Eliška Selingerová (zde), nadějná mladá vědkyně, předala štafetový kolík svému bratranci Vladimíru Soukupovi, který je neméně úspěšný, jen v jiném oboru. Momentálně byl svým zaměstnavatelem vyslán na studium v Singapuru, takže náš rozhovor probíhal po Skypu.
Jsi úplně mimo můj obor, tak jsem musel hledat. Pracuješ pro společnost The Boston Consulting Group (BCG), druhý nejlepší zaměstnavatel, třetí nejtvrdší výběrové řízení a další přední místa v žebříčcích. Jak se kluk z České Lípy do podobné firmy může dostat?
Nejdůležitější věcí je proaktivita. Mladí by měli dělat něco navíc, co jim dává smysl. Pro mě konkrétně to bylo studium jazyků, intenzivní účast ve studentské organizaci (AIESEC), kterou jsem nakonec i vedl a díky ní jsem pobýval v Rusku, Indii, Velké Británii i dalších zemích. Organizace vznikla krátce po 2. světové válce, chtěla zabránit dalším konfliktům pomocí mezinárodních výměn. Všichni v AIESEC jsou studenti, od globálního generálního ředitele po posledního člena. Měl jsem štěstí, že půl roku po tom, co jsem přišel na vysokou školu, jsem vedl tým. Po dvou letech jsem se stal vedoucím pražské pobočky, pak jsem byl jedním z deseti, co vedl pobočku v Rusku.
Pro mě to byly tyhle konkrétní zkušenosti, ale to neznamená, že jsou jediné správné, každý si může najít svou cestu. Každopáně však platí, že v dnešní době jen dobře studovat nestačí, v byznyse to platí dvojnásob. Je to vidět i na předchozích zpovídaných.
V průběhu celé školy jsem stále něco dělal, většinou dobrovolnictví. Učil jsem se řešit problémy, vést tým, prezentovat. Přednášel jsem na zahraničních konferencích, v Číně třeba pro 600 lidí. Také v Maroku a na Ukrajině.
Pomohlo mi to mít dostatečně zajímavý profil, abych se mohl ucházet o práci v The Boston Consulting Group. Určitě tam byla i dávka štěstí. Znám spoustu kamarádů, kteří ač velmi chytří a schopní, tak neuspěli.
Čím se firma zabývá a na čem konkrétně pracuješ ty?
BCG patří mezi světově nejuznávanější firmy v oblasti strategického poradenství pro vrcholový management. Typickým klientem jsou ředitelé velkých firem, které mají značné problémy nebo příležitosti. Chtějí externí pohled, zkušenosti z firem, které řešily podobné problémy či jen potřebují další vysoce kvalifikované a efektivní kapacity.
Nemůžu jmenovat jednotlivé klienty, ale abyste si dokázal představit něco konkrétního, tak jsem pracoval např. pro významnou banku v Česku, v níž jsme řešili optimalizaci pobočkové sítě. Lidé přecházejí na internetbanking, nevyplatí se držet pobočky. Přitom banky chtějí mít větší obslužnost. Analyzovali jsme mimo jiné mobilní data a platební transakce, abychom zjistili, kde se pobočky vyplatí.
Jiný příklad. V Paříži se spojovaly dvě obrovské cementárny, ale kvůli antimonopolnímu zákonu musely prodat některé pobočky v 13 zemích po celém světě. I ty “zbytky“ měly hodnotu řádově sedm miliard Euro. Pomáhali jsme kupci analyzovat, jak se bude trh s cementem vyvíjet a tím pádem kolik zaplatit. Já jsem měl konkrétně na starosti situaci na trhu v Rumunsku.
V Saudské Arábii jsme pracovali pro Ministerstvo sociálních věcí. Pomáhali jsme aktivizovat pracovní sílu. Saudové nejsou moc zvyklí pracovat jinde než ve státní správě. Podporovali jsme organizaci, která jim pomáhala dovzdělat se, aby se uchytili i v soukromé sféře. Strávil jsem tam pět měsíců. Každý druhý víkend jsem mohl létat za manželkou do Prahy a také za mnou přiletěli moji i manželčini rodiče.
