Johana Římánková mi navrhla tři českolipské osobnosti a já si vybral Karla Minaříka. Patří mezi nově jmenované ředitele základních škol, a tak mě zajímalo, jaké má vize. Navíc se známe a to se vždy povídá lépe.
Co tě to napadlo, stát se ředitelem základky na Svárově?
Stále více ve mně sílil pocit, že mám-li dále fungovat ve školství, dávat tomu maximum, chci působit někde, kde můžu něco změnit, něco ovlivnit, kde mohu realizovat své představy a přesvědčení o moderně fungující škole. Učitel může vždy primárně ovlivnit úroveň vlastní výuky, ale těžko může změnit celou filosofii školy. Teď, když mám tu příležitost, chci na Svárově postupně vytvořit školu, která bude skutečně jiná. Sice to může znít jako klišé, ale školu, která bude skutečně moderní. Představa, že moderní škola překypuje interaktivními tabulemi, je zcela lichá. Těch důvodů však bylo víc. Nechtěl jsem být učitelem, který si pouze stěžuje, že je to ve školství stále horší a horší. Pravdou je, že kvalita dnešních středoškoláků je stále nižší. Proto je potřeba vrátit se o stupeň níž a zaměřit se na kvalitní přípravu již na základní škole. S tím, že jsem přišel právě ze středoškolského prostředí, si dovolím tvrdit, že mám reálnou představu o tom, kde nás tlačí bota.
Příprava na nové působiště
A co kolektiv na Partyzánce? Pod vedením tvého předchůdce, bývalého zastupitele Rudolfa Hofmana, byla škola známá jako poslední štace.
Ano, v minulosti zde byla velká fluktuace učitelů, ale po pěti měsících ve funkci můžu říct, že kolektiv má zdravého ducha, je perspektivní a já v něm získal takovou oporu, bez které bych těžko mohl něco ze svých vizí realizovat.
A co děti?
I z tohoto pohledu má Partyzánka před sebou budoucnost. Jen toho využít. Momentálně máme asi 310 dětí, zhruba dvacet ve třídě. Nedaleko nás je nová mateřská školka Pastelka, spolupracujeme s mateřskou školkou Kvítko, jezdí k nám děti ze Žízníkova nebo z Dobranova. Vize moderní školy předpokládá, že navážeme spolupráci již od tohoto stupně vzdělání.
Účastnil ses konkurzů i na jiných školách?
Ano, minulý rok na Pátovku, letos ještě na ZŠ Jižní. Minulý rok to byl krok do neznáma, ale už tehdy jsem věděl, že chci, aby se tímto směrem vyvíjelo moje další působení ve školství. Jižní byla jakási varianta, jsou si s Partyzánkou v lecčems podobné. Mám připraveno několik témat, které by mohly tyto školy propojit na bázi vzájemné spolupráce ještě víc.
A co bývalý ředitel Hofman, nedělal problémy?
Před konkursem jsem ho požádal, jestli bych si mohl školu prohlédnout. To odmítl. Ale samotné předání školy bylo bez problémů a korektní. Vím, že je částí veřejnosti vnímámnegativně, ale kus práce zde odvedl.
Prozradíš čtenářům i-novin některé ze svých plánů, které na Svárově máš?
Já hlavně čekám na revizi RVP, protože se stále mění preference, každou chvíli se školství hrne jiným směrem, a to je špatně. Pak se motáme v začarovaném kruhu, nikdo vlastně neví, co bude. Sám to znáš ze středoškolského prostředí, co jen vizí a priorit už bylo představeno, jaké zmatky a nejistoty provází státní maturity. Plánů mám spousty, konkrétně teď začínám shánět partnery pro vybudování didaktické zahrady. Chceme využít rozsáhlý pozemek, protože éře klasických pěstitelek odzvonilo. Zřídili bychom venkovní učebnu, výtvarný ateliér, pozorovatelny pro přírodopis, meteorologickou laboratoř apod. Každé dítě by v zahradě mělo mít možnost se realizovat, zároveň se podílet na její podobě. Velký potenciál se nabízí ve spolupráci s rodiči, školní zahrada bude místem i pro ně. A můžeme pokračovat dál, vždyť zde můžeme pořádat tvůrčí dílny pro veřejnost, zahradní slavnosti, vernisáže….Partyzánka by se tak mohla stát jakýmsi kulturním centrem celého Svárova.
Ve šlépějích Komenského
Florbal bude na škole fungovat nadále?
Ano, ten dál trvá, nicméně mi přijde jako luxus, aby se šest škol v České Lípě profilovalo jako sportovních. Veškerá jiná profilace chybí. Humanitně zaměřené je samozřejmě gymnázium, ale to je málo. Škola musí nabídnout program pro každého ze svých žáků, florbal má u nás tradici a potřebné zázemí, bude u nás fungovat, dokud o něj budou mít naši žáci zájem. V současnosti těžíme ze spolupráce s FBC, my nabízíme prostory, FBC zajišťuje trenérský personál.
Předpokládám, že největším tvým soupeřem je nyní byrokracie, zchladilo tvé nadšení ještě něco?
Ani ne. Ale jsem rád, že si postupně ujasňujeme naše priority a vize s kolegy. Školu nebuduji já, budujeme ji společně, protože pak tomu můžeme dát ze sebe to nejlepší. Například jsme se všichni společně vydali do České Kamenice, kde mají multimediální školu. Po návratu jsme se shodli, že to však není cesta, kterou bychom se chtěli vydat.
Jsi původem Českolipan?
