Po pauze zaviněné především volbami se vracíme k seriálu Štafeta, která má představovat lidi Českolipska. Lucie je ženou, která toho stíhá podezřele mnoho. Starat se o děti, hostit doma Zdeňka Pohlreicha nebo mladé Asiaty, sbírat čaje, hrát deskové hry. Také mi vysvětlila, co je Metoda kontrolovaného pláče.
Asi bych tě měl čtenářům nějak představit a vysvětlit, jaký je náš vztah. Pamatuješ si mě ještě, když jsem k vám jako vyjukaný začínající učitel nastoupil v tercii na biologii? Vám vrcholila puberta…
Jasně, že pamatuji. Jen je vidět, že každý to vnímá a vidí jinak. Pro mě, stejně jako pro mnoho jiných, jste byl ten „novej“, co je s ním sranda. Měl jste ty hodiny takové jiné, zajímal vás i náš názor a neodvyprávěl jste si jen třičtvrtěhodinovou pohádku, ze které jsme si měli dělat zápisky. I když, co si vzpomínám, tak zpočátku v nás panovala jakási skepse. Respektive jsme si říkali, že nevíme, co to na nás zkoušíte… Přece po nás nemůžete chtít nějakou interakci, zájem či aktivitu?
Musím přiznat, že když jsem vás dostal znovu o několik let později na chemii, mám tě zanesenou v kolonce těch, které škola zrovna nebavila a snažili se jí jakkoliv vyhnout. Výhodou bylo, že ať jsem pořádal exkurzi kamkoliv, ty ses, ještě myslím s Julkou Bogačukovou, vždy přihlásila. Kam si nakonec po gymnáziu zmizela?
O několik let později jsem již měla jasno, že učení zrovna není to, co mě baví, takže to tak vypadalo… Asi bych měla říct, že maturitu jsem udělala na podruhé. Sice se do dnes cítím ukřivděna, že pokud jsem ji z nějakého předmětu neměla udělat, měly to být základy společenských věd a ne biologie, ale to sem nepatří. Bez maturity mi nikde jinde než na Západočeské univerzitě nedovolili dělat přijímačky. Ale jelikož v té době jsem již chodila s manželem, který tam studoval, byla jsem vlastně šťastná, když mi po přijímačkách přišlo vyrozumění, že pokud dodám maturitní vysvědčení, jsem přijata. A tak jsem si tak krásně a v pohodě proplouvala vejškou s tím, že si jednu „blbou“ zkoušku odložím do druháku. Ve druháku jsem se soustředila na jiné předměty a říkala si, že se to doučím přes prázdniny a půjdu na to…no a pak se to krátilo a já měla pocit, že už to nestihnu. Ani jsem tam nešla. A tak skončilo mé studium na ZČU. A jelikož se snažím dělat vše cestou nejmenší práce, odporu a zla, tak jsem šla do Litoměřic na VOŠ Ekonom, kde mi uznali celý prvák i několik dalších předmětů. Ta škola mě opravdu bavila, a když už jsem ji zakončila s červeným diplomem, tak jsem si říkala, že je škoda, si nedodělat alespoň bakaláře. Začala jsem pracovat a během toho jsem ho dostudovala na BIVŠ. Státnice jsem dělala již ve čtvrtém měsíci těhotenství no a od té doby jsem doma.
Ještě mi vysvětli, co je BIVŠ a jak to, že tě najednou škola začala tak bavit.
Ta škola mě začala bavit proto, že to neznamenalo jen sedět a dělat si poznámky. Aktivně jsme trénovali cvičení na marketing, management, komunikaci, práci s lidmi. A já patřila do top trojky, stejně jako na základce. Možná proto pro mě gymnázium bylo určitým zklamáním. V primě jsem se musela začít učit, což jsem do té doby neznala. Takže mě to stálo dost sil, abych se udržela, a přesto se na vysvědčení objevily dvojky, na které jsem nebyla zvyklá. A přestala jsem vynikat, což pro mě znamenalo, že pokud nemám dost úsilí na to patřit k topu, nemusím nic dělat a školu prolezu a pak se uvidí. Jinak to, že mě škola začala bavit, bude asi i tím, že VOŠ je přece jen něco mezi SŠ a VŠ. To znamená: nejde jen o to si něco nadrtit do hlavy a do příště to zapomenout, ale o to porozumět mechanice a příště to umět vyřešit levou zadní a v reálné situaci si tak umět poradit. BIVŠ = Bankovní institut vysoká škola. Zde se jednalo o obor bankovnictví, který už mě tolik nebavil. Je to obor, kde se vše neustále mění a hlavně si nedokážu představit s dvěma opravdu malými dětmi a bydlením na vesnici pracovat do 17 hodin v bance.
