Kuba je další z osobností Českolipska, o jejichž existenci jsem doposud neměl ani ponětí. Náš seriál tak přesně plní, co jsme od něho očekávali. Štafetu mu předal Lukáš Průcha. Okomentoval to slovy: Já vím, že chceš někoho z jiného oboru, ale sám zjistíš, že sociální práce je jen částí jeho života, ta druhá bude taky zajímavá.
Sešli jsme se na začátku srpna v novoborské pizzerii.
Svět běží za jistotou
já jsem si čím dál tím míň jistý
že ještě chci ty kroky stíhat
A víru v pochopení
nacházím v sobě už jen místy
Ta se spíš ve vzpomínkách míhá
(Text Kuby, který zní klipem skupiny Zhasni. Můžete si ho přehrát níže. V klipu mimo jiné hraje fanoušek skupiny, herec Jiří Lábus.)
Pochopím, že někdo s ideály má potřebu pracovat s mládeží, byť problémovou, ale co takto mladého člověka přivede do domova důchodců?
Ono vše tak trochu souvisí s tím člověkem, který mi štafetu přihrál. Dělal mi vedoucího ve skautu. Skauting podobné hodnoty jako pomoc bližnímu vyznává. Tady v Boru fungoval nelegální skauting už před revolucí, takže když padl režim, bylo zde sedm kluků, kteří ho mohli založit oficiálně. Navíc jsem v pubertě uvěřil v Boha, i když neorganizovaně. Postupně jsem viděl, že co do těch lidí dám, tak se mi nějak vrací. V důchoďáku pracuji už osm let.
A je to tvá první práce?
Ne, první byla fyzická, makal jsem ve skladu Preciosy. Pak jsem byl rok v Anglii jako au-pair.
Potřeboval jsi i tam pracovat jako sociální pracovník?
Ne, hlavní byl jazyk. Jen s obchodní akademií jsem se necítil moc platný na trhu práce. Bylo mi jasné, že pokud ještě něco nenaberu, tak se nehnu. Tam jsem, co se týká studia, na sobě opravdu pracoval.
A jak ses z Anglie dostal do domova důchodců ve Sloupu?
Předně jsem byl rozhodnutý nejít na vojnu, takže původně jako civilkář. Při práci jsem vystudoval v Ústí na fakultě sociálních věd obor sociální politika – sociální práce.
A budeš tam pracovat i nadále?
Poslední měsíce přemýšlím o změně. Už na sobě pociťuji syndrom vyhoření, ale své místo ve společnosti stále vidím v sociální sféře. Rád bych v budoucnu řídil dětský domov.
Myslíš, že je od důchodců velký skok k dětem?
U důchodců nic netvoříš, přijímáš je. Nárok na změnu je nulový. U dětí věřím, že něco můžu změnit. Stejně jako vytvářeli skautští vedoucí mě, věřím, že mohu i já změnit někoho jiného. Obecně se sociálním pracovníkům doporučuje změna po sedmi letech, ale u nás máme ženský, co to dělají dvacet pět let, a nemůžu říct, že by svou práci dělaly špatně.
Vím třeba u sebe, že až někdy ve třetině prázdnin se vypnu. Do té doby jsem stále hlavou ve škole, něco řeším. Ke konci prázdnin se to vrací. Jak hodně si vy nosíte práci domů?
Zavře se brána a konec. Jinak to nejde. To je zákon sociální práce. Nemůžeš si práci tahat domů, myslet na problémy těch lidí. Úroveň práce je taky hodně odvislá od kvality rodinného života. Když je člověk energeticky vysátý, má vybité baterky a nic k těm lidem pozitivního nevysílá. Ty jsi učitel, to je něco jiného, já jsem profesionální přítel. Ty práce nejdou úplně srovnat.
Sociální práce už bylo dost. Vyšťoural jsem na tebe, že se věnuješ hudbě, lépe řečeno písničkovým textům. Jaký byl tvůj první?
Měl jsem k tomu sklony vždycky. Na obchodce přišel párkrát pozdě na hodinu pan učitel Kabrna, tak jsem v jednom prostoji pronesl text, který jsem o té události napsal. A ono se to chytlo. Měl úspěch u třídy i Kabrny. Po příjezdu z Anglie jsem se do psaní pustil víc. Oslovil jsem Vlastu Redla a Slávka Janouška. Společně se Slávkem jsme na netu založili textovou dílnu, která má dnes už tři sta členů. (http://forum.slavekjanousek.cz). Od začátku jsem neměl problém napsat text a poslat ho třeba Vladimíru Mertovi s tím, jestli by mi napsal, co si o něm myslí. Díky tomu jsem se naučil kritiku přijímat, ale taky kritizovat.
