Přiznám se, že jsem minulý týden zapomněl Štafetu naeditovat. Jako omluvu přijměte skutečnost, že jsem tento díl nerozdělil na dvě části a můžete si ho přečíst v jednom kuse. Představuji vám Johanu Římánkovou, další z energických žen v našem okolí.
Lucka sice říkala, že to máte spíše jako poslání, ale přesto se zeptám, jak služba zvaná vaničkování funguje? Jak hodně ji ženy využívají?
Vaničkování je odborná manipulace dítěte ve vaně plné teplé vody v poloze klubíčka. Dítěti kouká z vody jenom hlava a připomíná mu to příjemné pocity, jak se cítilo u maminky v bříšku v plodové vodě.
Vaničkovat chtějí rodiče dětí nejčastěji na doporučení nebo rodiče, kteří chtějí pro své děti to nejlepší. Také jako podpůrný prostředek ke cvičení Vojtovou metodou, jako relaxaci při krátkém, neklidném spaní, malé chuti k jídlu, špatném zažívání, neboť miminku si při kopání nohama ve vodě uvolňuje střevní peristaltika. Někteří rodiče jen chtějí, aby se dítě umělo brzy potápět, což se pravidelně vaničkované děti začnou učit asi na šesté lekci při pravidelném tréninku. Na závěr každé lekce také pravidelně otužujeme, což napomáhá správnému prokrvení a menší nemocnosti dítěte. V průměru vaničkuji pět dětí týdně. Na každé lekci mám s sebou panenku, na které ukážu mamince, jaký cvik a jaké polohy budeme s jejím děťátkem dělat, a pak teprve ponoříme její děťátko do vody.
Na závěr lekce maminku učím dítě správně a jemně masírovat speciálními švédskými kojeneckými masážemi. Miminku se masáží jemně uvolňují svaly, kojenec se učí relaxovat, soustředit, lépe pak spolupracuje s maminkou. Rozvíjí se vazby mezi nervy v mozku, podporuje se lymfatický systém. Stimulace pokožky působí na její zpevnění a uvolnění i na lepší koordinaci pohybů. Maminky často také volí výuku masírování jako podpůrný prostředek k odstranění poporodního traumatu, zlepšení stavu v případě zdravotních poruch či nemocí nebo i Downova syndromu. Plavu s dětmi v domácnosti od zahojení pupeční šňůry až do šestého měsíce věku, kdy pak přirozeně přejdou na mé kurzy do bazénu. Mám propracovanou metodiku každé lekce a vedu si pravidelné záznamy dětských pokroků. Svůj výzkum jsem použila ve své bakalářské práci a nyní pokračuji ve sbírání dat pro diplomovou práci. Při studiu cítím velkou podporu své mateřské firmy Sportu Česká Lípa a to mi velmi pomáhá.
Mám ohromné štěstí na lidi kolem sebe i na ty, které potkávám. Jsem zastáncem filozofie, že co vysílám, to se mi také vrací zpátky. Vše, co dělám, se snažím dělat tak, jak nejlépe dovedu.
Ani jsem se nezeptal, jestli už máte vlastní děti. A jestli jste s nimi také vaničkovala.
Mám dva syny. K vaničkování jsem se dostala právě přes svého mladšího syna, kterému je nyní osm let. Když se narodil, přijela k nám kamarádka, která pracuje v baby klubu v Nymburku, a ukázala mně a manželovi, jak můžeme s naším tehdy měsíčním synem ve vaně plné vody správně manipulovat, a sami si ho tedy vaničkovat. Jednou měsíčně jsme pak za ní jezdili do jejího klubu do veliké vany, a když byl synovi půlrok, začala jsem jezdit na kurzy plavání do Děčína. Když jsem pak dostala pracovní příležitost ve firmě Sport Česká Lípa, paní ředitelka Iveta Žižková, také speciální pedagog, mě v myšlence rozjet vaničkování právě v České Lípě, velmi podpořila. Staršímu synovi je 13 let, ten je také výborný plavec, začal ale později. Raději se věnuje závodně společenskému tanci.
