Jan Policer je nejen ředitelem na základní a mateřské škole Jižní v České Lípě, ale především obdivovatelem Karla Maye a jeho hrdinů (viz Štafeta díl 1 a díl 2). Kdo povolanější by mohl napsat o 85. narozeninách náčelníka Apačů?
Již po pětaosmdesáté spatří oči náčelníka všech Apačů měsíc hladu. V jazyku bledých tváří to znamená, že Pierre Brice 6. 2. slaví osmdesát pět let.
Většinu svého života prožil společně s Vinnetouem. Role náčelníka Apačů ovládla jeho herecký život. Indiánský oblek mu zůstal na mnoho a mnoho let. On dokázal tuto skutečnost využít.
V roce 1962 se poprvé setkává mladý francouzský herec a mladý náčelník Apačů. Několik let prožívají společně. Popularita jejich spojení je obrovská. Následuje Francouzova snaha o nový směr a Vinnetoua opouští. Apač ho však volá zpět. Po chvíli váhání se jejich cesty opět spojují. Pierre Brice pochopí, Vinnetou přestává být jen rolí, ale stává se součástí jeho osobnosti, životních hodnot a postojů. Ale pojďme od začátku.
Počátek cesty
Pierre Louis le Bris se narodil 6. února 1929 ve francouzském přístavním městě Brest a byl pokřtěn v místním kostele. Otec, bývalý námořní důstojník Louise Jean Marie Joseph le Bris, a maminka Marie čekali po narození prvorozené dcery Yvonne na následníka deset let.
Malému chlapci vyrůstajícímu v přístavu moře učarovalo. Bylo rozhodnuto, bude námořním důstojníkem jako tatínek.
Válka
Po základní škole nastoupil Pierre na víceleté gymnázium. Jeho školní docházku narušila válka. Válečné útrapy přicházely postupně. Od znepokojujících zpráv, přes válečné konvoje, obsazení města wermachtem až po bombardování spojenci. V roce 1943 se stává čtrnáctiletý Pierre spojkou, poslíčkem odboje. Sám vzpomíná, že jeho anděl strážný měl tehdy hodně napilno, když ho až do konce války neodhalili. V tento čas prožívá Pierre velké vzplanutí k dívce Marii, která pracovala v Brestu obsazeném německou armádou jako zpravodajka wermachtu. Válka spojila dva mladé lidi, dva nepřátele. Po skončení války byla Marie společně s vojáky wermachtu zajata. Jako všude na světě se našli „stateční“ a týráním zajatých ve jménu odplaty si dokazovali svou sílu. Naštěstí pro Marii se Pierre objevil přesně v okamžiku, kdy ji chtěl jeden z Francouzů znásilnit. Neváhal a Marii zachránil. Druhý den zmizela za pomoci Pierrova otce navždy z jeho života. V jeho srdci však zůstává. Toto Pierrovo milostné vzplanutí je první stopou „francouzko-německého“ přátelství, jehož se stal nositelem.
Armáda
Po válce Pierre nastoupil do námořní akademie a po výcviku zahájil pětiletou vojenskou službu. Stejně jako jeho otec vstoupil k námořním střelcům.
Nejprve důstojnická škola a po ní se Pierre dobrovolně přihlásil do války v Indočíně. Dva dlouhé roky služby na druhé straně světa byly obrovskou zkouškou. O válce v Indočíně Brice otevřeně promluvil ve vydání své knihy v roce 2004. Vrátil se zpět a zavzpomínal na malárii i na blízká setkání se všudy přítomnou smrtí. Viděl umírat své kamarády a druhy ve zbrani. Poprvé také hovořil i o tom, jak zabíjel i on sám. Byla válka a šlo mu o život. Buď on, nebo nepřítel. Možná i společná zkušenost s válkou způsobila, že si byli Pierre Brice a Lex Barker (jeho budoucí bílý bratr Old Shatterhand), který bojoval za druhé světové války v Evropě, tak blízcí.
