V knihovně mě mají rádi a já mám rád je. Přece jen už mé kosti nesnášejí úplně nejlíp ty noci pod mostem, takže vždycky počkám, až se knihovna otevře a pak si tam v teple čtu. Všechno možný. Začnu denním tiskem a k večeru končím ženskými časopisy. Tam jsou někdy hrozný storky.
Jedna čtenářka například zjišťovala, jestli, když chce mít děti, musí opravdu souložit. Tak takový dotazy jsem míval taky, ale v deseti letech. To mi ještě přišly prsa a další ženský orgány pěkně odporný, nedokázal jsem si představit, že bych se jich měl někdy dotknout.
„Když chceš děti, musíš šoustat,“ tvrdil mi Ponec na rohu, když jsme šli ze školy.
„To ani náhodou, takový prasárny já nikdy dělat nebudu,“ tvrdil jsem mu.
Ale proč tohle řeší třicetiletá ženská? A sexuoložka Eva jí trpělivě odpovídá. Já bych jí dal umístěnku do Bohnic.
No, ale o tom jsem vůbec mluvit nechtěl. Naštvali mě v Boru. Zase jsou v něčem lepší než my tady v Lípě. Mají svou lavičku Václava Havla. Nejdřív jsem vůbec nevěděl, o co jde, ale ženský mi vytiskly článek, ze kterýho jsem zjistil, že to je teda velká věc. Podobná lavička je třeba ve Washingtonu, Dublinu, Barceloně, v Praze a teď i v Novým Boru. Jenom v Lípě zase prd.
Vrátil jsem všechny ty plátky do přihrádek – určitě zase blbě, takže mě příště pokárají – a rázným krokem jsem vyrazil přes náměstí na radnici. Snad tam ještě někoho zastihnu.
Jako na prvního jsem narazil na Vlčka. Už jsem se do něj chtěl pustit, jak je možný, že takový intelektuál a politický liberál mohl dopustit, že Bor má lavičku Václava H. dříve než Lípa. Ale pak mi došlo, že on už vlastně není tím místostarostou. Takže jsem ho jen tak naťuknul.
„Co byste říkal, kdyby v Lípě byla jedna lavička navíc?“
„Laviček není nikdy dost,“ zareagoval střelhbitě.
„Takže jste pro?“
„Samozřejmě, ale …“
„Dobrý, dobrý, to mi stačí. Takže to vnímám tak, že váš klub by byl pro,“ mávnul jsem na něj a uháněl do schodů. Opozici mám v kapse.
Chvíli jsem se motal mezi kancelářema, než jsem narazil na dveře první místostarostky. Bylo mi jasný, že ANO si budu muset naklonit taky. Konec konců, Alena Šafránková říkala, že Lípa není dost kulturní. Taková lavička je přece kultura jak víno.
Zaklepal jsem. Nikdo neodpovídal, tak jsem pootevřel dveře. Nikde nikdo. Asi někde jednají. Podobně jsem dopadl i u dveří s vizitkou Juraje Ranince.
Nakonec jsem celé vedení našel u starostky.
„Ááááá, Karel H.,“ vykřikla Romana Žatecká nadšeně. Ani jsem netušil, jak jsem na radnici oblíben. „Zrovna tady řešíme jeden takový problém, se kterým byste nám mohl pomoci. Obzvlášť když máte aspoň formálně tolik mandátů.“
Nadmul jsem se pýchou.
„No já mám taky jeden problém. A říkal jsem si, že byste mi s ním vy tři mohli pomoct. Předběžně jsem si dojednal podporu u starostů, myslím jako těch pro Libereckej kraj.“
Trochu je naštvalo, že jsem nepřišel rovnou za nimi, takže jsem omluvně vysvětlil, že si stále nemůžu zvyknout, že jsou na radnici nový lidi.
„Tak povídejte, jaký podnět jste nám přinesl,“ vyzvala mě starostka a místostarosta mi přistrčil židli.
„No, víte, přijde mi, že nejsme dost in. Washington, Dublin už mají ty lavičky Václava Havla. A co je horší, má ji už i Nový Bor. Já vím, že by to nebylo moc originální, ale zase by nám to přidalo na světovosti, psalo by se o nás i na wikipedii.“
Skoro jsem měl pocit, že jsem jim svým sdělením právě vytrhl trn z paty. Alena Šafránková něco pošeptala Juraji Ranincovi a ten zase Romaně Žatecké. Když dohráli tichou poštu, všichni tři se na mě podívali a starostka mi vítězoslavně sdělila: „To je opravdu skvělý nápad. Zrovna jsme tady řešili, co uděláme s jedním místem, kde už lavička stála. Lidi nadávají, jak je zničená. Necháme tu lavičku Václava Havla postavit na začátku cyklostezky Varhany. To si, myslím, bude velmi důstojné místo.“