Našla si firma tebe nebo ty ji? Když už jsme u těch statistik, našel jsem si, že při výběrovém řízení uspějí méně než dvě procenta zájemců.
Hahaha, nebyl jsem taková hvězda, aby se ozvali sami 
. Ale měl jsem šanci přijít do styku s lidmi, kteří pracují pro BCG, už během studií. Tyto firmy dělají pro studenty dvou až čtyřměsíční stáže. Po čtvrťáku jsem byl na stáži, a pak jsem v září 2013 dostal nabídku, o rok později jsem pro BCG začal pracovat.
Pamatuju si tě někdy z tercie, byl jsi dobrý ve všem, včetně chemie. V kterém okamžiku ses rozhodl pro Vysokou školu ekonomickou, z té si přece matikáři na škole většinou dělají spíše srandu.
Mám různé pohledy. Jeden je takový, že mě zajímal byznys. Tatínek byl vzor. VŠE je nejlepší byznys škola, která u nás je. Byly pro mě důležité jazyky, a tak jsem šel na mezinárodní obchod. Z bakaláře jsem skončil zklamaný. Nebylo to pro mě náročný, výhodou bylo, že jsem mohl dělat AIESEC na plný úvazek. Dostal jsem základy a mohl jsem se dál rozvíjet. Z akademického hlediska zklamání, ale jinak rozvoj.
Dal jsem si dva roky pauzu, což se rodičům moc nelíbilo. Ale já jsem dělal mimoškolní aktivity. Byl jsem v Rusku, a věřil jsem, že to pro mou budoucnost dává větší smysl, než se hned bezhlavě honit za diplomem. Vrátil jsem se studovat magistra v mezinárodním managementu – program v angličtině, v rámci CEMS- aliance asi 27 byznys škol po světě, které mají společné kurikulum, a tak mám diplom z VŠE i CEMS. Také jsem musel na jeden semestr na jinou školu, která je sdružená v CEMS. To jsem byl poprvé v Singapuru. Byla to bomba, viděl jsem, jak funguje skutečná byznys škola. Ještě jsem musel dělat tříměsíční stáž v zahraničí. Nakonec jsem byl dvakrát. Tři měsíce v Tokiu a pak ještě v Londýně. V Tokiu jsem dělal pro firmu v oblasti sběru a zpracování odpadu a tím jsem si trochu splnil svůj dětský sen stát se popelářem . V Anglii jsem dělal pro konzultační firmu, která pomáhá školám s problémovými žáky.
Globální konference AIESEC v Keni 2011 - 600 delegátů z více než 100 zemí.
Volné chvíle na stáži v Japonsku 
.
Volné chvíle v poušti při BCG projektu v Saudské Arabii.
Co bys dnes udělal jinak?
Asi bych nešel na VŠE. Raději bych šel na školu do zahraničí. I kdybych si měl půjčit. Na prestižní škole se to vyplatí. Studoval bych nějaký obor, který by mi dal tvrdé znalosti, třeba datovou analytiku.
V Čechách máme zvyk, že se chodí na bakaláře, pak magistra. V některých oborech to dává smysl, třeba v chemii. V USA člověk udělá bakaláře, pak jde do praxe, teprve po čtyřech až pěti letech studuje na magistra. Teď studuji s lidmi, kteří mají v průměru sedm let praxe. Ve třídě je 70 lidí, minimálně 40 národností z růných oborů od lidí z byznysu, přes inženýry a IT odborníky až po doktory a právníky. Jedna věc je vysoká kvalita vyučujících, ale další a možná ještě důležitější je k tomu přidaná hodnota ve spolužácích. Rada: Udělejte si dobrého bakaláře, pak pracujte, teprve pak se vraťte ke studiu.
Magisterská promoce CEMS v Bruselu.
