody občana. Takto šalamounsky se naše společnost vypořádala se zločiny komunismu.
Více se nám sem už dnes nevejde, ale příště se například dozvíte, kteří příslušníci bezpečnosti nesli na Českolipsku za zadržování disidentů zodpovědnost. Taky jsem začal pátrat po některých lidech, na které mě Zdeněk Jelínek upozornil.