Prázdninový den jako stvořený pro cyklovýlet. Jezdili bychom s dětmi častěji, ale na cyklostezku to máme ze sídliště Sever bez sedmdesáti metrů tři a půl kilometru – tři a půl kilometru kličkování mezi zaparkovanými automobily, přeskakování obrubníků, překonávání silnic po přechodech a dalších legálních i nelegálních činností. Mezi ty nelegální patří i projetí dvou stezek pro chodce. To jsou takové ty cesty, které mají nový asfaltový povrch, šířku přes dva metry (takže by se na nich vyhnulo nejen několik chodců, ale zajisté i cyklistů) a na svém začátku a konci jsou opatřeny kulatou značkou, na které je v modrém poli nakreslen pedofilní pán vedoucí za ručičku holčičku s mašlí ve vlasech.
Jedu si to zmíněnou dálnicí pro chodce, když tu se mi do cesty postaví městský strážník s bambitkou zavěšenou proklatě nízko u pasu a s bločkem v ruce. Okamžitě mi došlo, která uhodila. Je to už několik let, co jsme chtěli, zdali by Městská policie udělala něco s prodejem cigaret dětem v několika stáncích okolo naší školní budovy. Bylo nám řečeno, že jsou lepší způsoby, jak vybrat peníze na pokutách.
Měl jsem se stát kořenem, jenž má naplnit městskou kasu.
Rozhovor se strážníkem jsem začal tvrzením, že mu v žádném případě nedám ani korunu. Vnitřně jsem byl rozhodnut neukázat mu ani občanku, kterou jsme měl jako vcelku řádný občan u sebe. To se raději nechám zastřelit či odvléci v poutech. Městský policista prohlásil, že na to mám právo, ale správní řízení bude pro mě minimálně pětkrát dražší. Zároveň ukázal svou lidskou tvář a naznačil, že je vlastně rád, když své nebohé děti nevláčím po silnicích. Zákon přesto platí po všechny. Dostanu tedy aspoň domluvu. „Jenže já za chvíli pojedu zpátky. Nevidím jediný důvod, proč bych měl s dětmi jet jinudy,“ pokračoval jsem v rozhovoru.
Abych z toho nedělal kovbojku – nakonec jsem nedostal ani tu domluvu, ale viděl jsem dva cyklisty, kteří si útržek z pokutového bločku odvezli.
Okamžitě jsem volal na služebnu Městské policie, abych dostal nějaké oficiální stanovisko k této razii. Bohužel mluvčí má dovolenou, ředitel nebyl přítomen a sloužící strážník mi sdělil, že jediné, co mi může říct, je, že mi k tomu nesmí říct nic.
Shrňme si to tedy sami.
Začněme odzadu:
1. Já jsem porušil zákony tohoto státu, neboť jsem jel cestou, kterou to mám zakázané.
2. Strážník byl docela trapný, protože jsou místa, kde by byl daleko užitečnější.
3. Pokud to byla akce koordinovaná někým z vedení Městské policie či dokonce obce, pak je to obyčejná šikana.
4. Dopravní odbor města by se měl zamyslet, jestli něco nezanedbal, když už dávno nenechal do modrého pole na výše zmíněných značkách přimalovat kolo.
Poznámka editora: Článek Milana Bárty je možná napsán specifickým stylem, nicméně vystihuje situaci, ve které se denodenně ocitají českolipští cyklisté. Podotýkam, že o bezpečnostní akci zaměřené na cyklisty hovořil nedávno na tiskové konferenci starosta města Petr Skokan. Tato akce má údajně nahradit velmi intenzivní, často možná i zbytečně odtahy vozidel, kterými byli českolipští řidiči trestáni až do letošního jara, kdy odtahovka najednou velmi záhadným způsobem ukončila činnost (vedení radnice sice hovoří o tom, že činnost nebyla ukončena, nicméně již několik měsíců jsem odtahové vozidlo ve městě neviděl). Starosta na tiskové konferenci také uvedl, že doporučil Městské policii řešit "cyklopřestupky" dohodou. Jak je vidět z materiálu Milana Bárty, někde nastala chyba.