Po návratu z Indočíny Pierre ukončil vojenskou kariéru a odjel do Paříže. Měl sen stát se architektem, ale na studium bylo pozdě. Paříž ho okouzlila. Vystřídal několik zaměstnání. Byl prodejcem psacích strojů, těsnění do oken nebo sušeného ovoce. Nic z toho mu však nešlo. Častým společníkem se mu stal hlad. Otec za ním přijel a prosil ho o návrat do Brestu. Tam by na něj čekalo solidní zaměstnání. Hrdý Pierre odmítl. Hlad byl však víc než hrdost, a tak přijmul od otce alespoň peníze na přilepšenou.
Světla ramp
Štěstí přeje připraveným. A tak když dostal Pierre nabídku, stal se modelem pánské konfekce. Konečně slušná a stálá práce. Za čas byl představen režisérovi divadla La Bruyére. A ten jej okamžitě angažoval. V tuto chvíli se z Pierra le Bris stal Pierre Brice. To byl ten život, po kterém toužil. Hrál divadlo, po večerech studoval herectví a přivydělával si jako fotomodel v reklamách a fotorománech. Jeden dokonce nafotil s tehdy ještě neznámou Brigitte Bardotovou. Vystupoval také jako tanečník ve skupině Trio Gansser.
V roce 1954 se dočkal první filmové role. Začalo se mu konečně dařit. Do roku 1962 natočil jedenáct hlavních rolí. Točil ve Francii, Španělsku a Itálii, kde byl vyhlášen dokonce hercem roku. To hlavní na něj teprve čekalo.
Vinnetou
V roce 1962 se Pierre Brice účastnil Berlínského filmového festivalu. Zde se na večírku setkal s německým producentem Horstem Wendlandtem. Ten hledal poslední herce do svého nového filmu. A tak Brice dostal nabídku hrát indiánského náčelníka v připravovaném německém westernu. Z počátku byl skeptický. Karla Maye neznal, dosud hrál jen darebáky a podvodníky a najednou měl ztvárnit vzor šlechetnosti a dobra.
Wendlandt ho ale přesvědčil: „Vy jste Vinnetou.“ Brice naštěstí souhlasil a stal se nesmrtelným.
První film „Poklad na Stříbrném jezeře“ byl obrovský úspěch. Stal se z něj nejúspěšnější německý film roku. Byl prodán do šedesáti zemí světa. Vypukla doslova mánie. Pierre a Lex se stali idoly. Při premiérách mayovek musela pořádek kolem kina zajišťovat policie. V Německu vycházely tisíce pohledů, fotek, knih s filmovými hrdiny. Vinnetou, Old Shatterhand a další mayovští představitelé byli doslova všude (komiksy, trička, stolní hry, desky, kalendáře, obaly od žvýkaček a další a další).
Následovaly další filmy už nejen v produkci Horsta Wendlandta, ale i Artura Braunera.
Popularita stále rostla. Barker i Brice nazpívali několik singlů a kralovali německým hitparádám. Zahráli si spolu i v několika nemayovských snímcích.
A právě zde je druhá stopa francouzko–německého přátelství. Francouz Pierre Brice se stal německou „Star“ číslo jedna, která po mnoho let vítězila v žebříčcích herecké popularity.
Ale nic netrvá věčně. Film Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti z roku 1968 byl jejich labutí písní.
Byl konec. Publikum se nasytilo. Další film se nechystal. Ještě jednou se Old Shatterhand – Lex Barker, Vinnetou – Pierre Brice a Nšo-či – Marie Versini setkali. Stalo se to v roce 1971 v televizním pořadu Rudi-Carell-Show.
Lex Barker se vrátil do Ameriky a Pierre odpočíval a čekal na nové nabídky. Po čtyřech letech, když se pomalu začalo blýskat na nový společný film Barkera a Brice, bohužel ten velký a statečný Old Shatterhand odešel do věčných lovišť. Lex Barker zemřel na infarkt v New Yorku 11. 5. 1973, tři dny po svých čtyřiapadesátých narozeninách. Pro Pierra to byla opravdu těžká rána. Odešel přítel, odešel bratr. I po více než třiceti letech se Brice vyznává z toho, jak mu stále Lex chybí.
