Autoři z České Lípy vydávají pohádkovou knihu letošních Vánoc. Bohatě ilustrovanou Zlatou knihu českých pohádek plnou klasických i autorských pohádek, básniček, hádanek a říkadel připravili pro největší knižní vydavatelství v ČR spisovatelka Marta Knauerová a akademický malíř Atila Vörös.
Kniha je od 2. října 2017 na pultech knihkupectví a již od 9. září do konce listopadu jsou k vidění v Galerii Jídelna v České Lípě na samostatné výstavě originální ilustrace z knihy.
Marty Knauerové, v profesním životě botaničky Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě, jsme se zeptali na několik otázek.
Jak se stalo, že Marta Knauerová vydává knížku u prestižního nakladatelství?
Zázrak, náhoda? Recept na – něco si hodně přej… Zaslaná ukázka textů a hlavně kreseb? Asi kombinace toho všeho. (smích)
Je to tvá první práce na beletrii? Jaké knihy jsi doposud napsala či se na nich podílela?
Co se beletrie týče – pak je to rozhodně velká premiéra. Před lety jsem napsala útlou knížku pohádek, která byla součástí česko-německého projektu a jmenovala se Bylinkové povídání pro sedmero usínání.
Díky tomuto projektu pak ve spolupráci s mými tehdejšími kolegy z vlastivědného muzea – fotografem Vladimírem Štěpánským a malířem Atilou Vörösem, vyšla opravdu velmi nákladná, výpravná, více jak třísetstránková kniha Čarovné bylinky.
Atila Vörös ji však navrhl tak složitě, že musel být nakonec celý náklad 2 500 kusů vázán ručně. Kniha je po vzoru starých herbářů prokládána pauzovacími papíry, a proto nebylo technicky možné její strojové sešití. Byla zařazena do soutěže o „Nejkrásnější českou knihu roku“ vyhlášenou Památníkem národního písemnictví v Praze a dodnes nechápu, jak se taková věc vůbec podařila. Dokonce jsme k ní připravili i mezinárodní putovní výstavu. Knížka byla pomyslně „roztrhána“ na 300 listů kreseb, textů a fotografií a po Čechách a Německu putovala déle jak dva roky. V Národním muzeu v Praze ji během tří měsíců vidělo 130 000 návštěvníků a vlastní knížku tehdy prolistovalo tisíce lidí. Trůnila si na expozičním stojanu jako bílá královna – elegantní, nepoškozená, vytištěná na krásném papíře – ještě teď smekám před vším tím knihařským uměním.
Myslím, že to byla tehdy nejen pro nás tři spoluautory, ale i pro lidi, kteří ji tak složitě vyráběli, opravdu moc krásná práce. V letošním roce jsem se po deseti letech zase k bylinkám vrátila. Ve spolupráci s RNDr. Janou Drnkovou nám vyšel u vydavatelství Albatros Media Atlas bylin – průvodce českou přírodou, doplněný – jak jinak než kresbami Atily Vöröse.
Jak dlouho trval a jak zhruba vypadal proces vzniku knihy?
Původně to měla být kniha pouze mých autorských pohádek, básniček, hádanek a říkadel.
Takový neskromný sen o „novém špalíčku“ s požadavkem nakladatelství na 320 tiskových stran. Zdálo by se tedy, že stačí jen vysypat šuplíky, ale to byl zatracený omyl.
To, co jsem napsala před 10 lety, mi připadalo, jako by to v mnoha případech napsal někdo jiný – takže hezky od začátku, sednout na déle jak rok ke stolu a psát a psát a rýmovat. Víc času nám dovoleno nebylo, termín vydání byl pevný – říjen 2017. Jediné okno na náměstí, které běžně svítí ve dvě, ve tři v noci, je to moje. (smích)
Jedná se o knihu českých pohádek, básniček, hádanek a říkadel. Není již těchto knih přehršle?
Ptáš se mě na můj největší vnitřní boj, který jsem s touhle knihou a vlastně i s naší, mimo jiné skvělou, odpovědnou redaktorkou Andreou Brázdovou vedla. Jak přibývaly Atilovy kresby, přicházely stále častěji návrhy na to, abych do knihy zařadila i pohádky klasické. Nedokázala jsem si to vůbec představit. Pohádky mnohokrát přepsané, pasáže z nich známe všichni nazpaměť a teď si, Marto, sedni a napiš je jinak, ale přitom tak, jak je známe a jak je máme rádi.
Přiznávám, že jsem se před tímhle dilematem utekla schovat do antikvariátu. (smích) Mám totiž to výsadní právo, smět se cítit v tomhle kouzelném domečku, kde se zastavil čas, jako doma, a k Jitce Čížkové, jeho majitelce, si ráda chodím nejen pro životní moudra, ale hlavně pro obyčejné obejmutí. Byla jsem přesvědčená, že tady dostanu odpověď, jakou chci slyšet – že perníkových chaloupek už bylo dost! A ejhle! Jaké překvapení.
Dostalo se mi odpovědi, že Smolíčků a Budulínků není nikdy dost, ale naopak je potřeba je vydávat dál, a hlavně s dobrými ilustracemi.
Bylo rozhodnuto a jak to tak bývá, nakonec mě práce právě na těchto pohádkách úplně pohltila. Zkus si někdy zadat na internetu některou z pohádek a uvidíš, kolik různých variant a stylů k jedné jediné objevíš. No a ta moje verze je další v řadě. Tak snad se bude líbit.
V čem je tato kniha jedinečná?
