„Nejdražší mé Andičce! Je ráno, nádherné ráno prvního máje. Jdu ulicí a nahlédám oknem do pokoje, vydechujícího vůně rodinného blaha, štěstí klidu. Jako by nebylo všech těch hrůz, jen cosi svatého, čistého je v těch vyvětraných, májovým slunkem zalitých pokojích. A Já? Jen vzpomínám, že i já a miliony jiných mohlo být tak šťastných … Tvůj. V. 1. máje 1915“
Takto psal z České Lípy 1. května 1915 neznámý V. nejdražší Andičce Řehákové, dcerušce nadučitele z Nivnice u Uherského Brodu. V tom roce zde byla po 30 letech obnovena vojenská posádka. Do České Lípy byl umístěn náhradní prapor 18. pěšího pluku o síle přibližně 4500 mužů. Radní města se o tento krok velmi snažili, neboť si od něho slibovali větší tržby v obchodech, restauracích a drobných firmách. Využili toho i místní obchody s papírnictvím, které si u fotografů a tiskařů objednali zvláštní pohlednice s budovami přeměněnými na vojenské ubytovny a se zajímavými pohledy na město a okolí. A tak do okolí Náchoda, Rychnova nad Kněžnou a Jaroměře, odkud vojáci pocházeli, přinášeli pošťáci rodičům, manželkám, přítelkyním, kamarádům i dětem a učitelům pohlednice z našeho města. Na nich byla např. bývalá Wedrichova kartounka, svárovský rybníček, Mostecká ulice nebo výstavní pavilon. Tyto budovy a místa už ve městě nenajdeme, byly zbourány a přeměněny. Na jiných pohledech poznáme školy, náměstí, tělocvičnu, klášter, hostince. Zejména školy a hostince sloužily jako ubytovny pro vojáky a Ti na ně rádi zaškrtávali okna, ve kterých byli ubytováni.
Válečný rok 1915 byl ještě pro civilní obyvatelé snesitelný a vojáci výcvik snášeli také dobře. „Manželko! Přijmi od nás Všech srdečný pozdrav co jsme tady podepsany a zrovna teť se tady máme dobře a ty tam doma měj rozum a neplač vždyť se vratíme všecky a bude zase dobře třeba že teť jsme tady jako tygři v kleci.“
Z některých se i dozvíme co vojáci dělali ve všední den. „Tedť mám tady mnoho práce. Když příjdem z egzecírplacu jsme zablácení a odpoledne nesmí byt to ani znát a boty pořádně viviksované. A to chce hodně práce, a kvery také musí se svitit.“ „Nyní chodím přes den do služby a mimo ní žiju jako výměnkář, pářu hadry, práším mantle a rovnám boty atd. … Též chodíme pro kuchyň na houby.“
18. září 1916 byl ráno mráz, neb „Dnes zde byl led na vodě.“
Válka ale nekončila a situace se zhoršovala jak pro obyvatele města, tak i pro vojáky, a tak se na pohlednici z roku 1916 můžeme dočíst: „teď málo chleba fasirujem, každý by dal za kousek co by mohl.“ „… Vyřiď moji mamce ať mi pošle bochniček chleba a kousek másla.“
Stýskalo se jak vojákům, tak jejich blízkým. „Milenko, buď hodně zdráva a matička též. Pálí mně to zde, ani nevíš jak. Buď veselá. Zdraví a líbá Tě Tvůj věrný Václav Matičku též.“
Po výcviku odjížděli vojáci na frontu. Tušili, že už se nemusí vrátit. „…Přeju Vám hodně štěstí a zdraví a na mne nezapomeňte. Ani nevíte jak mi je když musím se od Vás vzdáliti a budeli mě možno ještě se s Vámi schledati. Buďte s Bohem.“
Při čtení válečných pohlednic nás napadají různé myšlenky. Jak dopadl voják, který byl manželem (přítelem, synem, otcem)? A co jeho žena (přítelkyně, rodiče, děti)? Přežili ty válečné útrapy a dokázali potom spolu žít, aniž by to narušilo jejich vztahy? A jak žili pozůstalí vojáka, který umřel opuštěný na bitevním poli nebo v lazaretu?
Tyto pohlednice, velmi prostého písma, ale velké snahy utěšit ty, kterým jsou určeny, nám mnohé sdělí jak o pisateli, tak i o době, ve které byly napsané. Dovolí nám nahlédnout do nitra vojáka, který jim ani být nechtěl, v tom posledním roce velké války už ani nevěděl za co a proč bojuje, a tak se na jednom lístku můžeme dočíst: „Ctěné Slečny! Předem přijměte srdečný pozdrav a milou v spomínku. Mám již po raportě, udělají na mě trestní oznámení. Podívám se aspoň lacino do Terezína. Jak Vám se daří stále? Zde je moc mizerně z votrubu polévka řepa ryby a kaffe teplá voda. Začínám dělat vážnýho maroda.“ (16.6.1918). Z pozdravů cítíme smutek a nejistotu. Jak asi dopadl voják, který napsal 27. července 1918 Mařence Holých do České Skalice: „Milá přítelkyně! Dnes loučím se opět s Lípou, odjíždím do pole, do krajů, kde kvetou oranže. Zalétám naposled v myšlénkách k Vám, a přeji Vám mnoho štěstí a zdaru, na dráze životem. Buďte s Bohem a vzpomeňte někdy na přítele.“
V roce 2008 vydala Magdalena Sobotová knihu Drazí rodiče! Pozdravy z České Lípy. Čerpala z bohaté sbírky pohlednic Jiřího Kratochvíla a ze sbírky Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě. Čtyři pohlednice vystavuje muzeum v listopadu v exponátu měsíce a pokračuje tak další akcí celostátního projektu Muzea a velká válka.