Jak takový text vzniká?
Já to beru jako dárek. Musím mít náladu, pak to jde samo. Našel jsem si v psaní své místo na světě.
Hraje někdo ze známých folkařů tvé texty?
Třeba právě Slávek Janoušek, Lucie Redlová nebo skupina Žamboši (dvojnásobní držitelé Anděla).
------------------------------
Nyní malá vsuvka. Když jsem po Kubovi pátral, objevil jsem i stránky Lucie Redlové. Ve svém životopise mimo jiné píše: Jednou na netu narazím na Textovou dílnu Slávka Janouška a zaujmou mě tam texty jistého Kuby Horáka z Nového Boru. Začínáme si psát emaily, nabízí mi pár textů. Potkáváme se i naživo na srazu Dílny v severních Čechách (teda ten se pěkně vybarvil, přes emaily to byl takový slušňák…). Potom napíše pseudolidovku Otevřte sa, mraky, prý jestli by se nám to nehodilo do Docuku.
Písničku Otevřete sa, mraky si můžete poslechnout na youtube:
Mně se ale více líbí jiný Kubův text, který interpretuje Lucie:
Bojím se, když usínám
Když víčka mají váhu těl
Že někdo třetí kosí nám
Tu trávu co jsi se mnou sel
Bojím se, když usínám
Že tvé sny mají vadu mých
To proto husí kůži mám
Že dávno tuším co je v nich
--------------
Ty jsi ale neskončil jen u hraní.
Na dílně jsem poznal lidi, se kterými jsme dali dohromady skupinu Zhasni (http://zhasni.net/). Sály nám sice nepraskají ve švech, ale máme čtyřicet hraní ročně, někdy přijde i šedesát lidí. Vydali jsme desku a recenzenti ji přijali poměrně dobře. Čtyřikrát ročně pořádáme v Novém Boru Zhasínání, kam si zveme různé nám blízké hosty.
Máš svůj pořad i v rádiu, ne?
Já se snažím trochu moderovat. Nějaké festiválky nebo akce v beřkovickém blázinci. Ale v internetovém radiu folk (www.radiofolk.cz) jsme s kamarády založili pořad „Na slovech záleží“, v němž rozebíráme písňové texty. Občas tam dotáhneme i nějakou opravdu zajímavou osobnost – Václava Koubka nebo Jardu Svobodu z Trabandu.
Já poslouchal folk někdy v šestnácti letech. Možná to byl výraz jakéhosi vzdoru, protože v textech folkařů na konci osmdesátých let byly zakuklené zakázané myšlenky. Co letí dnes?
Témata jsou stále stejná a je jich dost. I dnes se píší protestsongy, jen to nemá nádech zákazu, tak se na folkaře tolik nechodí. Není tam ten magnetismus. Ale takový Xindl X nebo Klus jsou také folkaři a jak se chytli.
To máš pravdu, Kluse poslouchám taky. Co si jako odborník myslíš o jeho textech?
Nemusí se za nic stydět. Jarek Nohavica řekl, že dobré písně se píší až po třicítce, ale on je píše už před ní.
Předposlední otázka. Tradiční. Vím, že se vždy zapomenu zeptat na něco, na co by zpovídaný rád odpověděl. Je něco takového?
Jestli nechci mít tři děti, kočku, psa, kozu a domek u přívozu.
Chceš?
Chci!
Kde?
Na Berounce. U Rozvědčíka.
A komu předáš štafetu?
Byl jsem upozorněn, jak rubrika funguje, tak jsem se už připravil. Hodím tě do jiného oboru a dokonce do jiné generace. Máme u nás zajímavého klienta na oddělení pro psychopaty. Původně je geodet, ale píše skvělé básně. Jmenuje se Jan Hruban.
---
Příteli postůj při mně
a veď mě k naší malé pravdě
Zkoušej mě ještě přimět
ať tomu kolem nedám za vděk
Ať jako slunce z louky nad Čingovem
jak maják v Nidě
Ať jako oni vím, že všechno nové
jak rychle vyjde
i zachází
-----------
Jakub Horák se narodil v roce 1978 v Děčíně, celý život prožil v Novém Boru. Pauzu si dal jen na rok, kdy pobýval jako au-pair v Londýně. Absolvoval Obchodní akademii v České Lípě a UJEP v Ústí nad Labem, obor sociální politika - sociální práce. Osm let pracuje v domově důchodců ve Sloupu v Čechách. Je autorem mnoha folkových textů, v rádiu Folk má pořad věnovaný textům s názvem Na slovech záleží. Hraje s folkovou skupinou Zhasni.
