Minule zpovídaný Filip Kubeš nakonec změnil své rozhodnutí a místo za svou maminkou mě poslal za podnikatelem Danielem Bednářem, na jehož „fabriku“ jste možná zaznamenali reklamu při průjezdu Cvikovem.
Když se chystám na rozhovor s podnikatelem, vždy si uvědomím, jak hodně v nás komunisté zakořenili nedůvěru k někomu, kdo si sám dokáže sehnat práci, kdo ji dokonce dokáže sehnat i jiným, kdo neustálé vymýšlí, jak někde vydělat více peněz. Závidíme každému, kdo vydělává více než je oficiálně deklarovaný průměr (kdo ten průměr na náš úkor kazí). Když Daniel Bednář poprvé promluvil, vzpomněl jsem si na svého strýce, který ve čtyřiceti opustil teplé úřednické místo a založil si svou první firmu. Úspěch mu většina lidí neodpustila, a tak přestal chodit do hospody a pořídil si domů pípu.
Stejně jako můj strejda i Daniel Bednář začínal ve stavebnictví. Je rodilým Cvikovákem a po základní škole pokračoval ve studiu na stavební průmyslovce v Liberci. Půl roku se pokoušel studovat i vysokou školu. Na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem si vystřihl jeden semestr učitelství tělesné výchovy a základů společenských věd. Velmi rychle zjistil, že kariéra pedagoga pro něj není tím pravým, a nechal se zaměstnat rakouskou firmou zaměřující se na rekonstrukce interiérů. Začínal tím, že měsíc jezdil s kolečkem. Dělalo se od sedmi do sedmi, deset dní v tahu, teprve pak se jelo domů. Pauza byla od dvanácti do jedné, s tím že než se dostali z vrchních pater třeba Intercontinentalu dolů, bylo čtvrt na jednu a v jednu už musely být zase slyšet vrtačky. I dnes Daniel Bednář obdivuje, jak dokázali absolutně využívat pracovní dobu. Samozřejmostí byl úklid po každém pracovním dnu.
Po dvou letech firma na českém trhu skončila, Daniel Bednář si udělal živnostenský list a pokusil se českým zákazníkům ukázat trochu jinou kvalitu, než na jakou byli zvyklí od melouchářů. Využíval své zkušenosti s prací se sádrokartonem, ale postupně se zaměřoval i na navrhování změn dispozičních řešení, realizaci zahrad či rekonstrukce chalup na Šluknovsku, Novoborsku i Liberecku. Mezi jeho zákazníky patřili diplomaté i známí podnikatelé.
O jeho zvláštním pohledu na věci jsem se přesvědčil už během úvodní prohlídky domu. Jde o starou trafostanici. Tu postavili Němci během války vedle továren, ve kterých zajatci vyráběli padáky a náboje. Po válce objekt vlastnil Adast Cvikov a jeho nástupnické i předstupnické společnosti. To už kolem něj chodil malý Dan s babičkou na procházku k dnes již zrušené železniční trati, aby okukoval lokomotivy. Když se trochu zmohl, pokoušel se krásnou industriální budovu koupit, ale jelikož Adast si také užíval s gangem kolem soudce Berky, nebylo to dlouho možné. Dnes je v části objektu poměrně malý byt, ale o to jsou větší prostory pro další zajímavé činnosti. Asi nejvíce navštěvované jsou dvě tělocvičny, které týden co týden navštěvuje 70 – 80 žen, aby zdokonalovaly svá těla pomocí míčů, pilates, street dance, zumby nebo badmintonu. K dispozici jim je malá masážní místnost, kde jim zkušené pracovnice prodlouží řasy. Pro ženy je zajištěno i hlídání dětí během cvičení. Zkrátka dům, který dlouhá léta sloužil jen jako odkladiště nepotřebného materiálu a přes křoviny a smetiště nebyl ani vidět, se postupně stává zajímavým centrem zájemců o aktivní život.
Přítelkyně Daniela Bednáře říká: „On měl vždy hroznou představivost. My si tady s ženskými při cvičení něco vymyslíme a za pár dnů je to hotové.“
Daniel Bednář s přítelkyní Šárkou
Daniel Bednář nic nestuduje, jak sám tvrdí, pracuje intuitivně. Popisoval mi třeba historku, jak rekonstruoval chalupu jednomu diplomatovi. „Proběhl jsem s ním tři jiné chalupy. Z jeho reakcí jsem si otipoval, co preferuje, pak ho vzal na jednu už mnou rekonstruovanou chalupu a na papír mu udělal návrhy.“
V roce 2008 Daniela Bednáře přestala stavařina uspokojovat. Stále někoho nutit do placení faktur ho vyčerpávalo. Vrhnul se na fotovoltaiku. Jedna sluneční elektrárna mu stojí i přímo pod domem, což je určitě i předmětem drbů po celém Cvikově. „Někdo mě tady má rád, někdo ne. Je to tak napůl. Stačí, že se na můstku u naší cesty objevila černá reklama na vymáhání dluhů a už se neslo, že fušuju i do tohoto typu podnikání. Proto nechávám cvičení tady na Šárce a dělám jí jen zázemí.“
Pravdou je, že Daniel Bednář působí neskutečně činorodě. Procházeli jsme se ještě na závěr po zahradě. Ukazoval mi dřevěné plastiky (z nichž jednu dělal právě minule zpovídaný Filip Kubeš), 3000litrovou glazovanou nádobu na kyselinu, kterou někde zachránil před zničením, starý pískovcový komín, který chtěli zničit, kameny ze Šumavy, sloupek, který se má v budoucnu stát součástí nových Božích muk. Okolo má vést cyklostezka, a tak uvažuje i o klubu s pípou ve sklepní místnosti. „Tam budou moct posedět chlapi, když si přijedou po cvičení pro ženský. Hezky odděleně.“ Počítá s tím, že by přímo domem jednou mohl vést cyklistický závod. Prohlížíme si stopy po praseti, které si rýplo nedaleko cesty, a on mi vypráví, jak nedaleko udělal letos s otcem krmelec.
Byl to trochu sobotní mazec uspořádat pro čtenáře všechny informace. Asi bych mohl na závěr udělat malé resumé. Daniel Bednář je za nedlouho čtyřicetiletý rodák ze Cvikova, který se umí ohánět. Řadu jeho výtvorů můžeme vidět při našich toulkách Českolipskem. Za sebe musím napsat, že některé mi přijdou vkusné, jindy trochu snobské – za to ale často mohou spíše zákazníci. Podobní lidé to nemají se svým okolím jednoduché, závist je všudypřítomná. Někdy to nemají jednoduché ani se sebou, protože organismus občas řekne všem těm nápadům dost. I o tom jsme se bavili. Ze všeho nejvíce mě však nadchl ten dům s názvem “FABRIKA“. Milovníci industriální architektury by si ho neměli nechat ujít. Včetně jeho okolí. Ženy by se do něj mohly vetřít pod záminkou jednoho z cvičení. Paní Šárka je opravdu hodně příjemná.
Před rekonstrukcí
Současnost
Zde je dnes tělocvična
Cvičí se i venku
Tato nádoba mě zaujala
A kam pojedu příště? Jestli všechno klapne, tak do Janova či Radvance k Josefovi Rybičkovi, horolezci a cestovateli.