Divadelní klub Jirásek netradičně v půli ledna zve do divadla na premiéru nové inscenace s názvem Maratův Sade. Jedná se o autorský přepis režiséra Václava Klapky hry německého autora Petera Weisse z roku 1964, která se v plném znění jmenuje „Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata provedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade”. A přesně o tom také inscenace v prvním plánu pojednává.
Václav Klapka tento syžet ponechal, a proto se u nové inscenace DK Jirásek uvádí na motivy Weissovy hry Marat/Sade. Slovy režiséra a tvůrce: „Opravdu to chceš předžvýkat? V tom případě je hra o smyslu lidské existence, stejně jako o smyslu existence naší evropské civilizace.”
Jak jsi vnímal hru Marat/Sade před tím, než ses ji rozhodl přepsat? Znal jsi ji? Proč ti padla na mysl?
Původní předlohu jsem znal samozřejmě velmi dobře. Je to jeden z vrcholů 60., potažmo 70. let na divadle. Přelomová inscenace a přelomová hra. Proč mi padla na mysl? Předtím jsem dělal několik komedií (Holmesiády, Tři muži ve člunu, pozn. red.). Komedie jsou úžasná věc, proces na nich je velmi tvůrčí, ale přeci jenom jsem dost starej na to, abych dělal už jen komedie. Myslím, že vyslovit se k dnešní době není od věci. Pokládám si otázku, kdo si to může dovolit? Profíci si to dovolit nemůžou, protože těm jde o kšeft, o peníze. Běžní amatéři také ne, protože udělat takovou inscenaci dle svých představ je těžká věc, která potřebuje určité finanční, herecké a vůbec umělecké zázemí. Prostě doba uzrála.
Hra bude mít premiéru po tři čtvrtě roce zkoušení. Jaký byl vývoj zkoušení? Byla již v začátku jasná představa o inscenačním přístupu k textu?
Rozhodně ne. Poté co jsem text napsal, byl nahozen hereckému kolektivu a tři měsíce se k textu hledal klíč. Nejen klíč herecký, ale i kupříkladu výtvarný. Jak k tomu přistoupit, jak tu hru ztvárnit, aby to bylo pochopitelný řadovýmu diváku. Vlastní zkoušení začalo až po prázdninách, de facto v září. Takže to není záležitost tři čtvrtě roku, ale posledních tří, čtyř měsíců. Což je standardní zkoušení inscenace. Ale u tohoto textu byla nutná ta několikaměsíční „hledačská” cesta, protože to opravdu není legrace.
autor plakátu: Atila Vörös
Jak jsi jako inscenátor bezmála padesát let starého textu přistupoval při přepisu, k zaktualizování textu na současné poměry, na rok 2014?
Ten text jsem musel kompletně přepsat, takřka všechny repliky. Zůstala pouze nosná myšlenka, že proti sobě stojí dejme tomu síla plus a síla mínus nebo, lépe řečeno, síla, která jde po společenském statutu člověka, kterou reprezentuje vůdce francouzské revoluce Jean-Paul Marat, a síla, která vyzdvihuje biologickou podstatu člověka, za níž zde stojí markýz de Sade, spisovatel, filozof, autor známého, z části pornografického románu 120 dnů Sodomy. Tyhlety dvě síly se spolu dávají jakýmsi způsobem do boje ve velmi netradičním prostředí, což je prostředí blázince. Blázinec umožňuje jít skrz tu realitu, nad tu realitu, dívat se na ten střet jinak, než by bylo možné prizmatem psychologického herectví. Tento model pak člověku umožňuje, aby do textu vepsal cokoli, co ho trápí.
Jestli to dobře chápu, tak je to v jistém směru takový ten klaunský pohled. Můžeme říct cokoli, stejně jsme blázni. Hovořil bys o lásce nebo o svobodě člověka, aniž by se hra neodehrávala v blázinci?
Když vycházím z původní hry, tak už jen z principu postav je nutné, aby se hra odehrávala v blázinci. Těžko by se v normálním životě potkal markýz de Sade a Jean-Paul Marat. Chápu ale, co tím myslíš. Blázinec je zde však obraz světa a rozhodně zajímavější, než je svět normální. Samozřejmě by se hra dala inscenovat, že se obě postavy potkají někde v salónu, ale tam už by potom těžko šly řešit nějaké abstraktní obrazy, který se týkají Evropy, revoluce, lásky, zkrátka všeho, co nás obklopuje. To by nešlo.
I původní verze hry se tolik dotýkala historie Československa?
Ta hra se původně vůbec netýkala Československa. Peter Weiss byl německý autor a ve své hře pojednával o realitě západní Evropy v 60. letech, tzn. na jedné straně levicový marxismus a na druhé straně anarchisti, rudé brigády, dravý kapitalismus, sexuální revoluce, květinové děti a takovéhle věci. Intelektuální žvásty o permanentní revoluci. Ta hra na to v té době nějakým způsobem reagovala. Jak vidíš, vůbec nešlo o problémy Československa. Ale já si myslím, že ani tato hra není o stavu Československa, i když ten prioritní akcent vychází z naší reality, ale je to rozhodně širší.
Hra se dotýká mapování porevolučního stavu společnosti. Je to kritika?
Rozhodně bych to nenazval kritikou dnešní společnosti! Je to určitý pohled, komentář.
Byla někdy v minulosti v repertoáru Divadelního klubu Jirásek podobná hra, která se dotýkala obdobných témat?
Ano. Byla to Odysseova cesta, což byla parafráze Homérovy Odyssey na cestu české společnosti od roku 1945 do roku 1989, 1990. A dalo by se říct, že Maratův Sade je navázání na Odyssea, protože nyní reflektujeme situaci v roce 2014, ačkoli se také vracíme v Maratovi k situaci před rokem 1989, ale to je jen v úvodu. Odysseus však měl jiný inscenační přístup a byl trochu o něčem jiném. To si však čtenáři mohou zjistit sami, protože hra je ke zhlédnutí na youtube. Jedná se o záznam z národní přehlídky v Třebíči pod názvem DT 2001 Odysseova cesta. A aby si mohli udělat názor na novou Jiráskovu inscenaci, tak musí přijít do divadla. (smích)
Hra je psaná pro patnáct herců. V poslední inscenaci „Jak se vám líbí Jak se vám líbí?” jich hrálo včetně tebe šest. Byl nábor?
Nikoli. I když vlastně ano. (smích) Divadelní klub Jirásek má aktivní základnu, za což jsem rád. Vrátili se do hry lidé, kteří hráli naposledy třeba před patnácti lety, zůstaly současné tváře a přišly i tváře nové, které zároveň hrají s novoborským souborem. S tímto četným kolektivem se mi ale pracuje skvěle, i když chápu, že poslední týdny, kdy jsou například světelné a nebo hudební zkoušky pozdě do noci, vyškrábat ze sebe poslední zbytky sil a soustředění po pracovní době musí být dost obtížné. Pro mě tedy ano, a to jsem v důchodu. (smích)
Václav Klapka: Maratův Sade, Divadelní klub Jirásek, 16. 1. 2015, 19:30, Jiráskovo divadlo, 100 Kč