Před čtrnácti dny jsem vám představil Josefa Doškáře, tentokrát se chci o totéž pokusit v případě Jana Tichého. Jejich pohledy na události, které se staly v Novém Boru po skončení války, se diametrálně liší, přesto má jejich vyprávění zajímavé průniky.
Životy obou významně poznamenaly klíčové okamžiky minulého století. Pro nás mladší, méně angažované, méně všímavé mohou být zkušenosti a závěry Josefa Doškáře i Jana Tichého zajímavým a poučným zdrojem informací.
S Janem Tichým jsme se nakonec dohodli na písemné komunikaci. Už jsem zjistil, že tento způsob je mu mnohem bližší. Osobně jsme se setkali kdysi v kině a působil hodně plachým dojmem. Prsty na klávesnici má mnohem odvážnější. Neváhá doporučovat, na co se mám ptát, na co bych měl poukázat, co vynechat a co přidat. Věřím tomu, že kdybych mu navrhl, aby udělal rozhovor sám se sebou, bravurně by to zvládl.
Na úvod jsem se chtěl opět přenést do první poloviny dvacátého století a požádal jsem Jana Tichého, aby zavzpomínal na svého otce.
Miloslav Tichý se narodil v roce 1902 v Duchcově. Jeho rodiče pocházeli z hornických rodin. V severních Čechách šlo samozřejmě o běžný jev, ale děda Jana Tichého byl malíř porcelánu a zemřel na TBC, když bylo jeho synovi pouhých 11 let. Babička byla švadlena a vdala se pak podruhé.
„Táta měl o dva roky mladšího bratra a vdova s dvěma kluky to jistě neměla lehké. Nevlastní děda byl švec, na něj si dobře pamatuju. Dával nám odřezky kůže na brankářské nákolenky, takové ostatní kluci neměli,“ vzpomínal Jan Tichý.
Miloslav Tichý maturoval na reálném gymnáziu a v roce 1928 dokončil práva v Praze. Praktikoval na několika soudech, až zakotvil jako soudní rada Krajského soudu v Mostě. V roce 1932 se oženil, vzal si dceru gymnaziálního profesora. Ještě před válkou se narodil starší bratr Jana Tichého. Po Mnichovu a ztrátě Sudet přeložili Miloslava Tichého do Hradce Králové. Tam prožil celou válku a narodili se tam další dva synové. Tím starším byl Jan Tichý.
„Už jen mlhavě si vzpomínám, jak jsem musel párkrát s kufříkem do krytu,“ přidal Jan Tichý asi jedinou významnější vzpomínku na válku. „Jednou jsem se ráno probudil v zadním pokoji: rodiče nás i s postelí v noci přenesli, protože se pod okny střílelo. To už byl květen 1945. Víc se mi vybavuje nad tátovými fotografiemi, například náplast na nose: ten jsem si rozbil, když jsem běžel na roh vítat tanky.“
Jan Tichý se zalepeným nosem v náručí ruské vojandy (1945)
Jak prožíval otec první roky po válce?
„Vrátil se na Krajský soud v Mostě. Byl jmenován viceprezidentem a taky předsedal mimořádnému lidovému soudu.“
Jistě víte, proč se ptám. Mluví se o tom, že vaše jednání kolem památníku souvisí s tím, že otec nechal popravit údajně nevinnou Němku Annu Gebertovou.
