Krátce před představením jsem si s Ladislav Potměšilem v šatně povídal nejen o jeho hereckém povolání.
V této divadelní hře dokonce zpíváte po boku ostatních kolegů, musím se přiznat, že jsem Vás v žádné filmové roli zpívat ještě neslyšel. Jak jste na tom v této disciplíně a jaký máte vztah ke zpěvu jako takovému?
„Já mám ke zpěvu ten nejsrdečnější vztah, rád si zpívám, a to nejen ráno v koupelně. Co se týče zpěvu v rámci mé profese, tak i zde si na nedostatek prostoru nemohu stěžovat. Je pravdou, že těch rolí není tolik, ale například v Realistickém divadle, kde jsem hrál, bylo plno her se zpěvy a já zpíval a zpíval a myslím, že i dobře, alespoň dle reakcí diváků, kteří nepískali a neházeli po mně rajčata a vajíčka.“
Dlouho o Vás na televizních obrazovkách nebylo vidu ani slechu, až úspěšný seriál Ordinace v růžové zahradě Vás vrátil před kamery. Co se stalo, že jste se nám ztratil z hledáčku kamer?
„Je pravdou, že jsem se v posledních několika letech věnoval více práci na prknech divadel, pravdou je, že nebylo ani tolik nabídek ze strany filmových režisérů. Natočil jsem sice několik inscenací, ale to je tak všechno. Je to také o tom, že pokud herec zmizí z televizních obrazovek, mají lidé pocit, že už nehraje, že není, že někde zmizel apod. Máte spousty známých herců, kteří se před kamerami tak často neobjevují, a přesto stále hrají, a to byl a je i můj případ.“
Do povědomí veřejnosti jste se zapsal nejen jako major Maisner, ale i jako špeditér Novák ze seriálu Hospoda. Jak vzpomínáte na tento seriál?
„Byla to nádhera. Fantastičtí kolegové, výborný scénář, no řekněte, co víc si přát? Byl jsem moc rád, že mně režisér Dudek obsadil do této role. Dodnes je považován za jeden z těch lepších seriálů u nás a diváci volají po jeho opakování.“
Nemohu si odpustit otázku týkající se pití piva v tomto seriálu. Byl to opravdu zlatý mok, nebo jen nějaká obarvená voda?
„Mohu odpřísáhnout, že to bylo nefalšované pivo, desítka, a velice chutné, dobře vychlazené s vyváženou chutí. Víte, ono se nedá pivo ničím nahradit, a to filmaři vědí. Jde o barvu, pěnu apod. Vše umělé se pozná, a pokud je to podobné pivu, tak to má tak odpornou chuť, že se to nedá pít. Proto se při natáčení používá opravdové pivečko. Nepředstavujte si však, že se při každém natáčení opijeme, nebo úmyslně kazíme scény, abychom mohli pít pivo pořád dokola. Tak to není. Pokud si dobře pamatuji, za jeden natáčecí den v seriálu Hospoda jsem tak vypil dvě až tři piva.“
Jaký vztah máte k pivu coby národnímu pití?
„Velice kladný. Víte, já jsem se narodil a vyrůstal na Žižkově, kde byla prakticky na každém rohu hospoda. Mí blízcí si mě často posílali se džbánkem pro pivo, a tak se dá říci, že jsem byl na pivu odkojen.“
Pamatujete si ještě na svou první roli?
„Pamatuji, na to se nedá zapomenout, snad žádný herec, ale ani zpěvák nezapomene na svou první roli a první koncert. V mém případě to byla rolička malého Marsia ve Vinohradském divadle, kde jsem řekl pouze: "...já po sobě šlapat nedám, uteču, a až budu velký, pak se budu bít sám...“
Když jsem tuto větu říkal, tak to jste ještě nebyl ani na světě, ale byl to pro mě tak silný moment, že jsem si ji zapamatoval. Nutno dodat, že si tu větu pamatuji také z toho důvodu, že byla krátká a snadno zapamatovatelná.“
Jakou roli hraje ve Vašem životě náhoda a štěstí?
„No obrovskou. Bez těchto dvou sester by svět a život byl strašně chudý a černý. Vemte si takovou na první pohled banalitu. Jdete po ulici a potkáte známého, kterého jste delší dobu neviděl, on na vás zavolá nazdar, ty stará vojno, ty ještě žiješ, jak se máš a co děláš, pojď na jedno. No a vzniká náhodný příběh, který může i nemusí být zajímavý. O tom je život, o náhodách a šťastných chvilkách. K čemu všemu vám jsou peníze, když nejste šťastný a nepotkáte nikoho blízkého, který na vás zavolá, čau vole, pojď na jedno.“
Děkuji za Váš čas, děkuji za milé povídání a až se sejdeme příště, zvu Vás na jedno.
„Rád přijímám a budu se těšit.“