(Schölerův otec před válkou založil místní pobočku firmy M. Dub židovských majitelů z Jablonce n/N, s dalšími pobočkami v Paříži, Londýně a v Berlíně, a byl až do roku 1938 jejím ředitelem. Henleinova strana uspořádala v roce 1935 tzv. Volkstag. Do města přišly tisíce lidí z celých Sudet a pochodovaly městem. Když henleinovci dorazili k domu Schölerových, pokřikovali cosi o „Judenknechte“ a rozbili kamením okna. Název firmy je dodnes čitelný na domě číslo 579 v Dvořákově ulici, nedaleko polikliniky. Židovští majitelé firmy válku přežili, protože v říjnu 1938 emigrovali nejprve do Turnova a Prahy, později přes Paříž do USA. Manželkou pana Schölera je dcera borského primáře Trägera, zavražděného kdesi u Šluknova během divokého odsunu.)
Pozdě večer 9. srpna 1945 nás – skoro tajně – přišel Dr. Ota Žalmánek varovat před bezprostředně nastávajícím vyhoštěním. Dr. Žalmánek přežil německý koncentrační tábor. V roce 1945 přišel do Boru, kde se stal členem právě ustaveného národního výboru. Měl na starosti záležitosti průmyslu. Ačkoli byl středního věku, v důsledku krutých podmínek v táboře měl vážně poškozené ledviny následkem bití a chodil o holi. Během pro nás Němce nebezpečných dnů mezi koncem války a naším vyhnáním držel nad mým otcem ochrannou ruku, za což mu otec zůstal vděčný do konce života. (Když jsme pak už věděli, že musíme odejít, daroval jsem svůj elektrický vláček Dr. Žalmánkovi pro jeho syna.)
V noci na 10. srpna asi ve dvě hodiny ráno nám dva úředníci národního výboru předali příkaz k vyhoštění. V sedm hodin ráno jsme museli opustit byt. Směli jsme vzít s sebou jen šatstvo a potraviny, maximálně 30 kg na osobu. S malým žebřiňáčkem jsme se vydali k shromaždišti v tělocvičně – můj otec (50 let), matka (46), obě sestry (20 a 6) a já (15). Na svém jízdním kole jsem měl připevněno další zavazadlo, kolo se ale během transportu brzy rozpadlo.
Ještě večer jsem musel otci přepilovat jeho snubní prsten, aby ho odevzdal jako všechny ostatní cenné věci. Docela vážně se mluvilo o nebezpečí, že při kontrole na shromaždišti by otec mohl přijít o prst, kdyby se zjistilo, že prsten nelze stáhnout. (V roce 1949 jsme z našich prvních malých výdělků společně se sestrami dali rodičům velmi podobné snubní prsteny jako vánoční dárek.)
V těch dnech právě končila konference v Postupimi, ale o jejích závěrech jsme přirozeně nic nevěděli. Rusové se zdráhali převzít další vyhnance v rámci divokého odsunu. Jednak měl odsun pokračovat už jen „humánním“ způsobem, zadruhé se v Sasku v důsledku nahromadění vyhnanců šířily nakažlivé nemoci. Proto jsme už nebyli – jako naši předchůdci – vyhnáni státní silnicí přes 20 kilometrů vzdálenou hranici, ale umístili nás do nechvalně proslulého koncentračního tábora v České Lípě.
Tábor byl vybudován několik let předtím pro německou armádu. Po převratu tam byly umístěny a celé měsíce krutě mučeny stovky německých vězňů. Ačkoli byl „bunkr“ od našeho baráku vzdálen jen asi 200 metrů, nevzpomínám si na žádný křik mučených, o kterém mluvili jiní svědkové. Sám jsem žil jako v jakémsi kokonu a mnohé hrůzy doléhaly jen nezřetelně do mého vědomí. V táboře bylo několik neobsazených baráků, do kterých jsme byli zavřeni my jako pozdější vyhnanci. Do tábora jsme přišli po poledni. Ozbrojenci SNB v černých uniformách nás zahnali do jednoho z baráků a při tzv. prohlídce byl náš majetek zdecimován na nepatrné zbytky.
Hned potom nás – 32 žen, dětí a několik mužů – umístili do baráku o rozměrech asi 7 krát 5 metrů. Naše pětičlenná rodina měla přiděleny na spaní přesně 2 čtvereční metry. Můj otec spal na patrové vojenské posteli, matka a šestiletá sestra na dolní pryčně, dvacetiletá sestra a já na horní. Kromě postelí byla v místnosti už jen malá, stará železná kamna a jediný kbelík.
