Kdo si ještě pamatuje minulý díl Štafety s Kubou Horákem (zde), ví, kam mé kroky tentokrát směřovaly. Byl slunečný den, do povodní, které uštědřily těžkou ránu Liberecku, zbývalo ještě několik hodin, a já šel parkem sloupského zámku k béčku – oddělení ukrytému v rohu areálu.
Prožít si znovu své dětství, místo toho, abych každý den prožíval své peklo!
Přeskočit potok, co se vleče tvým dětstvím
a který vždy nenávratně zmizí v podzemí, jak krasový příval.
Na konci svého náměstí šlápnout na památnou podkovu
a poklonit se bustě Zimního krále, která se neubránila demolici.
Těžko se žije se železnou koulí, která denně přibývá na váze.
Nejtěžší pro člověka asi je znamenat,
že absolutně pro nikoho vůbec nic neznamená.
(z básně Blues bezradnosti)
Chvíli jsem čekal, než chlapi dostřílejí ze vzduchovky. Nakonec jsem zjistil, že Jan Hruban mezi střelci není. Objevil jsem ho v Zahradě snů, jak nazval svůj pokojík o asi sedmi metrech čtverečných, kam se vešla postel, skříň, stůl, police, televize a hlavně stařičký počítač, nad kterým by naprosto všichni náctiletí ohrnuli nos. Pro Jana Hrubana je však tím nejpodstatnějším v jeho životě.
„Mohl byste napsat, že jsem tady, protože jsem měl problémy se životosprávou,“ požádal mě hned na úvod.
„Jak jste se sem dostal?“nedalo mi to.
„Pracoval jsem v prosperujícím podniku jako geodet a kartograf, ale měl jsem zdravotní potíže. Měl jsem zarostlý nerv do kosti. Lékaři mi doporučili operaci, ale ta se moc nezdařila. Dlouho jsem ležel v nemocnici, a když jsem se vrátil, neměl jsem kde bydlet.“
Jan Hruban žil jako typický bezdomovec. Rozvedený, s nejbližšími příbuznými v Rakousku. Nakonec se mu podařilo, po úspěšném léčení poruchy životosprávy, v roce 1999 zakotvit ve své Zahradě snů.
Tečka. Zde by mohl příběh končit. Dá se říci, že šťastně, protože denně můžeme vidět desítky lidí, kteří na ulici zůstávají a podanou ruku nedokážou přijmout. Jenže mě Jan Hruban zaujal jinak. Seděli jsme u stolku pod stromy, bavili se o jeho osudu, když z něj vypadlo, že si celý život psal své prožitky. Nikdy neměl čas si je nějak utřídit, ale ve Sloupu bylo času dost, a tak začal tvořit. Povídky, divadelní hry, aktovky, zdramatizování dvou Hrabalových povídek, detektivní novelu. Údajně ho nikdy nenapadlo, že by mohl někdy publikovat, ale Kuba Hora ho přesvědčil a přihlásil ho do soutěže Kouzelný klíček. Jedná se o literární soutěž pro pacienty a zaměstnance psychiatrických zařízení v České a Slovenské republice pořádanou Ministerstvem zdravotnictví. Mimochodem v kategorii zaměstnanců se účastní třeba i bývalý ministr zdravotnictví Ivan David. Ministři se také pravidelně účastní vyhlašování výsledků, díky tomu jich několik Jan Hruban poznal.
Ve finále této soutěže byl třikrát a vždy byl na bedně. V roce 2007 v kategoriích próza i poezie, o rok později poezii dokonce vyhrál. Loni skončil druhý.
Je už nás zatraceně málo, opravdu
Snad i toho pitomého šafránu je víc.
Dávno jsme zapomněli menstruační cyklus svých
Lásek
Zavíráme kocourům dveře do léta
A občas se dotýkáme i na zem spadlých drátů,
Ale jak už jsem jasně předeslal, je nás zatraceně málo,
Nás osamělých buřičů!
Snad i těch na zem spadlých drátů je víc…
(z básně Osamělí buřiči)
Byl jste buřič?
