Jan Policer je zástupcem ředitele na základní škole Jižní v České Lípě a já si o něm myslel, že jde o nezajímavého suchara. Myslel jsem si to do té doby, než mě vpustil do svého království Karla Maye a jeho hrdinů.
V následujících letech jsem se seznámil s dalšími fandy do Maye u nás, ale i v Německu. Otevřel se mi tak nový obzor téměř nevyčerpatelného množství sběratelského materiálu – především německého. Samozřejmě nejcennější jsou materiály originální ze šedesátých let. Centrem těchto materiálů je Karl May Archiv v Göttingenu. Mám štěstí, že s jedním z jeho šéfů jsem v pravidelném kontaktu.
Na chodbě máte fotografie svých holčiček s představitelem Vinnetoua Pierrem Bricem. Jak došlo k setkání?
V roce 2004 jsme se dozvěděli, že Pierre Brice přijede na zlínský festival. Zavolal jsem organizátorovi a nabídl uspořádání výstavy o Vinnetouovi a mayovkách. Společně s přítelem Janem Kotenem, větším odborníkem a bláznem do mayovek, než jsem já, jsme za to chtěli jen možnost se s filmovým hercem setkat. Nakonec se nám to podařilo. Myslel jsem si, že tento splněný sen – setkat se s Vinnetouem se nebude opakovat.
Když rok poté měl přijet Pierre Brice na filmový festival do Dobřan, volali mi organizátoři dopředu. Moje dcerky Magdalénka a Anežka mu pak (jako malé Nšo-či) dělaly doprovod, prakticky se ho nepustily. Je s nimi na mnoha i oficiálních fotkách. Tady musím říci, že jsem vděčný svojí ženě Radce, že mě v mém nadšení neomezuje, ale podporuje. Jezdí s námi na setkání a vlastnoručně dcerkám ušila a vyšila kostýmy Nšo-či. Navíc to máme při setkáních rozdělené. Jeden fotí, druhý natáčí.
Pierre Brice byl v Dobřanech úžasný, přátelský a uvolněný. Bylo skvělé, že jsme mohli být téměř po celou dobu jeho pobytu na festivalu v jeho blízkosti. Velice silným zážitkem byla na závěr jeho pobytu dětská tisková konference. Děti se dokázaly ptát na krásné a důležité věci. Zcela předčily tiskovku z předešlého dne, kde se skuteční novináři tázali na samé „zásadní věci“: kolikrát spadl z koně, jestli měl odřené pozadí z jízdy atd. Pierre Brice byl zájmem dětí a otázkami tak potěšen, že o mnoho protáhl stanovený čas. Asi nejsilnějším momentem byly jeho odpovědi na otázky ohledně rodiny, dětství a jeho práci pro Unicef. Pierre Brice dětem vyprávěl o tom, že viděl v mnoha zemích světa tolik bolesti a nešťastných lidí, že ony mají být nesmírně vděčné za vše, co mají: za to kde žijí, za rodinu, domov, školu...
Naše poslední setkání je z předloňska, kdy Pierre Brice spolu se ženou navštívil filmový festival v Mladé Boleslavi. Setkali jsme se po čtyřech letech a bylo to skvělé a máme opět hromadu fotek. Jen ještě mám v plánu seznámit našeho nejmenšího Vojtíška s Vinnetouem. Narodil se totiž po našem mladoboleslavském setkání.
Máme za sebou také setkání s filmovou Nšo-či – Marií Versini. S ní jsme od té doby v živějším písemném kontaktu. Měl jsem radost, když mi dva roky po sobě poslala k Vánocům knihy, které napsala i s věnováním. Pěkné bylo i setkáni s Čechem Herbertem Lomem (Cornel Brinkley) a fotografem Tuff-Tuffem (Chrisem Howlandem) z Vinnetou I.
S Nšo-či
Je Pierre Brice ještě někde tak populární jako u nás nebo v Německu?