Elspe (1976-80/1982-86)
Psal se rok 1976 a v městečku Elspe sháněli nového Vinnetoua pro přírodní scénu. Na přírodních scénách se v Německu mayovky hrály mnohem dříve, než se stal Francouz náčelníkem Apačů. Teď si ale v Elspe řekli: „A proč neangažovat toho nejznámějšího Vinnetoua?“ Brice přijal a byl úžasný. Hned první rok s ním stoupla návštěvnost o 145 000 diváků na rekordních 253 000. Každý rok padaly další rekordy návštěvnosti představení.
„Můj přítel Vinnetou“
Natočit nové příběhy Vinnetoua se podařilo díky francouzské televizi. Fenomenální úspěch jejich herce v Německu přivedla producenty na myšlenku realizovat televizní seriál. Natáčení se uskutečnilo v roce 1979 v Mexiku na místech, kde skuteční Apači žili, v kostýmech, které odpovídaly tehdejší realitě. Pro většinu příznivců filmových mayovek byl ale zklamáním. Nádhera chorvatské krajiny s bílým Nuget-sillem vystřídala vyprahlá a prašná krajina. Mezi hereckými představiteli chyběly postavy tak sympatické jako Karin Dor, Marie Versini či Götz George. Nejvíce to bylo patrné na postavě Old Shatterhanda. Ukázalo se, že podobně jako Vinnetou rovná se Pierre Brice, tak jeho bílý bratr je Lex Barker. Sigfried Rauch nemohl jeho místo zastoupit. Známé tváře ze šedesátých let zastupoval jen Ralf Wolter opět jako Sam Hawkens a samozřejmě Pierre Brice.
Brice o seriálu píše: „… je to ekologický film ukazující utrpení Indiánů... Nikdy jsem netvrdil, že je ten příběh z pera Karla Maye… Ten seriál je autentický. … Vinnetou spravedlivý, Vinnetou věrný přítel, Vinnetou spiritualista.“
Pro českého diváka je plusem, že Vinnetoua daboval opět Stanislav Fišer.
Manželství
Pierre Brice je Francouz. To už samo o sobě říká mnohé. Jako úspěšný herec, který na počátcích své kariéry stál po boku tehdy také začínajících Alaina Delona, Jeana Paula Belmonda a dalších, neměl o zájem žen nouzi. Ve své knize nechává nahlédnout do mnoha svých milostných vztahů a dobrodružství.
S přibývajícím věkem začal cítit potřebu ustálit se a mít se kam a ke komu vracet. Začal snít o ženě na celý život, nemohl však dlouho najít tu pravou.
Ale dočkal se. Po několikaleté známosti si 27. června 1981 v kostelíku Saint Laurent des Blois vzal za ženu o dvacet let mladší Němku Hellu Krekelovou. Té se splnil sen, že si jednou vezme Vinnetoua. Od té doby jsou stále spolu. Hella se stala nejen jeho ženou, ale i sekretářkou, tlumočnicí, prostě nepostradatelnou pravou rukou.
Francouzko - německé přátelství bylo tímto sňatkem dovršeno. (Marie – Vinnetou - Hella)
Po nějaké době Hella otěhotněla a německý tisk gratuloval Vinnetouovi a jeho ženě k potomkovi. Bohužel Hella miminko nedonosila. Byla to velmi smutná událost, zvláště když další možnost mít dítě už jim nebyla dopřána. Tato skutečnost jejich lásku a oddanost prohloubila. Velmi často oba mluví jeden o druhém vždy s velkou láskou a úctou. Pierre a Hella žijí jeden pro druhého.
Bad Sageberg
Po deseti letech strávených v Elspe bylo Pierrovi oznámeno, že s ním už nepočítají. Na to čekali organizátoři festivalu v Bad Segebergu, a v létě 1988 vyjel Vinnetou na svém Ilčim ve stínu hory Kalkberg. Diváci opět dali najevo svou věrnost. Rekordní návštěvnost od roku 1988 až do roku 1991, kdy se Brice s rolí Vinnetoua rozloučil, dala organizátorům festivalu za pravdu, že angažováním Brice udělali dobře. Pierre Brice nebyl v Bad Sagebergu jen hercem, napsal i všechny scénáře pro hry, ve kterých vystupoval. Naposledy v roce 1991 Briceho Vinnetou vyjel do arény. Ve hře, kterou sám napsal, vzpomínal Sam Hawkens na svého přítele Vinnetoua a ten se znovu přiřítil na svém Ilčim za obrovského potlesku diváků.