Pro mě naprosto vším, ale to asi nechceš slyšet. Podle mého ilustracemi a grafikou. Požadavek nakladatelství byl krom mnoha dalších, aby kniha působila „staře“. Nakonec však prošla tolika Atilovými změnami a návrhy, že výsledný nádech art deca a secese jí sluší nejvíc. Udržet v jedné linii 300 stran pohádek krátkých, dlouhých, hádanek, básniček – aby to nebylo nudné, přeplácané – to opravdu není nic snadného.
Máš nějakou svou vyloženě oblíbenou pasáž v knize?
Měla jsem dovoleno napsat do knihy věnování, které by patřilo mým dvěma milovaným dcerám, Terezce a Aničce.
Nebylo to však stále to pravé, a tak jsem to nakonec vyřešila úvodní básničkou, kterou když si čtu, vidím dobu, kdy byly holky malé, jak si spolu hrály, a snad si i ony, až ji budou číst jednou svým dětem, na to stejné vzpomenou...
Kniha byla označena největším knižním vydavatelstvím za stěžejní pohádkovou knihu letošních Vánoc. Byli jste tím pádem více pod tlakem?
Tlak to byl obrovský, alespoň pro mě. Atila ho umí líp maskovat. (smích) Přesto i on neustále opravoval, vylepšoval, předělával. Bylo to chvílemi fakt hektické a vzájemně jsme si svou stálou nespokojeností a pochybností už mnohdy lezli na nervy.
Mám schované všechny „šmíráky“, nepovedené a vyřazené ilustrace a texty, je jich komín vysoký přes metr! Pročítala a přeskládávala jsem knihu stále dokola.
Nejdřív jsme měli stran málo, pak nám naopak stránky chyběly a museli jsme žádat o další rozšíření knihy. Měla jsem období, kdy bych ji nejraději předělala celou znova. Kniha měla dvě externí korektorky plus nezávislého čtenáře a opravdu velmi pečlivou a zároveň úžasnou redaktorku. Během celého procesu musíš přistoupit k mnoha kompromisům, i k mnoha obhájením sebe sama a svého stylu psaní. Ve chvíli, kdy odejde tiskové pdf do tiskárny, a ty víš, že se chyba, která v knize zůstane, se zmnoží šest tisíckrát, legrace končí. Věř mi, že to opravdu není dobrá uspávanka. (smích)
Jak vypadá spolupráce s výtvarníkem Atilou Vörösem?
Když bych před tebe teď položila na stůl knihu Čarovné bylinky, tak bys dostal přesnou odpověď na to, jak vypadala a vypadá naše spolupráce, co se týče výsledného díla – náročné, složité, tisíckrát prodiskutované, odevzdané s velkou pokorou a zatím díky Bohu, vždy s dobrým koncem – tak uvidíme, jak obstojíme tentokrát.
Dokázala bys charakterizovat Atilu a spolupráci s ním?
Když bych měla charakterizovat Atilu samotného, bylo by to spoustu protikladů, asi jako v každém z nás. Nesmírně pracovitý a líný zároveň, paličatý, trvající na svém do doby, dokud nezjistí, že nemá pravdu. Tu pak s úsměvem přijme a jde dál. Pohodář. Občas velmi vzteklý pohodář!
Neznám nikoho druhého, kdo se dokáže tak od srdce a často smát jako on. A to i sám sobě, což je osvobozující. Má neskutečný přehled - kulturní, hudební, umělecký, politický.
Je to prostě chytrý chlap, který věřím, že i právě díky té spoustě přečtených knih a zpráv je velmi pozorným čtenářem i všech jemu svěřených textů, které pak dokáže doslova probudit a oživit svými skvělými a přesně volenými ilustracemi.
Naše pohádková spolupráce nebyla vždycky pohádková, to přiznávám, ale asi právě proto, že to nebyla nuda, začínáme další společný knižní maraton. Jen co Atila dokončí ilustrace k učebnici chemie Milana Bárty, čeká ho jeho vysněná práce na komiksové knize podle předlohy Ezopových bajek, vydaných u Ogilbyho v Londýně roku 1665. Pro mě je to něco neskutečného – přepis syrových a často i velmi krutých textů plných holých pravd a poučení ze staročeštiny do čitelného jazyka. Po všech těch pohádkách a říkadlech je to pro nás oba, jako bychom vyměnili čistou vodu za ohnivou.
Ezopovy bajky by měly mít stejně jako Čarovné bylinky a Zlatá kniha pohádek opět více jak 300 stran a měly by vyjít u vydavatelství Albatros Media na podzim příštího roku. Tak uvidíme. (smích)
Komu je Zlatá kniha pohádek určená? Dokážeš nějak charakterizovat potenciálního kupujícího/čtenáře?
Strašně moc jsem si přála napsat knihu laskavou. Nemám pro to jiné slovo.
Přála bych si, aby si ji četly stejně tak děti, které číst umí, jako ty, které neumí. Je v ní přes 300 krásných obrázků a jsem přesvědčená, že ty se jim budou číst náramně! Knížka poroste s nimi.
Končí pohádkami pro větší děti a Atilův drak, který se nevešel ani na deset stran za sebou, se bude určitě líbit hlavně klukům. A když se ptáš na potencionálního kupujícího, pak bych si přála, aby ji kupovali maminky, tatínkové, babičky a dědečkové. Při představě, že naši knížku najdou děti pod vánočním stromečkem, je mi neskutečně zodpovědné ouzko, ale kdybych byla malá holčička, troufám si říct, že by se mi taková knížka móc líbila.
Kniha vychází u Albatros Media 2. října a je k dostání ve všech dobrých knihkupectvích. Křest knihy proběhne 20. října ve Vlastivědném muzeu a glaerii v České Lípě.