V globálním žebříčku byznys škol jsem si našel, že INSEAD, na které nyní jsi, je nejlepší byznys škola na světě. Podle čeho se to dá posoudit? Výší školného, úspěšností studentů …
Obrovsky důležité je uplatnění studentů. O kolik naroste člověku plat po třech letech od doby, co vystuduje, kolik % absolventů najde práci do tří měsíců po skončení studia, jaká je publikační činnost učitelů ve vědeckých časopisech, jak hodně je škola mezinárodní, jak profesoři, tak studenti a další kritéria.
Můj tým pro spolupráci na INSEAD - v pořadí zleva: Kanadský investiční analytik čínského původu, moje maličkost, stavební inženýrka z USA, právnička ze Singapuru bankéř z Indie, konzultant z Portugalska.
Závěrečné foto z INSEAD kurzu Statistiky pana prof. Anila Gaby, který nám ukázal, že i statistika se dá učit tak, že všichni visí na každém jeho slovu.
Jaký je vůbec život při studiu v Singapuru? Jak vypadá tvůj denní režim?
Výhoda programu je, že je jednoletý. V Americe bývá dvouletý, což přináší dodatečné náklady. O to je však program intenzivnější. Já mám štěstí, že si nemusím shánět práci, jsem placený firmou. Pro ostatní je to nákladné a navíc musí věnovat velké množství času, aby si našli dobrou práci. I tak jsem se první čtyři měsíce nenudil. Přijdu v půl deváté do školy, vrátím se v osm večer, někdy také v jednu ráno. To však platí i pro firmu, v níž pracuju. Výhodou však je, že mohu ve volném čase cestovat do spousty zajímavých míst v jihovýchodní Asii – ať už do Thajska, Vietnamu či na Bali.
Návštěva rodičů v Singapuru.
Mimochodem máš kariéru podobnou jako jeden kluk ode mě ze třídy, asi o tři roky starší, taky byl všestranný, taky skončil v Asii a taky běhá maratony. Je to standardní spojení, že byznysmeni běhají? A hodně běhají.
Mě baví běhat. Zaběhl jsem ale zatím jen jeden maraton. I u nás v kanceláři lidi hodně sportují. K tomu byznysu to patří, je potřeba vybít fyzickou energii a mentálně si tak odpočinout.
V tvém oboru je asi velkým nebezpečím vyhoření. Je se mu možné nějak bránit?
Do určité míry si člověk zvykne na vyšší pracovní zátěž. Určitě se můj přístup ale změní, až budeme mít děti. Rodina je pro mě důležitá. Je potřeba se nechat pohltit, ale pak si dát time out. Zamyslet se, jestli takhle chci život žít. Největší problém je, když člověk dělá, jen protože to někdo očekává. A pak se probudí po patnácti letech rozvedený, tlustý, zralý na infarkt. Prostě je třeba “držet puls“ svého života.
Neláká tě rozjet si časem nějaký svůj byznys? Třeba jen jako koníček.
Narazil jste hřebíček na hlavičku. Kladu si tuto otázku často. Zatím jsem se však neodhodlal. Podnikání přináší hodně rizik. Na jednu stranu můžu dělat více věcí, které bych chtěl a potenciálně vydělat hodně peněz, ale na druhé straně je to riziko. Stále se učím, stále investuji do svého vzdělávání. Možná, až budu mít děti, budu chtít do rizika ještě méně. Každopáně je to však otázka, která se mnou zůstává a věřím, že jednou dozraje ta správná chvíle J.
Rodinu chceš založit v Praze?
Vy se dnes opravdu trefujete J. Tohle je druhá otázka, kterou letos hodně řešíme. Srdce říká být v Čechách, dává mi to i smysl. Měl jsem to štěstí si vyzkoušet žít v řadě metropolí, ale kombinace toho co Praha přináší je unikátní. Je tu bezpečno, levně, jsou tu památky, krásná příroda a rodina je blízko. Proč být jinde? Když však chci ovlivňovat věci na evropské či světové úrovni, musím být jinde. V Praze nesídlí globální management mnoha velkých firem. Pro děti by bylo přidanou hodnotou, kdyby chápaly i jiné kultury. Fajn bonus samozřejmě je i to, že na stejné pozici jinde vydělám více peněz. Srdce však vyhrává, takže to vidíme alespoň v dohledné době na Prahu.