Jídla bylo málo. Ráno káva z cikorky a malý kousek chleba. V poledne řídká zelná polévka bez masa a tuku. Na večerní příděl už si nevzpomínám. Došlo to tak daleko, že během několika málo týdnů skoro všechny malé děti zemřely a nepřežilo také mnoho starých lidí. Viděl jsem jejich mrtvoly, které ukládali každé ráno v umývárně, než byly odvezeny – pravděpodobně do hromadného hrobu.
Občas se ženy dělníků a zaměstnanců mého otce odvážily přinést trochu potravin k plotu tá-bora. Při tom byly Češky méně ohroženy než jejich německé kolegyně, přinejmenším se mohly volně pohybovat, avšak riskovaly, že budou označeny za kolaborantky. Obzvlášť nám tenkrát pomohla velká láhev rybího tuku, s kterým jsme si příležitostně mohli na kamnech připravit pár pečených brambor.
Pokud si vzpomínám, kromě řady dřevěných baráků byly v táboře dvě zděné budovy. První z nich byla umývárna, která však sloužila jako márnice, druhý byl tzv. „bunkr“. Ještě když jsem v roce 2000 bývalý tábor navštívil, přímo u vstupu do tábora stál „bunkr“ v podstatě v nezměněném stavu. Táborovému vedení sloužil jako kancelář. Kromě toho obsahoval několik cel, v kterých byli vězňové mučeni. Dva z těchto vězňů, jejichž děti ještě žijí, jsem osobně znal.
Když začala sklizeň chmelu, společně s asi třemi stovkami dalších lidí převezli naši rodinu do Roudnice nad Labem. Cesta na otevřených nákladních vagonech trvala mnoho hodin, ve vagonech nebyly žádné toalety. V Roudnici jsme vyšli před nádraží špalírem hulákajících a nadávajících lidí a odvedli nás do zámku v horní části města. Proslýchalo se, že krátce předtím na vnitřním dvoře probíhaly popravy Němců. Na zdi byly skutečně vidět stopy po kulkách.
Následující ráno jsme byli předvedeni na jakýsi trh otroků na náměstí, kde nás vyhnance přidělovali rolníkům. Naše rodina se tak dostala do Dolních Řepčic. Žena českého sedláka, kterému jsme byli přiděleni, byla zděšena tím, jak vypadáme, a soucitně nás hned podělila „českými vdolky“.
Komando nad vesnicí měl asi pětatřicetiletý muž, všeobecně známý jako „Partyzán“. Na největším místním statku, který převzal, u něj pracoval německý chlapec v mém věku, který nesl viditelné stopy krutého zacházení. „Partyzán“ se třeba usadil na velký traktor, ke kterému přivázal chlapce provazem, a hoch musel uhánět za traktorem celou dlouhou cestu do Ploskovického zámku, zatímco já jsem mohl sedět na valníku.
Práce u sedláka nebyla moc těžká, ale přinášela jiné potíže. Moje šestiletá sestra vážně onemocněla, pracovní dobu proležela v brázdě blízko naší matky. Starší sestra dostala záškrt, a izolovali ji na infekčním oddělení nemocnice v Litoměřicích. Moji rodiče měli velké starosti, protože jsme si nesměli psát, telefonovat ani ji navštívit. Na několik týdnů byl přerušen jakýkoli kontakt. Teprve po návratu do tábora v České Lípě byla naše rodina zase pohromadě.
Moje matka, když jí bylo už 81 let, si o tom zapsala: Tehdy v nemocnici umíralo taky mnoho českých dětí. Když už bylo Ilse (mé starší sestře – pozn. H. S.) lépe, pečovala o tyto malé děti. Je-jich rodiče říkali, že je to boží trest, který na děti dopadl. „Co ti fanatici dělají Němcům, s tím se nelze smířit.“ Manželka českého učitele mi jednou řekla: „Stydíme se za to, co se děje. Musíte námi jako národem pohrdat. Ale když něco řeknu, zmlátí mě a postihne to celou rodinu, přesně jako za Hitlera. Nespravedlnosti se nesmí opakovat.“
Sám mám jeden výjev nesmazatelně uložen v paměti: když jsme zase byli přiděleni jinému sedlákovi, můj otec, zoufalý nad tím, že nemůže vlastní rodině nijak pomoci, se opřel o vrata a bez-mocně plakal...
(připravil Jan Tichý – dokončení v příštím čísle)<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />
Převzato z Novoborského měsíčníku 9/2008