Jo! Měl jsem potíže za minulého režimu. Můj otec byl zavřený jako politický vězeň.
Co provedl?
Odpovím takovým starým Škutinovým vtipem:
Povídají si vězni.
Kolik jsi dostal?
Pět.
Za co?
Za nic.
Co povídáš, za nic se dává patnáct.
Můj otec dostal pobuřování. Po návratu z Rakouska někde v návalu nadšení pronesl, že je tam vyšší životní úroveň než u nás.
A co vaše buřičství?
Těžko jsem se přizpůsoboval. To je hloupý o sobě mluvit.
Osamělí buřiči se mi ale líbí. Kdyby ji psal pubescent, asi bych ho sjezdil, ale za vámi jsou životní zkušenosti. Až mi běhá mráz po zádech, když si ji čtu.
Ministrovi se taky líbila.
Vám vyšla jedna básnička i v kulturním časopise A2, kde publikují třeba i Petruška Šustrová či Karel Hvížďala. Jak se to povedlo?
Vedoucí tady ve Sloupu, pan Hašek, tam měl přítelkyni.
Sinalé šero a téměř bezvědomí, ocitnutí se v jiném čase.
Z bezmračných hlubin nevyzpytatelných snů vystupují přízraky.
Děsí mě sice, ale to celé je jenom zbytečnost.
Jedna pitomá plaňka, když chybí v sešlém plotě, je to znát,
a nyní ten paradox, až budu chybět já, jako by se nic nestalo.
Nikomu to nebude vadit, vlastně žádná mezera nenastane.
Proč taky? Nikoho jsem nepodpíral, nic jsem nedržel pohromadě.
Ponořit se do bezvýchodné bezmocnosti a proklínat svět…
(báseň Bezplatný recept na šílenství, která vyšla v časopise A2)
Jan Hruban se zapojuje do kulturního dění ve Sloupu i jinak. Připravuje třeba pro ostatní materiály k výletům. Sám sice kvůli zdraví nemůže všechny absolvovat, ale ostatní klienty vypravil třeba na Sychrov, Kost, Staré hrady, Königstein, do Dětenic či Johnsdorfu. Ke Dnům evropského dědictví připravil naučné materiály, které dělají ze zámeckého parku malou naučnou stezku.
Zkusil jste si své texty i recitovat či číst?
Kuba mě už několikrát vzal na Zhasínání, to je takový kulturní blok s jeho kapelou Zhasni. Nevím, jak ostatní, ale já jsem byl spokojený.
Vždy se před koncem ptám, jestli jsem se nezapomněl na něco důležitého zeptat …
Vy jste se ptal i na věci, na které bych raději zapomněl. Vzpomínám si na jednu příhodu s paní Martinkovou. To je učitelka, kterou jsem neviděl čtyřicet devět a půl roku. Spolužák jí prozradil, že budu na gerontologických hrách v Ostravě, kde jsem zvítězil v roce 2008 v kategorii poezie. Přijela a novináři se jí ptali, co by na mě mohla prásknout. Vzpomněla si, že jsem šel na maturitu ve vypůjčených šatech. Byl jsem jedináček a rodiče by byli nervózní, tak jsem jim vůbec neřekl, že maturuji.
A koho mi doporučíte do štafety?
Mám to rozmyšlené. Kdysi byl v Geodézii mým šéfem inženýr Svítek. Procestoval Aljašku a Andy. Ten bude pro vás zajímavý.
Jan Hruban se narodil v roce 1942 v Náchodě, gymnázium absolvoval v Trutnově, v roce 1962 dokončil Vyšší zeměměřičskou průmyslovou školu v Praze. Po rozvodu se přestěhoval do České Lípy pracoval zde jako geodet. Jedenáct let žije v domě B domova důchodců ve Sloupu v Čechách. Několikrát uspěl v literárních soutěžích pořádaných pro důchodce a klienty psychiatrických zařízení. Ve svém počítači má i prozaické perly, včetně tajné složky s názvem LOVE, které se snad rovněž někdy dostanou ke čtenářům.