Ale to byl konec. Na Bricovo místo nastoupil Gojko Mitic, který měl pro roli Vinnetoua všechny předpoklady. Byl mladší než Brice a mnoho let populární jako východoněmecký Indián z filmů společnosti DEFA a hrál i v několika mayovkách. V roce 1992 přijel do Bad Sagebergu syn Lexe Barkera Christpoher a vedle Gojka vystřihl roli Old Shatterhanda.
Pierre Brice se do Bad Sagebergu ještě jednou vrátil a to v roce 1999. Už ne jako Vinnetou, ale jako režisér. Hra sklidila veliký ohlas. Titulky v novinách „Pierre, Karel May by byl pyšný“ mu jistě dělaly radost.
Vinnetou se vrací
Pierre Brice byl osloven nabídkou nového televizního filmu o Vinnetouovi. Souhlasil a napsal příběh o tom, že kulka Rollinse nebyla smrtelná.
Televize ZDF natočila dva devadesátiminutové příběhy, které doprovodila hudba Martina Bötchera. Pro nás je zajímavé, že hlavního padoucha hrál slovenský herec Juraj Kukura. Bohužel ani fanoušci, ale ani sám Brice, nebyli s výsledkem spokojení. Jeho scénář byl mnohokrát přepsán, seškrtán a mnohé, co bylo natočeno, bylo vystřiženo. Nicméně do celé vinnetouovské mozaiky patří i tento střípek z roku 1998.
Unicef
V roce 1995 už čtyři roky zuřila v Jugoslávii válka. Na místech, kde před lety Jugoslávci pomáhali při natáčení mayovek, teď po sobě Chorvati, Srbové a další stříleli a chtěli ty druhé vymazat z mapy světa.
Pierre Brice se rozhodl. Musel pomoci. Využil své jméno, slávu a hlavně Vinnetoua. Uspořádal sbírku. Shromáždil 2 000 000 marek, za které zorganizoval konvoj pomoci pro děti z Bosny. Rozhodl se a sám řídil jeden z kamiónů až do válkou zmítané země. A byl to zase Vinnetou, kdo mu na cestě možná i zachránil život. Nedaleko Sarajeva byl jeho konvoj zastaven místní policií a on obviněn ze spolupráce se Srby. Situace byla kritická. Stál v obklíčení policistů, kteří na něho mířili zbraněmi. Vysvětlil jim, že se mýlí a že pokud ho zatknou, budou německé noviny plné titulků: „Pierre Brice obviněn ze špionáže bosenskou policií, když přivážel konvoj pomoci.“ Zmatení policisté ho poté nechali odejít. Nakonec pomoc doručili a vrátili se v pořádku do Německa.
Sám o tom říká: „Těch pár vteřin dělících mé rozhodnutí od dveří ke svobodě bylo nekonečných.“
Krátce po Bosenském dobrodružství se stal poslem dobré vůle Unicef. Navštívil mnoho zemí, kde lidé a především děti trpí vinou válek nebo přírodních katastrof. V Kambodži, kde se setkal se zmrzačenými dětmi, a byl i na Srí Lance po vlně Tsunami.
