Myslel jsem si, že budu mít klid, ale to furt někdo kecá: „Karle, vrať se k politice! Karle, staň se úředníkem.“
Naposledy se za mnou pod mostem stavili takoví týpci s modrobílejma šálama kolem krku a prej jestli bych si nezahrál přáteláček ve florbalu.
Říkám jim: „Kluci, já hrál klasickej lední hokej. Tohle pinkání s míčkem pro buzíky pro mě není.“
Ale co, nakonec jsem se nechal umluvit, přece nebudu zbytek života ležet pod mostem, čumět na vlaky a hulit.
Měli fakt radost a mě překvapilo, co na přáteláky chodí lidí. Bylo to modrobílý peklo. Půlka diváků v tý naší hale sice skoro nic nevidí, ale přesto furt skandujou.
Jo a ještě mě překvapilo, že zahrát si přišli jen mladý. Já a parta holobrádků a proti nám stejně mladý týpci z Ústí. No, nešetřil jsem je a pak na konci utkání se u mě zastavil kravaťák ze svazu. Myslel jsem, že mi jde jako domluvit, abych nehrál tak do těla. Přece jen jsem z hokeje zvyklejší trochu to kosit. Ale potom jsem si všimnul, že mi furt říká: „Vašku, kde máš registračku?“
Takže teď bych chtěl touto cestou vzít celej ten průser na sebe. Snad mi to milovníci florbalu prominete a budete se těšit na další mé českolipské příběhy. Jen je nebudu psát tak pravidelně jako v prvních dvou sériích.
