Kterak studentka Gymnázia Česká Lípa shrnuje projekci Spalovače mrtvol v Kině Crystal, akci v rámci 41. Českolipského divadelního podzimu.
Jmenuji se Dita, patřím k partě studentů redaktorů na gymplu, jsem nejmladší, teprve prvanda. Jedná se o můj první počin, co se týče psaní článku, takže křest ohněm, třeba ho i dočtete, byla bych ráda, protože jsem zažila dost zajímavý večer.
Zúčastnila jsem se 4. října v rámci 41. ročníku Českolipského divadelního podzimu promítání filmu Spalovač mrtvol. Hlavní událostí večera byla beseda, svou návštěvou nás poctili paní Vlasta Chramostová (Čarokrásná) a pan Stanislav Milota (kameraman filmu).
Z jejich vyprávění mi běhal mráz po zádech, když jsem slyšela, jak to bylo v roce 1968 těžké, že je stálé hlídali a pozorovali komunisti. Vlasta Chramostová nemohla 20 let po natočení filmu Spalovač mrtvol vůbec hrát, byla prostě zakázaná!
Pokaždé se jim podařilo vyprávění o životě v totalitě odlehčit, například když paní Chramostová řekla: „Střih,“ což znamenalo, že pan Milota mluví už moc dlouho. Naopak pan Milota několikrát během monologu Vlasty Chramostové řekl: „Nahlas, Vlastičko, nahlas.‘‘ Neskutečná dvojka, ti dva.
Díky této besedě jsem se dozvěděla mnoho zajímavých věcí o natáčení filmu. Například, že se pan Milota s Jurajem Herzem (režisérem filmu) dohadovali o to, zda bude film černobílý či barevný… Nakonec si své prosadil Milota a film zůstal černobílý. Myslím, že je to velice dobře, film zůstal syrový, tajemný a černobílé záběry jsou prostě boží, nedovedu si představit, že by byl Spalovač natočen v barvě. Také mluvil o použití rybího oka, o rychlosti natáčení, o premiéře filmu…
Ticho v sále nastalo, když nám sdělil přímo Stanislav Milota o materiálu, který se týkal upálení Jana Palacha. Pan Milota totiž celou událost natočil a kopii odvezl do Izraele a druhá kopie zůstala v Československu. Film se znovu objevil v roce 2002.
Pro mě byl neskutečný zážitek slyšet vyprávět člověka, který mluvil s rodinou Jana Palacha, byl u rozloučení a teď seděl přímo přede mnou.
Celou besedu zakončila Vlasta Chramostová přednesem básně Olgy Scheinpflugové. Okomentovala to slovy, že už si nepamatuje, co se stalo před deseti minutami, ale pamatuje si přesně, co se dělo před padesáti lety, a začala recitovat:
Za všechny tresty, tvrdých slov krupobití,
živote, děkuji ti.
Je krásné moci věřit v mravní řád.
Vědět, že za hříchy se nikam neuteklo,
tvor tresty znavený se může lehčeji smát,
než kdo jim unikl a jehož čeká peklo,
za všechny tresty zasloužený pláč.
Spravedlnosti času,
jsem tvůj vyznavač.
Co oběma připadá skvělé je, že film stále žije. Byli u jeho zrodu, a vědí, že lidé si tento legendární film budou pouštět i nadále. Myslím, že k tomu letos přispěla Letní filmová škola, kde se film promítal, a hlavně Divadelní klub Jirásek, díky kterému jsem mohla Spalovače mrtvol vidět v divadle. Byl to můj první zážitek se zpracováním předlohy od Ladislava Fukse. Upřímně nebylo jednoduché ho vstřebat. Asi proto jsem se ke konci divadelního představení i filmu rozbrečela.
Z celého večera jsem byla mírně v rozpacích, ale plná dojmů… Muselo být velice těžké žít v té době. Díky besedě jsem si uvědomila, že fanatismus je stále součástí našich životů.
Ale dost Spalovače, protože v úterý vyrážím po tomto prologu na slavnostní zahájení Českolipského divadelního podzimu, a to na vernisáž Pavla Krause a představení Biograf. Vy si zahájení festivalu určitě také nenechte ujít.
Další texty od studentů Gymnázia Česká Lípa o Českolipském divadelním podzimu:
Rande na Spalovači (Dominik Tománek a Pája Kašparová)