"Přestože jsou to amatéři, moc se mi to líbilo, bylo to opravdu věrohodné," řekl po představení jeden z návštěvníků.
Pašijové hry jsou tradiční součástí období Velikonoc.
"Dramatická inscenace dějin utrpení Krista v pašijových hrách byla ve středověku nejrozšířenější formou náboženského divadla," poznamenal kastelán vodního hradu Petr Nárovec.
Na samotné Velikonoce se křesťané připravují čtyřicetidenním obdobím nazývaným postní doba, které začíná Popeleční středou. Byla to původně doba, kdy lidé toužící přijmout křest zintenzivnili svoji přípravu. Divadelní představení na vodním hradě dnes lidem přiblížilo poslední dny Ježíše od jeho zatčení v Getsemanech, přes výslech před židovskou veleradou, bičování, korunování trním a odsouzení Pilátem. Diváci s odsouzeným absolvovali křížovou cestu a přihlíželi jeho ukřižování a tragické smrti.
"Nejsem věřící, ale osud toho člověka, ať už byl synem božím či nikoli, bere dech a nutí k přemýšlení o tom, co má v životě smysl a co ne," poznamenala jedna z divaček.
Pašijové hry jsou prvním z celé série představení, která se letos na vodním hradu uskuteční. Podobné akce pomáhají vracet do areálu život. Přitom ještě na konci 80. let minulého století byla na místě dnešního hradu jen nesourodá směsice přístřešků a budov, pod kterými by původně gotickou stavbu, jejíž základy sahají až do poloviny 13. století, nikdo nehledal. Obnova téměř zapomenutého objektu od té doby stála kolem 37 milionů korun a stále není u konce. Veřejnosti je hrad otevřen teprve pátou sezonu.
Vodní hrad postavil mocný rod Ronovců kolem roku 1260. Původně dřevěná stavba byla zřejmě někdy ve čtrnáctém století doplněna o kamennou obrannou věž. Hrad zažil pohnuté chvíle - dobyli ho husité a později i Švédové. V první polovině 17. století ho získal Albrecht z Valdštejna, který ho ale nepovažoval za dost důstojné sídlo, a tak objekt sloužil vrchnostenským úředníkům a jako sklady. O sto let později vzala velká část hradu za své při rozsáhlém požáru, který zničil i podstatnou část města. Poté došlo na úpravu prostorů, které pak sloužily rafinerii cukru. Od počátku 20. století byl ale objekt většinou prázdný a postupně se rozpadal.