Patříte k Plavajícím tetičkám. Můžete mi představit tuto vaši aktivitu?
Plavající tetičky vznikly před více než třemi lety pod Sportem p.o. Česká Lípa. Jak si budeme říkat, jsme vymýšlely dlouho, až nám ho vymyslely maminky samy. Zaštiťujeme odbornou výuku plavání, plavecké kurzy pro děti od narození až do školních let. Jsme pod odborným vedením zakladatele zdejší plavecké školy Honzy Procházky a napomáhá nám co v kvalitě vody, čistoty prostředí, propagace kurzů až po celkovou administrativu, celý tým Sportareálu, včetně výpomoci vyškolených plavčíků.
Lucka Plichtová je zdravotní sestra, Jitka Spurná je reprezentantka a několikanásobná mistryně v plavání a já jsem vystudovaný speciální pedagog. Všechny tři jsme certifikované instruktorky na pohybový, sociální a psychický rozvoj kojenců, batolat a dětí předškolního věku a máme certifikát učitele plavání třídy B a C. Jezdíme na pravidelná školení nových trendů ve výuce a vloni jsme se navíc staly členy Aliance dětského plavání, což je prestižní záležitost našeho plaveckého klubu, který zajišťuje odbornou a kvalitní výuku svým svěřencům. Děti od nás postupují dále k Pavlu Semrádovi a Leoně Slavíčkové a reprezentují Českou Lípu na plaveckých závodech za Plavecký klub Česká Lípa.
(Johana Římánková je první zleva)
Zajímáte se o život na Českolipsku a moc hezky fotíte. Sledujete i-noviny? Angažujete se v nějakých občanských aktivitách v České Lípě? V politice?
Fotím ráda, protože mi fotografie poskytují určitou volnost v myšlenkách, každý snímek je jen mým momentem, mou vzpomínkou. I-noviny čtu pravidelně, sleduji i dění v klubu Progres a ráda chodím do pondělního Filmového klubu. Mám ráda místní přehled o mezikulturním, politickém a lidském dění. Politicky se nijak neangažuji, protože jsem nerada škatulkována. Kdo mě zná, ví, jaká jsem, a kdo mě nezná, v jeho případě mě nemusí trápit, co si o mně myslí… Sleduji dění v místních mateřských centrech a snažím se maminkám některé aktivity doporučovat. Zajímají mě nové trendy ve výchově jako třeba znakování s kojenci a batolaty a pak se snažím třeba tento seminář domluvit i pro českolipské maminky. Maminky samy mi doporučují zajímavé kurzy, semináře, knihy a já se snažím posílat poselství dál…
Co je znakování?
Znakování je umění komunikace s opravdu malými dětmi pomocí doprovodných jednoduchých znaků, které si rodiče se svými dětmi přirozeně zvolí. Znaky se provádějí rukou nebo oběma rukama a jsou doprovázeny slovy. Toto znakování s miminky do Česka zavedla speciální pedagožka Mgr. Terezie Vasilovčík Šustová, která svůj výzkum znakování s miminky prostudovala a prověřila na svých třech dětech. Znakovat je nejlepší začít intuitivně. Kdykoli v kojeneckém věku, nejdříve je však doporučováno po šestém měsíci života miminka. Znakující děti mají větší slovní zásobu, protože rodiče na ně neustále s každým znakem mluví, správně artikulují a rozvíjejí dětskou slovní zásobu. Pro děti je nesmírně složité ovládat svá malá mluvidla, ale komunikace gesty je pro ně hrou, která baví celou rodinu. Předchází se tak dětské frustraci, kdy rodič neví, co po něm malé dítě chce.
Z pár fotek, které jsem objevil na internetu, jsem pochopil, že rovněž ráda cestujete. Můžete zmínit nějaká zajímavá místa?
