Dnes je 27. 11. 2024
svátek má Xenie

Českolipská kniha ro(c)ku právě vychází

Příběh knihy I can’t get no – Českolipská satisfakce čítá několik let postupné a soustavné práce. Je postavena na idee, urputnosti a cílevědomosti vydavatele Rudolfa Živce, na mravenčí práci publicisty Milana Bárty, na literární lehkosti a historických znalostech Tomáše Cidliny a grafické zručnosti a umění Pavla Krause. Okamžik vydání této knihy je pro většinu z nich splněným snem.

Českolipská satisfakce, kniha, která „je určena všem, kteří mají zájem o město, jeho okolí a o lidi, kteří v něm žili a žíjí,” je od 15. října na pultech knihkupectví. Dovolím si říci, že dlouho se nic takového v České Lípě v literatuře neudálo.

(zleva) Autor knihy Tomáš Cidlina a vydavatel Rudolf Živec žertují při focení.

Vydat 400stránkovou knihu textů a fotografií musí být řehole. Jaký máte pocit po jejím vydání?

Rudolf: Pocit přijde až po křtu a až ji budeme opravdu mít v obchodech. Zatímco spolu děláme rozhovor, máme totiž stále rozpracovanou přední stranu a technické připomínky tiskárny a knihárny. Ale těším se moc, co na to řeknou čtenáři a pamětníci.

Tomáš: Co se mě týče, tak jsem stále nejistý. Vnímám od knihy určitá očekávání a samozřejmě nevím, jestli všechna naplní. Knize jsme vtiskli jinou strukturu, než jakou měl dokumentární cyklus Milana Bárty. Zatímco seriál Českolipský underground vyzobával veškeré dostupné informace o místním big beatu, my jsme si mohli dovolit více volnosti a snažili se dokreslit co nejautentičtěji atmosféru šedesátých a sedmdesátých let.

Jak moc se výsledek přiblížil vaší původní představě? Vznikly při realizaci nějaké komplikace?

Rudolf: Našel jsem 100% shodu s Tomášem Cidlinou, jak by měla kniha vypadat a o čem by měla vlastně být. Následovalo několik měsíců příprav a kniha se pomalu rodila. Pak z 288 stran najednou bylo 400. Komplikace při realizaci spíš popíše Tomáš. Já řeším teď jen ty technické a finanční. Jediné, co mě opravdu mrzelo, je fakt, že jsme si nestihli popovídat s Milanem Andělem z nejslavnější českolipské kapely Strawberry Sellers Group. Na jedné z fotek, která je myslím na straně 106, vypadá jako David Bowie. (smích)

Tomáš: Původní představa, kterou jsem prezentoval Rudovi, zůstala plně zachována, jenom se nám jaksi zvrtl zmíněný plán ohledně počtu stran, protože Pavel Kraus dostal prostor si plně vyhrát s grafikou knihy a s bohatým archívem fotografií, který se nasbíral. Což byla vlastně ta komplikace, ale snad ani ne pro mě, jako spíš pro vydavatele, který to holt musí zaplatit.

Jak z vašeho pohledu vznikala kniha?

Rudolf: První schůzku jsem měl před 11 lety s Petrem Königem a Vlastou Králem u Hrabala na náměstí v České Lípě. Oba, myslím, v tu dobu nevěřili, a možná ani já ne, co všechno se z toho vyvine. Hledal jsem téma do měsíčníku Lípa a už dlouho jsem myslel na to, že novodobá hudební historie Českolipska stojí za prozkoumání. Jsem rád, že se do toho se mnou Milan Bárta pustil a provázel nás po mnoho let původním seriálem Českolipský underground.

Tomáš: Milan Bárta s Rudou Živcem mě pro zpracování tématu přesvědčovali již od počátku knihy. Dlouho jsem nemohl začít pro jiné starosti a povinnosti, také jsem byl tehdy na rodičovské dovolené, což bralo více času na práci, než jsem si představoval. Někdy v prosinci loňského roku jsem Rudovi odevzdal pilotní kapitolu. On řekl, že půjdeme touto cestou, a pak se to stalo. Zlomil jsem si před Vánocemi obratel a musel jsem první tři měsíce tohoto roku trávit více méně v posteli. To byla doba, kdy vznikla více jak polovina rukopisu knihy, protože nic jiného než psát skutečně moc nešlo. Když jsem se zotavil, tak jsem začal objíždět pamětníky, jejichž příběhy tvoří nedílnou část syžetu knihy.

Pro koho je kniha určena? Komu je věnována?

Tomáš: Kniha je určená těm, kteří zmíněné časy pamatují a byli účastníky dějů v knize popisovaných. Stejně tak je ale určena těm, kteří big beatové nadšení prožívali v jiných časech nebo jinde v Československu. Věřím, že může zajímat i mladou generaci, která vnímá alternativní a mimoproudové dění v hudbě a v kultuře obecně. Není špatné si připomenout, nač pařili naši rodiče a prarodiče. A co se týče věnování, věnoval jsem knihu alternativě a alternativám, tedy alternativě v kultuře a alternativám v myšlení, filozofii i životě společnosti.

Rudolf: Kniha je určena opravdu všem, kteří mají zájem o město, jeho okolí a o lidi, kteří v něm žili a žíjí. A myslím, že poslouží i těm, kteří přijdou po nás, protože vykresluje život celé jedné generace.

Co byste chtěli, aby si čtenář po přečtení z knihy odnesl?