Myslím, že ne a sám říká, že u nás je mu skutečně dobře, Česko je jeho srdeční záležitostí. V roce 2009 vznikl i Fan Club Pierra Brice, jehož jsem členem. Víte, Pierre Brice je především Vinnetou, ale nejen to. Nicméně jeho život by stál za zfilmování. Mládí v okupované Francii, jeho účast v partyzánském odboji, vstup do armády, účastník války v Indočíně, návrat, herectví, od roku 1962 až do 1997 Vinnetouem, pomoc Bosně, Unicef… Mimořádné zůstává propojení herce a člověka s postavou Vinnetoua. Už navždy bude s touto postavou spojován, nejen proto, že ji hrál, ale že vinnetouovské ideály se snažil žít.
Jednou za rok, a to na Vánoce, Pierru Briceovi píšu a snažím se poslat nějakou zajímavou maličkost, která by pana barona či jeho ženu potěšila. Vždy jsem mu také poslal všechny materiály z jeho českých návštěv (fotky, video, novinové články atd.) Na webu před časem děkoval za tisíce vánočních a narozeninových přání a omlouval se, že všem neodpoví. Mně ale napsal vždy, lépe řečeno: píše mi jeho žena.
Prohlíželi jsme další a další fotografie v počítači. Na jedné společné, právě z Mladé Boleslavi se Pierre Brice drží za ruku. Řízl se o hodinky. Jan Policer se zasnil: „Tak jsem si říkal, že bych se mohl říznout taky.“ Samozřejmě jsme si oba představili scénu pokrevního sbratření hlavních hrdinů.
S Pierrem Bricem máte společné, že jste se setkali tváří v tvář s papežem.
Zjistil jsem, že se v prosinci 2005 se setkali Benedikt XVI. a Pierre Brice na náměstí Sv. Petra ve Vatikánu. Spojil jsem se tedy s vatikánským deníkem L’Osservatore Romano (Římský pozorovatel)a poprosil o možnost získat z tohoto setkání fotografii. K mé radosti jsem byl vyslyšen. Poslal jsem poplatek pět Euro a mám tak nádherně zdokumentováno setkání náčelníka indiánů s náčelníkem katolíků. Měl jsem z jejich schůzky radost, i proto, že já sám jsem měl tu úžasnou možnost stanout tváří tvář papeži Janu Pavlu II. při svatém přijímání v Olomouci v roce 1995. Budu navždy vděčný za tuto chvíli.
Vyrůstal jsem v katolické rodině a od mala ministruji na bohoslužbách. Mnoho let jsem doprovázel pravidelné mládežnické páteční mše na kytaru. Od svých deseti let jsem jezdil na Salesiánské tajné tábory, tzv. „chaloupky“. Později i jako vedoucí. Od roku 1991 jsem se účastnil dvou světových a jednoho evropského setkání mládeže s papežem Janem Pavlem II. Po revoluci jsem pomáhal u opětovného startu českolipského skauta a byl jsem rádcem družiny Sokolů.
1995
Na závěr: Víte co mám společného s Albertem Einsteinem, Albertem Schweizerem, Franzem Werfelem, Berthou Suttnerovou, Egonem Ervinem Kischem a mnoha dalšími? Inteligenci bohužel ne, ale veřejně deklarovanou lásku ke Karlu Mayovi ano. Proč tedy mayovky?
I proto, že přinášejí spravedlnost, čest a přátelství, ale především jednoznačnost. Dnešek vše relativizuje. Téměř nic není jasné, u všeho jsou rozmazané kontury, stále se hledají výmluvy a jednoznačné hodnoty jsou zpochybňovány. V Mayovkách je to jinak. Zlo je zlo a je ztrestáno. Dobro je jasné bez žádných ale. Dobří jsou ochotni se pro něj obětovat. (Pro někoho jsou Mayovi hrdinové neživotní, černobílí…) To mně vůbec nevadí. Oni jsou a May sám píše, mají být ideálem, vzorem, nápovědou. Postrádám v dnešním světě, především dětském, takové vzory. Jsem přesvědčen, že jich je stále potřeba.
Koho mi doporučíte jako dalšího zpovídaného?
Pavla Hrice ze základní umělecké školy v České Lípě.
Nástupce ...