„Kdyby s tím nezačali, vůbec bych ty dvě záležitosti nespojoval. Někteří lidé se snaží otce – a tím taky mě – za každou cenu zdiskreditovat a tehdejší rozsudek smrti pro udavačku vydávají za justiční vraždu. Anna Gebertová udala manžela a ten byl v roce 1944 popraven. Dekret 16/1945 Sb. ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech v § 11 stanoví: mělo-li udání za následek něčí smrt, trestá se smrtí. Rozsudek jednomyslně odhlasoval pětičlenný senát, tedy i všichni čtyři soudci z lidu. Ten dekret doporučuji prostudovat, je to dost otřesné čtení. Štve mě, když krutý postup předepsaný dekretem anonymové připisují tátovi, jako by to záleželo na jeho libovůli. Už na předloňském semináři jsem musel vyvracet ten nesmysl, že by případ Anny Gebertové jakkoli ovlivnil mé skutky nebo dokonce i duševní zdraví!“
Dobový tisk otce Jana Tichého chválil
Přesto se ptám: necítíte jistou vinu? Je mi jasné, že budete svého otce hájit za každou cenu, ale mně stejně přijde jedno, jestli někoho popraví stylem, který se udál v Novém Boru, anebo stylem, který lze nazvat justiční vraždou. Dokonce si myslím, že Anna Gebertová měla méně hříchů než většina popravených v Novém Boru. Ale to je můj laický pohled. Hodně ovlivněný tím, že jsem nic podobného tehdejší situaci nezažil. Přátelské pošťuchování samopalem (bez zásobníku) od milicionáře, který mě načapal při vylepování letáku, se s tím prostě nedá srovnávat.
„Mně ten pohled připadá povrchní a zaujatý. Táta zemřel před 40 lety. Vůbec si nevzpomínám, že bychom si někdy o retribučním soudnictví povídali. Byl spíš pořádkumilovný a svědomitý pedant, hlava rodiny v tom klasickém smyslu. Kdybych měl hodnotit jeho roli v uvedeném případu, je snadné mě obvinit ze zaujatosti. Proto taky jsem zveřejnil kapitolu z dizertační práce Mgr. Hrachové včetně jejího dodatečného komentáře. (Zmíněný článek je zde – poznámka autora.)
Teprve v poslední době ta problematika začala zajímat odborníky. Například americký historik Benjamin Frommer vydal nedávno v Academii obsáhlou studii Národní očista – retribuce v poválečném Československu. V předmluvě konstatuje: Očekával jsem, že československé poválečné soudy byly podobné poúnorovým monstrprocesům. ... V archivech jsem později skutečně narazil na řadu důkazů policejní brutality a pochybných rozsudků z oné doby, ale čím více případů mi prošlo rukama, tím víc jsem začínal obdivovat odhodlanost a vážnost, se kterou se žalobci a soudci věnovali svému úkolu prošetřit a potrestat viníky zodpovědné za zločiny druhé světové války.
K dekretu 16/1945 Sb. ale Frommer v souvislosti s nemožností odvolání a s nařízeným výkonem trestu smrti ´zpravidla do dvou hodin´, což prakticky vyloučilo úspěch žádosti o milost, poznamenal: Vláda se při vytváření klíčového právního předpisu dopustila chyby. Strůjci tohoto už ze své podstaty vadného právního dokumentu, tohoto ´osudného a ostudného dekretu´ (to je formulace Pavla Tigrida),přijali opatření, jež dovolovala, ba dokonce podporovala vznik hrubých pochybení, k nimž došlo později. Koneckonců soudy mohou být spravedlivé jen do takové míry, jakou jim dané zákony dovolí. V ostatních osvobozených zemích bylo tehdy odvolání možné a lhůty byly delší, aby byl vůbec čas posoudit žádosti o milost.“
Otec Jana Tichého byl dva roky členem Československé strany národně socialistické. Podle Zápisu o domovní prohlídce (bohužel bez data) pracovníci Oblastní úřadovny StB Most zabavili u Tichých doma seznamy členů Britské společnosti pro ČSR, korespondenci, návrhy stanov a schválené stanovy této společnosti a jedenáct dopisů soukromé korespondence německých občanů.
