Mexické Vánoce nelze považovat za svátky klidu a míru. Alespoň v Jalcomulcu, kde se lidé hlasitě veselí až do pozdních ranních hodin. Spousta alkoholu a nemístně hlasitá muzika devalvují pro nás posvátnou atmosféru Štědrého večera a dělají z této mimořádné noci prostě jen další z celé řady prosincových pařeb. Tři českolipští dobrodruzi - Filip, Linda a malý maňásek Pepa - na své misi v Mexiku, kde vyučují tamější obyvatele angličtině. Jak pokračuje jejich putování?
A jedna z takových nepatřičně hlučných oslav se již poněkolikáté konala přímo pod našimi okny. Na Boží hod jsme se proto probouzeli značně nevyspalí. Předchozí tři dny (včetně toho Štědrého) jsme strávili nekonečným objížděním vesnických komunit a jedna další nás ještě čekala. Vyhlášené horské Naolinco ve státě Veracruz.
Cílem našich výprav bylo vytipování prvních vhodných produktů pro export do Evropy. Jak už jsem se zmínil v jednom z předchozích článků, organizace Mujeres Productivas podporuje veracruzké ženy v kreativitě a školí je v nejrůznějších tradičních řemeslech. Hlavním motivem je naučit je něco tržně zajímavého, co by jim dokázalo zajistit živobytí. Mnohé z nich totiž byly až doposud z velké části závislé na finanční pomoci státu či svých manželů.
Poskytneme vám know-how, vyškolí vás profík, zbytek je na vás. Pokud vaše produkty budou kvalitní a najdou si svou klientelu, pomůžeme vám s jejich propagací. Nic víc, nic míň. Takový je zhruba koncept Mujeres Productivas. Mně osobně se líbí právě pro to, že ženy učí proaktivitě. Výuka angličtiny United Vision funguje na velmi podobném principu. Něco tě naučíme, ale zbytek je na tobě.
Jednotlivé buňky Mujeres Productivas v různých oblastech Veracruzu se naučily organizovat a spolupracovat. Několikačlenné skupinky vyrábějí koordinovaně produkty, které se potom nabízejí turistům v kamenných obchůdcích v Coatepecu a Jalcomulcu.
Problémem je nabídka převyšující poptávku. Další a další ženy přistupují již ke stávajícím skupinám a chtějí se zapojit do boje za vlastní soběstačnost. Vstoupí do kurzu a naučí se řemeslu. Ale skutečnou práci získají až v případě, že je o jejich skupinou vyráběný produkt zájem.
Proto je třeba hledat odbyt i v Evropě. Kupte si tričko či tašku s precizně ručně vyšitým emblémem a dejte tak práci jedné z žen ve vesnici Llano Grande. Objednejte si trička i pro své kamarády a zaměstnáte celou rodinu. Mexickým ženám nejde o nic jiného než o možnost získat práci. Pokud možno stabilní a dlouhodobou. Své výrobky nabízejí za ceny, které jsou z evropského pohledu směšné. Kvalita těch nejlepších z nich je přitom skutečně působivá.
Vyšívání triček v Llano grande
Výroba keramiky v Limones
Ženy z Naolinca jsou vyhlášené hned díky několika druhům výrobků. V první řadě se jedná o produkty z kůže. Boty, opasky, oblečení. Následuje umělecké vyšívání, výroba sladkostí či likérů a typická dvoubarevná keramika.
Přehlídka produktů v Naolinco
Výroba papírové tašky během 4 minut
I schůzka s ženami v Naolincu trvala několik hodin. Pro nás to byl další kolotoč focení, točení videí a sběru informací. Byl to již čtvrtý den v řadě v tomto zběsilém tempu, a tak jsme začínali mlít z posledního. Brzké vstávání po vinou hlučných vánočních oslav pod naším oknem probdělé noci, přesun šíleným autobusem do Coatepecu, přejezd do několik hodin vzdálené komunity, pozdní návrat. A druhý den nanovo. Mexické Vánoce jsem si představoval jinak.
