Karel H. – Valentýn

Zima je letos dlouhá. Ráno nasněží, odpoledne to svinstvo roztaje a druhej den jsem zavátej znova. Silničáři jsou sice v pohodě, ale pro nás zastupitele, kteří bydlíme pod mostem, to zase tak extra počasí není. Rozhodli jsme se s Máňou, která teď bydlí nějaký čas pod sousedním pilířem, že bysme se mohli zajít trochu ohřát do kina.

„Hele, Karle, každou středu je představení pro důchodce. Platí se jen polovina,“ navrhla mi program Maruš. „Když tady vokolo posbíráme ty láhve a vrátíme je do Kaufu, můžeme se dvě hoďky vohřejvat. Zvu tě.“

„Já ale nejsem ještě důchodce.“

„Tam nechoděj jenom důchodci. Jsou tam i mladý, co šetřej. Nikdo to nekontroluje.“

„A co dávaj?“ zajímalo mě.

„To je přece jedno, hlavně to bude v teple. Většinou nějakej českej film.“

Ve středu jsme přiletěli do kina na poslední chvíli. Maruš koupila lístky a o minutu pozdějc jsme se už cpali do narvaný řady. Důchodce široko daleko ani jeden.

Usnul jsem už u ukázek na nějaký fantasmagorie, ve kterých lítali americký supermani a honili mutanty. Probudila mě až Maruny ruka na stehně.

„Je to tak romantický a ty tady chrápeš.“

Polonahej týpek zrovna řezal přes zadek sotva ochlupenou studentku přivázanou k posteli.

„Tohle ti přijde romantický?“ pošeptal jsem Maruně do ucha. Ta toho hned využila a posunula dlaň výš.

„Děsně!“

„Ale moc to nevypadá jako pokračování Babovřesk.“

„Karlíku, oni změnili program nebo jsem to celý popletla. Tohle se jmenuje nějak jako padesát odstínů… myslíš, že bysme pod mostem večer nenašli pár bužírek od kabelů nebo aspoň kus provazu?“