Tomáš: Leitmotivem knihy je složitý přístup někdejší mladé generace k západní hudbě, fenoménu naprosto populárnímu, leč v jejich časech složitě dostupnému. Pokud nic jiného, nemělo by se zapomínat na to, že byly časy, kdy si museli muzikanti svou tvorbu a možnost ji veřejně provozovat nechávat schválit nebo kdy bylo nemožné slyšet v rádiu oblíbeného interpreta, o přístupu k zahraničním deskám nemluvě.

Rudolf: Podle Babiše si čtenář odnese účtenku, podle mě kus historie a pořádnou porci zajímavých příběhů o tom, co se stane, když zmizí svoboda slova a nastoupí diktatura. Nebezpečně se ta doba vrací. Pořád je třeba připomínat historii a učit se z ní.

Jsou nějaká místa, události, postavy v knize, které vás fascinovaly?

Tomáš: V knize jsou obsaženy příběhy desíti aktérů dění okolo big beatu v České Lípě. Každý z nich je jedinečný a má své velmi silné momenty a vysokou vypovídací hodnotu. Zásadním datem v životě generace, o které se v knize píše, byl srpen 1968. Proto se kniha nad rámec tématu zabývá i okupací nebo českolipskými událostmi spojenými s palachovskou tragédií, to jsou těžké pasáže.

Rudolf: Já se děsil toho systému a normalizace, taky agentů STB a udavačů. Nejhorší na tom je fakt, že mnoho z nich bylo k tomuto dohnáno režimem pod různými výhrůžkami. I když nechtěli, tak museli, kvůli práci nebo rodině. Nikdo dnes už nevyřeší, kdo jim co řekl a neřekl. Nepřísluší nám je soudit. Jen bych nechtěl, aby se to vrátilo v jakékoli formě. Mojí oblíbenou postavou v knize je jednoznačně Ivan Kelly Köhler. Na pár let byl Českolipanem a jeho fotografie ze srpna 68 zůstanou v paměti národa jako „sovětské umění dvacátých let” (viz foto, pozn. red.).

 

Patron knihy Ivan Kelly Köhler, fotograf, jehož fotografie z České Lípy z 60. let tvoří značnou část knihy.

Veřejnosti asi nejznámější osobou knihy je místní pábitel Stanislav Holub, který paradoxně s hudbou a uměním nemá tolik společného. Proč má své místo v knize i Standa?

Tomáš: Musím říct, že tohle zadání přišlo od Rudy a plně jsem ho respektoval. Standa je svým způsobem symbolem a postavičkou České Lípy již po celá desetiletí. V šedesátých letech ale nebyl pouhým pábitelem, ale měl i svůj pořad v Bohém Clubu a v Luxoru, vydával své umělecké noviny, s místními big beaťáky se potkával v čase i v místě, i proto v knize je a proto v ní je na dokreslení místního prostředí také postava Františka Lipenského nebo Ivana Kelly Köhlera, který se ujal patronství nad knihou.

Rudolf: Standu znají naše babičky i naše děti a to je fakt. To se nikomu z té knihy nepovedlo.

Zjišťovali jste si, zdali u nás existuje kniha obdobného zaměření, s obdobným tématem? Nechali jste se jí inspirovat?

Rudolf: Pro mě bylo inspirací hned několik knih a asi nejvíc to byly knihy o subkulturách Kmeny a Kmeny 0. Když v prvním díle byla zmínka o našem žizníkovském Reggae Ethnic Session, to mě zahřálo.

Tomáš: Jediné, co jsem věděl od začátku, bylo, že jsem nechtěl vytvářet encyklopedii, která by do vyčerpání uváděla medailonky jednotlivých kapel a muzikantů, ale vlastně by byla dost suchá a bylo v ní málo života. Ruda mi řekl, že to musí být něco jako Kmeny, já mu od začátku říkal, že se to blíží spíš knižnímu českolipskému formátu někdejšího výborného televizního dokumentu Bigbít. Částečně vzniklo snad něco mezi, snad něco svébytného.

Umíte si představit pokračování knihy? Jakou cestou by se vydala?

Tomáš: Z důvodu místa jsme si nemohli dovolit příběh lokálního big beatového dění dotáhnout až do současnosti, a proto jsme se omezili hlavně na hudbu a pouze na šedesátá a sedmdesátá léta, další témata jsme nastínili v doslovu. Je jich mnoho. V knize je jenom naznačen ku příkladu příběh Zdeňka Jelínka, jediného místního chartisty a organizátora nepovolených pleinairových akcí, ten je určitě nosnou postavou eventuálního pokračování knihy. Stejně tak nás počíná zajímat kultura, jakou začala produkovat první uranová generace a její děti.

Rudolf: Nepřeji si nic jiného než druhý díl o před- a porevoluční době. Název už máme, tak uvidíme.

Máte ještě něco na srdci?

Rudolf: Musím poděkovat Pavlu Krausovi za moc dobrou práci. Zrestauroval přes 400 fotografií a celou knihu vlastně graficky vymyslel. A samozřejmě všem partnerům knihy, kteří mi pomohli unést rozpočet. Nic mě v poslední době nebavilo tak, jako práce na této knize.

Tomáš: Na místě je snad jen poděkování všem, kteří se do Českolipské satisfakce nějak namočili. Takových lidí bylo mnoho, nevím, kde bych začal a kdy bych skončil, kdybych je měl všechny jmenovat.

I can’t get no – Českolipská satisfakce, křest knihy a zahájení prodeje, 15. 10., 21:00, restaurace Wildcook, KD Crystal, v rámci Slavnostního zakončení 40. Českolipského divadelního podzimu