Na festivalu v Dobřanech v roce 2004 řekl Brice dětem místní ZŠ: „Na světě je mnoho neštěstí. Vy děti, stejně jako já, máte veliké štěstí, že žijete v Evropě, jste šťastni. Myslete na ty všechny děti na celém světě, které jsou tolik nešťastné. Já se jako vyslanec Unicef snažím pomáhat těmto dětem. Vy děti jste budoucnost a naděje. Myslete i vy na ty nešťastné.“
Dobrý Manitou
K jeho životnímu postoji patří i časté vyznávání víry v Boha. V jednom z rozhovorů pro slovenský časopis říká: „Děkuji Bohu a Ježíši, že na mne stále dávají pozor a chrání mne.“ Při jiné příležitosti: „… Je důležité, aby právě mladí lidé měli víru, která dává naději.“ „... Svatba před Bohem byla pro mne i mou ženu velmi důležitá… Jsme oba věřící, proto bylo samozřejmé potvrdit naše manželství před Bohem…“ „… Od chvíle, kdy jsem jako malý chlapec v potápějící se loďce v Atlantiku dal slib, se každý večer modlím… „… Ježíš Kristus řekl: mějte se rádi. A to je určitě základ.“
V závěru své autobiografie píše: „Hello, ty za mnou přijdeš a spolu počkáme na Vzkříšení.“
V prosinci 2005 se Pierre Brice na náměstí Svatého Petra ve Vatikánu, setkal s papežem Benediktem XVI. Ten Pierra oslovil a krátce si spolu pohovořili. Svatý Otec se vyznal k obdivu k náčelníkovi Apačů a jako správný Němec k lásce k filmovým mayovkám. Mimořádné setkání dnes už bývalého náčelníka Apačů a náčelníka katolíků. Loni se Pierre s manželkou sešli také s Dalajlámou.
V roce 2004 vychází (i u nás) Bricova autobiografie: „Winnetou und Ich“, která se stala okamžitě bestsellerem. Manželka Hella nezůstala pozadu a vydala fotografickou publikaci „ PIERRE – WIE ICH DICH SEHE“, kde mapuje celý život svého muže se zaměřením především na život společný.
Brice se následně rozjel po německy mluvících zemích, kde ho na autogramiádách vítaly tisíce fanoušků. Byl hostem mnoha televizních pořadů, besed, kulturních revue a vzniklo i několik dokumentů o něm a mayovkách.
V letošním roce se Pierre se ženou rozhodl po mnoha letech Francii opustit a natrvalo se usadit v Garmisch-Partenkirchen, kde staví dům.
V televizním dokumentu „Vinnetou v Chorvatsku“ se Brice vrátil zpět na místa natáčení mayovek. Opět navštívil místa, která mu přinesla slávu. Zde cítil opět blízkost svého přítele Lexe, který ho před mnoha lety předešel do věčných lovišť. Zase ho viděl jako Old Shatterhanda držícího v náručí umírající Nšo-či, jak spolu veslují v kanoi po Stříbrném jezeře a jak se nad ním sklání ve scéně, kdy Vinnetou umírá.
Zde na těchto místech pocítil zvláštní pocit: „… stál jsem tam 21. března 2004 a cítil, že ode mne Vinnetou odešel. To byl konec dobrodružství. Mohl jsem si vybrat krásnější místo?“
Pierre Brice je a navždy zůstane Vinnetouem, ale je nejen to.
„Z Vinnetouových vlastností jsem si bral vždy příklad. Určují můj osobní i umělecký postoj.“ „… Když dnes bilancuji, musím přiznat, že největší úspěch, na který jsem nejvíc pyšný, jsem už zažil. Byl to ten prostý dojemný pohled dětí v Bosně, jimž jsem přivezl lásku, naději a útěchu. Úspěch Konvoje pomoci Pierra Brice umožnila Vinnetouova sláva.“
Pierre Brice navštívil naše kraje už desetkrát. Poprvé v roce 1968 a naposledy loni. Každé setkání s ním bylo krásné a výjimečné. Vždy byl vstřícný, milý a přátelský. Od roku 2004 se mi ještě nestalo, že by neodpověděl na vánoční přání. Snad se ještě nějaké setkání podaří.
Přestože Pierre Brice jako indián určitě neholduje ohnivé vodě, určitě si jako milovník dobrého vína připije na zdraví a další léta.
A to stejné mu jistě přeje každý, komu Vinnetou přinesl do života smysl pro čest a spravedlnost i krásné a romantické vzpomínky na chvíle, kdy s náčelníkem Apačů uháněl prérií.
Foto: z archivu a sbírky Jana Policera