Měl bych už čtenářům vysvětlit, že jsme se nesešli, abychom na stránkách i-novin vzpomínali na mé mládí a tvé dětství. Když jsem přemýšlel, kým začít novou sérii Štafety, napadlas mě prostě první. Tvou kariéru matky, manželky sleduju na facebooku s němým úžasem. Zatímco většina holek odkládá mateřství na neurčito, ty ses do něj opravdu položila. Navíc, pokud vím, máš doma už druhou studentku z ciziny. Jak jsi vůbec dospěla k nápadu ubytovat si doma první zahraniční studentku?
S manželem jsme spolu již skoro deset let a oba jsme měli od začátku jasnou představu, o které jsme sice nějak moc nemluvili, ale postupně ji plnili. Takže jsme spolu vlastně na vejšce hned od začátku žili, pak cestovali, postavili barák a pořídili si děti. Švagrová byla takto studijně na rok v USA a díky tomu jsme ve skvělém vztahu s její náhradní rodinou, u které jsme již několikrát byli.
Mnoho lidí kolem mě si myslí, že ji máme doma na úklid jako au-pair. Ale chyba lávky. Pro nás to znamená mnoho starostí, nákladů a času, ale stojí to za to. A jak jsem se tedy k tomu dostala? Tchýně měla doma na rok Ekvádorku. Přišlo mi to strašně zajímavé, exotické a obohacující, takže jsme si to chtěli vyzkoušet na vlastní kůži.
Jaká byla? Trochu nám ji představ? Jak tvé nebo spíše vaše představy naplnila?
Jmenovala se Xin, byla z Číny a vlastně ještě před rokem chodila na českolipské gymnázium. Myslím, že byla pokroková. U nich se asi dost vymykala neb byla dost „evropsky smýšlející“. Věděla, co je tam u nich špatně, co tam nefunguje. Ale v porovnání s našimi osmnáctiletými děvčaty je to neporovnatelné. První den mi odsunula talíř po večeři a odešla. Druhý den, když už věděla, že se jí v 18 hodin, tak napochodovala za pět minut celá, sedla si a čekala, až jí naservíruji. Asi po čtyřech dnech, když jsem zjistila, že je přesvědčená, jak je vše ok, jsem nevydržela a měly jsme dlouhou debatu. Dozvěděla jsem se, že u nich se do 19 hodin studuje, pak se dělají úkoly, takže vše dělá maminka. Jenže agentura nám dala dopředu tlustou brožuru o chování Asiatů, takže člověk je na hromadu věcí připraven a tolik ho nerozhodí ani to, že když umírají žízní, čekají, až se jich zeptáte minimálně potřetí. Poté, co jsme si stanovili určitá pravidla a povinnosti a začali více komunikovat, bylo vše v pořádku, takže hoštění studenta jako takové, tak to mou představu naplnilo.
Pokud vím, pak se vám narodilo druhé dítě. Osobně jsem si říkal: áá, cizinci do Holan dlouho nezavítají. Pak jsem zjistil, že máš doma druhou. Představíš mi i ji a vůbec okolnosti tohoto druhého hostitelství.
Druhé hoštění bylo trošku jiné. Protože žijeme klasický uspěchaný život (který nám ale vyhovuje), tak jsme díky druhému mimču k druhému hoštění přirozeně nějak nedospěli. Jenže hoštění není jen o studentech, ale i fajn lidech okolo. A tak myslím, že v květnu mi přišel e-mail od jednoho dobrovolníka z agentury o tom, jak se máme, co mimčo a co naše plány na další hoštění. Večer jsem to řekla manželovi, mrkli jsme na stránky agentury, projeli již dost probrané studenty, vybrali pár favoritů a nechali si poslat jejich „materiály“. A zhruba do 14 dnů jsme měli vybráno. Musím ještě podotknout, že se vždy hlásíme jako tzv. Welcome rodina, která hostí studenta tři měsíce. Slouží to k tomu, aby agentura měla čas najít jinou rodinu a studenti tak mohli přicestovat. Nechceme se totiž dostat do situace, že se přihlásíme na celý rok a student nám nebude vyhovovat anebo budeme jen prostě chtít zase trochu soukromí a budeme tak žádat o změnu rodiny. Ale abych neodbíhala. Nyní máme doma holčinu z Thajska. Jmenuje se Poon. Tedy holčinu - za měsíc jí bude 18. A opět se to nedá porovnat s evropskými děvčaty. Řekla bych, že tam znovu vidím minimálně dvouletý rozdíl. Ale je fajn. Večer místo televize hrajeme hry a u nich si povídáme. Jelikož česky ještě moc neumí, tak samozřejmě anglicky. Takže pro nás je to velký přínos. Krom toho nám občas uvaří opravdu thajské jídlo a ne ty napodobeniny, co prodávají v bistrech. Jelikož jsme ta tzv. Welcome rodina, hledáme jí společně se školou a agenturou rodinu, která jí bude hostit po zbylých sedm měsíců. Doufám, že se to podaří a někdo bude mít zájem si vyzkoušet, jaké to je mít doma thajskou dceru. Agentura jí totiž již našla rodinu, ale až někde na Moravě. Myslím si, že pro cizince je už tak dost těžké se ve škole začlenit, natož se znovu stěhovat. My se bohužel v okolí setkáváme většinou s názory, že je to zajímavé a lákavé, ale stojí to peníze.