Schůzka v Naolincu nebrala konce. Po proslovu Estely následoval proslov Imeldy a po něm proslov někoho dalšího. Zdálo se, že každá z dvaceti přítomných žen má na srdci něco, co musí s Imeldou osobně probrat. My přitom měli dávno všechno zdokumentováno a z nekonečného čekání se o nás pokoušely mrákoty. V Mexiku se obecně prokecá strašná spousta času.
V závěru už jsem musel na vzduch. Přes silnici jsem uviděl fotbalové hřiště a na něm v husté mlze pobíhající postavy. Část zápasu jsem pro vás nahrál a náhoda tomu chtěla, že se mi podařilo zachytit vstřelení branky. Byl to jeden z těch gólů, které "svět neviděl" ...
Góóól...
V horském Naolincu začalo do mlhy poprchávat a pocit chladu s nárůstem vlhkosti značně nabral na intenzitě. Byly čtyři hodiny odpoledne a my umírali hlady. Schůzka s produktivními ženami teprve končila a nás ještě čekala procházka po krásném, leč zmáčeném městě.
Cestou domů jsem zatoužil po jediném - po teplé polévce. Bylo tomu týden, co mne začaly sužovat brutální, nevysvětlitelné průjmy. Příčina zůstávala záhodou. Nikde jsem nesnědl nic podezřelého, žádné výrazné bolesti jsem neměl, prášky nezabíraly. Ale už šestý den jsem nemohl jíst nic jiného než suché oplatky, ze kterých se mi začalo dělat zle již třetí den.
Zastavili jsme v jednom z obchodních center v Coatepecu, abych svému žaludku konečně dopřál něco teplého. Připadal jsem si na pokraji zhroucení, na samém okraji fyzických i psychických sil. Během čekání na polévku si mne ezoterička Estela vzala stranou a promítla mi power-pointovou prezentaci na téma "zdravotní potíže".
Vysvětlila mi, že každá nemoc má svou "psychickou" příčinu. To co říkala, dávalo smysl. Moje potíže pramenily z celkového vyčerpání a hlavně stresu z přespříliš pracovních Vánoc. Kromě dokumentace produktů jsme totiž stále ještě normálně vyučovali, včetně výuky v Coatepecu na Štědrý den a Silvestra.
Po Estelininých slovech se mi ulevilo. Přijal jsem tezi, že otázka zlepšení mého fyzického stavu závisí skutečně jen a pouze na mém rozhodnutí. A já se ROZHODL, že poté co udělám svému žaludku dobře teplou polévkou, se začnu cítit zase "awesome". Chtělo se mi šedesátiletou Estelu obejmout, ale odvahy jsem si nedodal. Místo toho jsem se znovu zkoncentroval na závěr prezentace.
"Žaludeční problémy plynou ze stresu. Rakovina bují z nenávisti. Problémy se srdcem má ten, kdo není spokojen se svou situací". Po těchto slovech jsem si vzpomněl na babičku. 87let nezaklempírovala a nepotřebovala doktora. Od loňského jara ale začala být "unavená" a jak říkala, začala se těšit "pod kytičky". Dva měsíce po našem odjezdu jsem se dozvěděl, že zničehonic začala mít problémy právě se srdcem. Na Estely slovech mohlo skutečně něco být.
Když jsme večer dorazili do Jalcomula, bylo mi dobře. Věděl jsem, že druhý den již nikam nemusím, že návštěva Naolinca byla poslední pracovní cestou, a že celou neděli budu poctivě odpočívat. A zase bude dobře.
Bylo den po Štědrém dnu a já rozechvěně otevřel e-mailovou schránku, abych zjistil, jak ho prožili moji nejbližší daleko za oceánem.
"Babička umřela 23. 12.", šokoval mne krátký vánoční e-mail. A mně vytryskly slzy ...
TEACH - LEARN - CREATE