Narodil jsem se v České Lípě, ale vyrostl jsem v Kunraticích u Cvikova, od 14 let jsem různě pobýval ve Frýdlantu, v Liberci nebo v Ústí nad Labem.Podle toho, co jsem zrovna studoval.
Pochopil jsem, že jste s Johanou Římánkovou chodili na stejnou školu.
Ano, na Soukromou uměleckou školu ve Frýdlantě v Čechách. Právě z této školy vzešlo Krátké a úderné divadlo, které dnes (psáno 10. 12.) hraje v Progresu. S Johankou jsme kamarádi, svědčil jsem jí na svatbě, pravdou však je, že času na společné návštěvy se nějak nedostává… Ale ona se zpravidla občas někde vynoří, například byla první, kterou jsem potkal pár minut po konkurzu na Partyzánku.
A měl jsi k divadlu sklony od mala?
Já chtěl být sportovní redaktor, novinář. Zmíněná škola nabízela žurnalistiku, to byl hlavní cíl, ale divadlo a film mě vždy bavily. Školu jsem však nakonec nedodělal. Doplatila na euforii začátků soukromého školství u nás, měla problémy v organizaci, a tak jsem ztratil rok a ve třetím ročníku přestoupil do druháku na Střední pedagogickou školu v Liberci. Měl se ze mě stát učitel v mateřské škole. U divadla jsem ale zůstal – dělal jsem vystoupení pro děti, v rámci praxí třeba pro mateřinky, jezdil jsem jako lektor na umělecké tábory. Vedle toho jsme ještě s kamarádem založili DKM – David Knobloch a Karel Minařík. Zkoušeli jsme dělat recitály z vlastních textů. Byli jsme mladí, neklidní prokletí básníci.
A teď někde hraješ?
Jsem členem Divadelního soboru Havlíček v Zákupech. Přesvědčil mě Jirka Šimek, stačila mu na to jedna cesta autem ze Zákup do Kunratic.
A co je tvou životní rolí?
Josef Novák – v Šimkově adaptaci Gogolova Revizora, vlastně jde o roli Chlestakova. No a teď mrznu jako součást živých Betlémů. Jsem v Havlíčkovi třetí nebo čtvrtý nejmladší, ale členů máme hodně, asi 25 až 30. Dvakrát týdně máme zkoušky, o víkendech představení.
Falešný revizor
Lysandr ve snu čarovné noci
V roli Josefa v Betlémském příběhu
A co ta novinařina? K té ses nedostal?
První noviny jsem vydával už v páté třídě. Psal jsem je na psacím stroji a nutil rodiče, aby si je kupovali. Mnohem později jsem vydával Kunratický zpravodaj, který jsem založil. K němu jsem se po letech vrátil, než ho kunratická opozice pohřbila. Jako student i jako učitel jsem se neustále pohyboval v blízkosti školních časopisů.
Pokud vím, tak jsi šel i do politiky…
Jsem zastupitelem za Sdružení Kunratice krásnější. Vždy jsem ale kandidoval jako nezávislý. Jde o strop mé politické kariéry, každý by měl vědět, kde je jeho místo, já bych rád byl dobrým ředitelem.
A co rodina?
Jsem krátce ženatý, i moje žena hraje divadlo, máme společný koníček, ale málokdy hrajeme v páru. Společně jsme se dohodli na rodinné poradě, kterou vedla ona, že soukromí zůstane soukromím…
Tak se ještě vraťme k tvé kariéře. Na vejšku jsi šel hned ze střední školy?
V pauze mezi školami jsem dělal na lince v Crystalexu. Ale nějak mě to neuspokojovalo, tak jsem skočil za panem Nekolou na tehdejší odbor školství a zeptal se ho, jestli nepotřebují někde učitele. Chtěl jsem si zkrátka nejdřív vyzkoušet, jaké to ve školství doopravdy je. Učitele potřebovali – na Polevsku, v jednotřídce. Hned po čtrnácti dnech jsem měl inspekci – inspekční zpráva pro mě dopadla tak dobře, že jsem ji troufale přiložil k přihlášce na vysokou školu. Vystudoval jsem učitelství českého jazyka a občanské výchovy pro druhý stupeň.
Kromě toho, že se známe ze studia preventistů, tak jsme se občas vídali v Tipáči, v době kdy jsi bydlel ještě v Lípě. Pamatuju si, jak vášnivě fandíš fotbalové Spartě. Mimochodem jsem slávista …
No to kdybych věděl, že jsi sešívka, tak tady nesedíme. Jsem ale z antisportovní rodiny, sám jsem sice fotbal kdysi hrál za Kunratice, ale i tady jsem brzy poznal, kde mám své limity. Ve fandovství mě nejvíce ovlivnil strýc, který patřil k rebelující mládeži, za „totáče“ nosil oblečení s nápisem AC/DC, naučil mě, že srdce máme všichni rudé, akorát někteří o tom ještě nevědí… S ním jsem zpíval doma před televizí své první chorály. Byl to prostě tvrďák, můj dětský vzor. Dnes se hýbu už jen při sálovce … no a teď jsem se zaregistroval na geocaching, ale jsem v něm ještě panic.
Hrdý vlastenec
Srdeční záležitosti
A kam předáš Štafetu dál?
Napadlo mě několik lidí, ale aby to bylo trochu pestré, tak navrhuji Arnošta Sameše. Velmi zajímavý člověk, vynikající muzikant, znalec vín, cestovatel, intelektuál. Jsem si jistý, že pro Štafetu člověk jako dělaný.
