Na jubilejní desátou výpravu se vydalo čtyřicet tři studentů a čtyři učitelé. Po několika misích na Balkán či dalekých hor na východě mělo jít tentokrát o pohodovou akci v několika pohořích Česka a Polska. Vyrazilo se hned první den po vysvědčení, brzy ráno 28. června. Karosa jela zpočátku po známé trase do Liberce a Jablonce, náš kraj opustila na hraničním přechodu v Harrachově. Cesta přes Polsko je nejen kratší, ale díky neznalosti polské části Krkonoš i zajímavější. Kdo z Čechů vlastně zná Sněžku ze severu či nějaké turistické trasy na druhé straně hranice? Hlavním cílem dne však byly Soví hory skrývající ve svém nitru tzv. Hitlerův labyrint – obrovské podzemní prostory, které podle některých zdrojů budovalo až padesát tisíc vězňů. Tato zvláštní a poněkud tajuplná stavba vznikala od podzimu 1943, nebyla dokončena a podle polského průvodce byly finanční náklady na ni i tak trojnásobné oproti proslulejšímu Vlčímu doupěti.
Zaoblených kopců si účastnící užili nejprve do sytosti přes skla autobusu. Patnáctitunové vozidlo mělo se zdejšími cestami menší technické i administrativní problémy. Nakonec ale bez problémů zaparkovalo u moderního informačního centra v obci Osówka. Osm zlotých – to je cena za standardní okruh podzemím, který Českolipané navštívili. Kdo je ochoten dát více, podívá se díky vorům i do zatopených částí. Tunely, tunely, tunely, občas zpestřené opevněnou střílnou, kulisami ze zde natáčeného prvního polského hororu s názvem Pora mroku či zrezivělou sbírkou zbraní. Možná záživnější byla procházka okolím vrcholící u objektu, o jehož účelu se vedou už šedesát let vášnivé diskuse. Podle některých šlo o budoucí Hitlerův generální štáb, podle jiných o jaderný reaktor.
Cesta zpět do Čech, do Deštné v Orlických horách byla zpestřována tradičními dotazy typu: „Po kolika jsou pokoje?“ Ubytování i stravování je v Čechách i jinde na východě vždy loterie. Za cenu do tří stovek je možné pořídit vysoký nadstandard i naprostý propadák. Za deset let ježdění expedičníci poznali obojí. Stačí vyslovit slovo Primula a ti nejstarší se popadají za břicho. Šumavský penzion asi dlouho zůstane nepřekonán, v tom záporném smyslu. Penzion Verner v Orlických horách bude zřejmě aspirovat na titul nejvíc domácké prostředí. Už kvůli tomu, že zřejmě nikdy nehostil takto velkou skupinu. Na pokojích bylo díky tomu dost těsno. K dispozici však byly dvě kuchyňky, bazén, hřiště, místnost s pingpongovým stolem. Bez problémů bylo možné hrát si i na hřištích tří sousedících penzionů. Jídlo chutnalo jako od maminky, kdykoliv bylo možné si přidat, učitelé si s kuchařkami potykali už první večer. Zkrátka pohoda, umocněná klidem a vynikajícím počasím.
V neděli 29. června se výprava přesunula nejprve do Dobrošova. Na pozemku pana Zeleného zde byl ve třicátých letech postaven dělostřelecký srub s označením N-S75. Právě jím se vstupuje do podzemí, aby se po hodině vylezlo na vrchol velitelského bunkru s názvem Můstek. Cestou je výklad zpestřen ukázkami zbraní, rozestavěných muničních skladů i podzemních kasáren.
Rovnou z Můstku se vyrazilo na první túru. Pohodová cesta vedla do romantického údolí s názvem Peklo a odtud dále až do Nového Města nad Metují. Ti turisticky nadržení si ještě vystoupali na vrch Koníček. V Novém Městě kromě mnoha cukráren sklidila největší úspěch rekonstruovaná zámecká zahrada. Na renesančním náměstí nebyl kupodivu ani jeden Asia shop. I to byl důvod, proč městečko nadchlo mnohem více než třeba před lety navštívená Telč.