Miluji letní trekking po Alpách, mám ráda cinkání kravských zvonců hlavně v okolí Seefeldu, Axams, Innsbrucku, vodopády v italských Dolomitech, červencové lyžování pod Mattherhornem, sníh v létě pod Mont Blancem, pravý švýcarský raclette, kláštery na Kypru, oranžové skály Les Calanchena Korsice, horké moře v zátokách na Sardinii, relax s vínem a bagetou v Provence s vůní levandulových polí, zajímavá místa při geocachingu v Nizozemí, Štědrý den na Fuerteventuře, když vás přestane mrzet, že vám uletělo letadlo domů a další letí až za týden…
Jéé, další nadšenec pro geocaching. Jak jste se k této zálibě dostala? Spíše honíte body nebo si užíváte komplikovaných multin či zákeřných mysterek?
Ano, každý se mě ptá poslední dobou na body, spíše počítáme státy, ve kterých jsme nějaké kešky ulovili, a bavíme se jejich obtížnostmi. Neděláme si ale ani různé statistiky na webu. Ke geocachingu nás přivedla hlavně dětská radost najít poklad. Děti s námi už odmítaly jezdit do přírody na výlety a díky keším je dostáváme dál na zajímavá místa. Dala jsem oběma dětem a manželovi vloni pod stromeček geocoiny a je teď baví sledovat, jak samy cestují po světě. Bylo pěkné k nim vymyslet poselství. Kdo je vyzvedne a pošle dál, měl by v ten den třeba udělat nějaký dobrý skutek… Baví nás převážet z jednotlivých států travel bugy, také plnit někdy jejich úkoly a posílat co nejdál k jejich cíli.
Žila jste nějaký čas v zahraničí. Můžete prozradit kde a za jakým účelem? S jakou zkušeností?
Nejdéle jsem žila na Floridě. Byla to pro mě zkušenost jak v získávání životních hodnot, pracovní houževnatosti, tak i zkušenosti v mezilidských vztazích. Byla to idea, že na vše si může člověk vydělat svou pílí a pracovitostí. V Česku jsou tyto hodnoty bohužel trochu jinde…
Můžete tuto myšlenku rozvést? Zajímalo by mě, jak a za jakým účelem jste se do zahraničí dostala, i jak to myslíte s těmi hodnotami v Čechách.
Do Ameriky jsem odjela hned po maturitě. Našla jsme si s přáteli domeček v zálivu a stačilo zaplatit jeden nájem dopředu a hned jsme se mohli nastěhovat. Našla jsem si brigádu, šla jsem pracovat do luxusního pětihvězdičkového hotelu jako pokojská. Z prvního platu jsme si koupili starší auto. Věděla jsem, že pokud budu pilná a cílevědomá, bude se mi dařit všechno. Američané byli vstřícní, usměvaví, vždy happy, vždy ochotní pomoct. Jsem si vědoma, že je to někdy jen naučená americká póza. Tady v Česku mám pocit, že je každý začátek nějak těžší. Lidé jsou spíše uzavření, nemají rádi změny a každý si hledí převážně svého. Je to i otázka priorit, a tak se snažím být ve svém žití optimistická a už jsem se naučila netrápit maličkostmi a hlavně žít přítomností.
Prý jste na fotce na obalu přístroje určeného k monitoringu dětského dechu. Jste tou ženou sklánějící se do postýlky? Jak jste se k tomu dostala?
Do reklamy jsem se dostala přes svého muže, který v té době pracoval pro onu firmu. Byla to náhoda, která nám dělá radost už několik let.
Na závěr budu potřebovat vymyslet, komu štafetový kolík předat dále.
Karel Minařík je můj spolužák ze střední školy, hráli jsme spolu divadlo, začínali jsme spolu v Krátkém a Úderném divadle a Karel se pak dál věnoval svému ochotnickému spolku v Kunraticích u Cvikova. Zakládal různé studentské časopisy, věnoval se novinařině, od mládí je aktivní i v politickém životě. Je to úžasný pedagog, který je hodně přísný a přitom oblíbený. Pečlivý, důrazný, věcný a přátelský. Jeho třída prošla z posledních státních maturit z českého jazyka celá. Jsem ráda, že takový člověk dostal šanci v České Lípě vést základní školu.