Zápis o domovní prohlídce u Tichých
Tím vyšetřování skončilo, ale v únoru 1948 Miloslava Tichého vyhodili z práce. V osobním dotazníku to později popsal takto: „Okresním akčním výborem v Mostě poslán mimo službu, pak zas povolán do soudcovské služby.“ V roce 1949 musel od soudu odejít natrvalo. Pracoval jako referent Ústředního likvidátora peněžních ústavů a podniků v Liberci a v Praze, taky jako skladník Elektromontážních závodů Praha. Rok po únorovém převratu se rodiče Jana Tichého rozvedli a oba si našli nové partnery. Otec nečekaně zemřel v září 1969 v Praze.
Je těžké tomu uvěřit: když umřel táta, byl mladší, než jsem dnes já. Naši se brzy po válce rozvedli, a tak každé setkání s ním mělo sváteční příchuť. Když s námi kluky vtipkoval, tituloval nás ´baronete´, a my jsme ho vážně nevážně oslovovali ´stařičký vicomte´. Odešel do nemocnice jen na pozorování, prý mu podivně brnělo v prstech. Zrovna seděl na posteli a vyprávěl spolupacientům anekdotu... Když přišel telegram, dvě hodiny jsem se toulal po lese. Přemýšlel jsem o letech, která jsme s tátou promeškali. Ženil jsem se ještě na studiích proti jeho vůli, náš prvorozený se narodil pět měsíců po svatbě“ (úryvek povídky Jana Tichého).
Neměli bychom asi úplně vynechat z vyprávění matku…
„Dovolte poznámku o tátovu bratrovi. Vítězslav Tichý byl filolog a literární historik, psal učebnice a příručky, monografii o Vrchlickém atd. V roce 1948 dostal nabídku stát se poradcem Klementa Gottwalda. Návrh měl ale podmínku: vstup do KSČ. A to strejda odmítl! Většinu života byl pak řadový profesor průmyslovky. Duchcovští patrioti vydali v roce 1995 reedici jeho knihy Casanova v Čechách. Zájemci o Casanovu ji pokládají za jakousi učebnici, autor ji věnoval všem starým spolužákům a kamarádům v Duchcově. Ti mu na oplátku instalovali pamětní desku na rodném domě.“
.jpg)
Bratři Miloš a Sláva T. (1929)
Mohl byste opravdu říct aspoň pár slov o matce? Předpokládám, že jste později žil s ní…
„Ano. Máma taky učila, byla ředitelkou na vesnických školách, jeden čas i ředitelkou domu osvěty. Celý život ale hrála ochotnické divadlo, stejně jako můj nevlastní otec. I v důchodu byla aktivní, dlouho přesluhovala a brala záskoky v mosteckých školách. Později aspoň režírovala pohádky. Do posledních let připravovala literární pásma a životopisné pořady o slavných hercích pro ostatní důchodce. Jako perličku prozradím, že se v čele nejstarších mažoretek dostala do české Guinnesovy knihy rekordů. Zemřela v září 2004, bylo jí 94 let.“
Svatba rodičů Jana Tichého (1932)
Byl jste aktivní v mládežnických organizacích v padesátých letech? Jaké jste měl názory?
„Zkusím to přehledně shrnout, je to tak dávno! Doma jsem občas zaslechl Svobodnou Evropu a dobře jsem věděl, že se o tom ve škole nemá mluvit. Jako všichni spolužáci jsem vstoupil do pionýra, pak na jedenáctiletce do ČSM. Omylem jsem pár let chodil na náboženství, ačkoli na papíře jsem bez vyznání. Učitelka řekla: kdo jde na náboženství, zůstane ve třídě, ostatní můžou odejít domů – a já zůstal. Někde mám raritní fotografii z té doby. Účastníci nedělní školy s paní katechetkou husitské církve v parčíku za kostelem hrdě ukazují knížky, které dostali za vzornou docházku. A neuhodnete, co jsem dostal – Pavlíka Morozova, tu bibli malých udavačů! Snad to katechetka vůbec neznala. Aspoň doufám, byla to slušná paní.“