Teď bych potřeboval návod, třeba pro spousty manželek (nemůžu napsat, že pro tu svou), jak všechno zvládáš?
Určitě nezvládám všechno tak, jak bych chtěla. Obzvlášť nyní, když jsou kluci ve věku 2,5 roku a 8 měsíců. Ale stále je pro mě rodina a teplo domova na prvním místě. Takže když se se mnou chce někdo bavit o nějakém filmu nebo včerejších zprávách, většinou neuspěje neb například televize jde mimo mě. Vzala jsem si k srdci to, že nejsem jen maminka, ale i milenka… Vychovávám děti tak, abych měla čas i na sebe, manžela a baráček se zahradou. A patří sem třeba i to, že jsou kluci každý od šesti měsíců ve svém pokojíčku a díky Estivillově metodě spí celou noc. A od toho se to odvíjí. Nejsem ta nešťastná maminka z panelákového bytu 2+1, která má jedno dítě a odpoledne na vás vykoukne v noční košili s tím, že je hotová, nevyspalá, má doma bordel a prostě na to domluvený kafe fakt nemůže, protože musí kojit. Jedu výtahem nahoru, kde na mě čeká bulící dítě, které nepřestane, ani když odcházím. Prostě jakmile je v pohodě a vyspalá maminka, odráží se to i na zbytku rodiny. Mám názor, že všechno jde i s malými dětmi a navíc tahle doba nám vše usnadňuje, tak proč toho nevyužít. Když chci jezdit na kole a běžkovat, pořídím vozíček a mohu to dělat i s pár měsíců starým miminkem. Když chci cestovat, sednu na letadlo a letím, když chci na houby, vezmu krosničku a jdu. Když chci chodit na podnikatelský kurz, použiji odsávačku mateřského mléka a na těch pár hodin využiji odborné hlídání v mateřském centru. Když chci s mimčem chodit plavat, zajdu na VZP, nechám si proplatit kurz a chodím, takže to není jen o penězích, jak mi někdo občas tvrdí. Prostě jaký si to uděláš, takový to máš!! A tím jsem se dostala i k tomu, kam bych chtěla štafetu předat. Paní Johana Římánková byla první člověk, co mě napadl. Již zhruba tři roky obdivuji její práci, lidskost, obětavost a v neposlední řadě profesionalitu. To díky ní neberu domácí koupání jako rutinu, ale jako intimní chvíli mezi rodičem a dítětem, kterou si od té doby, co nám doma vaničkovala syna, naprosto užívám.
Mně už to asi nepomůže, ale vysvětli nám, co je Estivillova metoda.
Někdo tomu též říká Metoda kontrolovaného pláče. Pan doktor Estiwill o tom napsal velmi úspěšnou knížku, ale zkrátím to. Tak jako učíme děti jíst, tak některé děti potřebují naučit i spát. Jde o to, že v určitém věku (zhruba 6 měsíců) je již dítě schopno vydržet bez kojení celou noc a pláče jen proto, že se chce ujistit, že maminka je na blízku. Když mu maminka dá ještě mlíčko a cítí ji, tím líp pro mimčo. Jenže tím hůř pro mamču. Dítě si na to zvykne a ono vstávat pětkrát a více krát za noc je opravdu unavující. A znám kolem sebe hromadu maminek, co jsou ochotné to dělat do tří let. Anebo třeba mají děti v ložnicích i v pozdějším věku. Takže podstatou je to, že mu vytvoříme správné a vždy stejné prostředí (stejná postýlka, plyšáci, čas usínání) a zhruba 10 minut před spaním si s ním budeme hrát. Důležité je také samostatné spaní, protože jinak dítě matku opravdu cítí. Vymyslíme si třicetisekundovou říkanku (kterou snad do smrti nezapomenu) a jdeme na to. Položíme ho do postýlky (větší do postele) a odejdeme. Samozřejmě začne brečet. Vracíme se vždy v předem stanovených intervalech, které se postupně prodlužují, položíme ruku na srdce a proneseme měkce připravenou říkanku a odejdeme, opakujeme, než usne. Dítě prý pochopí, že maminka nezmizela a vrací se k němu, a naučí se tak v klidu spát. Pokud se v noci vzbudí, vše se bude opakovat. Oba kluci mi druhý den spali s jedním až dvěma probuzeními a třetí den celou noc. Jelikož jsem si s oběma užila s dětskými prdíky tak, že si o nás sousedé vyprávěli s naším pediatrem, tak mám asi sníženou hranici citlivosti na pláč. Takže jsem to vydržela. I když u prvního syna jsem skoro brečela za dveřmi.
