Text tentokrát vznikal úplně opačně než minule. Zatímco s Magdou Jogheeovou jsme se nejprve sešli a teprve poté vznikala definitivní podoba článku, s Petrou Havlíčkovou jsme si nejprve dopisovali a až poté se sešli. U ní doma, v domě, který kdysi sloužil jako vzorkovna skla. A já jel na schůzku trochu v rozpacích, od žen, které označuji jako „alternativky“, se snažím držet odstup.
„Ale vy jste taky dost alternativní,“ řekla mi, když jsem se jí svěřil se svými obavami. „Vždyť se podívejte, co všechno stíháte. Bavíme se o vašich cestách na Ukrajinu, holotropním dýchání, výchově dětí.“
Pravdou je, že nebyla oblečená do batikovaného trika, neměla dredy, nesnažila se mě za každou cenu přesvědčit o své pravdě. To já jsem spíše vypadal divně – jel jsem na rozhovor s vegetariánkou a v tašce jsem měl paličku na maso (vedl jsem ve škole dobročinnou aukci a používal jsem ji místo kladívka) a jitrnici s jelitem (výslužka od kolegyně).
Petru Havlíčkovou znají Českolipané zejména jako kuchařku z vegetariánské jídelny Šambhala, která je zajímavým úkazem na českolipském kulinářském nebi.
Vystudovala jste vyšší odbornou sklářskou školu, nyní vaříte v Šambhale, oboje jsou to tvůrčí činnosti. Mají hodně styčných bodů?
Řekla bych, že nemají, malba na skle či rytí skla a vaření jsou úplně odlišné činnosti, které spojuje pouze to, že pracují s fantazií a kreativitou, do které může člověk dát kus sám sebe.
Jídla v Šambhale mi přijdou hodně kreativní. Vycházíte z nějakých kuchařek nebo improvizujete?
Já osobně si ráda recepty sama přetvářím do veganské či vegetariánské podoby. Kuchařky moc nepoužívám, ale občas se do nich ráda podívám. Úplný improvizátor taky nejsem, člověk už musí mít objednané suroviny a zeleninu třeba týden dopředu. Často se řídím podle toho, na co sama mám chuť, jaké je ročním období nebo dají podnět i zákazníci.
Jak byste popsala typického strávníka Šambhaly?
Je to člověk, kterému zaleží na svém zdraví, rád zkouší nové. Do Šambhaly nechodí pouze vegani a vegetariáni, ale i masožrouti, co si chtějí odpočinout od masa nebo trochu nasát chuť a vůni indické kuchyně.
Ukázky jídel ze Šambhaly
Jste vy sama vegetariánka?
Já bych se definovala za vegetariána na devadesát osm procent, dvakrát do roka si dám rybu. Ale maso mi nechybí.
A vegetariánka z přesvědčení, ze zdravotních důvodů, kvůli zvířatům …?
Maso mi nechutná a nepřitahuje mě v jakékoliv formě uvařené nebo pečené. Od mala jsem k vegetariánství inklinovala, sice jako dítě z vesnice jsem viděla zabijačky, ale odmítala jsem maso jíst. Na střední škole to více vykrystalizovalo a začala jsem se zajímat i o chov hospodářských zvířat, pořádala jsem ve škole přednášky OHZ (Organizace ochrany hospodářských zvířat) a pouštět různé filmy na toto téma spolu s filmy z Jednoho světa.
Přiznám se, že já také maso nejedl, ale od té doby, co jsem ho zase začal jíst, se po něm mohu utlouct. Máte na to vysvětlení?
Myslím, že záleží, z jakých pohnutek jste maso nejedl, já sama mám slabou vůli, a kdybych maso nejedla jen z nějakých důvodů a necítila se v tom dobře, nesouzněla s tím vnitřně, tak asi bych rychle po masu také skočila.
Pracovala jste ve firmě Sklovitráže Skuhravý, podílela se na rekonstrukcích chrámů v Hradci Králové i svaté Barbory v Kutné Hoře. Proč jste zběhla? Taková práce musela uspokojovat.
Můj nevlastní děda dělal celý život vitráže a malbu na sklo. Už jako dítě jsem ráda malovala, na střední SPŠ sklářské v Novém Boru jsem studovala obor rytí. Na VOŠ jsem musela změnit obor, byla jsem jediná přijatá rytečka v ročníku. Malba byla jasná volba. Vyzkoušela jsem různé techniky, ale nejvíce mě zlákala technika vitráži a Tiffany technika. Pracovala jsem po škole u pana Skuhravého, asi pět let, než jsem otěhotněla. Člověk pracuje s olovem a barvami, které jsou jedovaté. Měla jsem v těhotenství velkou pauzu a po mateřské jsem zjistila, že se k této práci už vrátit nechci. Nezapadalo mi to do zdravého způsobu života, o který jsem se snažila - snažím.
Rekonstrukce vitráže z kostela na Polevsku
Vlastně mezi tím jste ještě vedla čajovnu v Novém Boru. Připomeňte prosím čtenářům pár akcí, které jste pořádala?
Během restaurování jsem měla čajovnu Čajový pokojík v Novém Boru. V čajovně jsme pořádali například Hinamatsuri - Den panenek, 3. 3. v Japonsku. Spolu s japonskou studentkou skla, Rii Arai jsme dělaly sushi, recitovaly japonské básně Haiku a můj bývalý přítel Pavel měl o Japonsku připravený kvíz. Nebo Arabský večer, když na škole byla skupina tureckých studentů. Organizovala jsem také různé cestovatelské přednášky o Vietnamu, Austrálii, Indii… Nový Bor je plný zajímavých lidí, kteří sem přijíždějí z různých koutů světa kvůli sklu.
Čajový pokojík na Palackého náměstí
Chystáte se k čajovně ještě vrátit?
K čajovně se chci vrátit a doufám, že se to vyplní, například v kombinaci s dobrým jídlem.
Mimochodem, který čaj máte nejraději?
Nejraději mám ten čaj, který je čerstvý a je jedno, jestli bílý, zelený, černý. V každém období v roce máte jiné chutě a jsou na trhu čerstvé sklizně.
Venkovní vaření čaje na Svatojánských slavnostech na Vlčí hoře
A se sklem už vůbec neděláte? Ani pro radost?
Ne, se sklem už nedělám vůbec.
Maturitní práce
Mezi vaše koníčky patří tanec flamenco. To už je velký kulturní rozptyl. České chrámy, asijská kuchyně, čaje. Jak jste se dostala k němu?
Flamenco jsem tančila pět let, potkala jsem úžasnou lektorku, která mě okouzlila. Dává lekce v České Lípě, takže jsem nemusela moc dojíždět. Flamenco je atmosféra, jsou to emoce a hrdost. To mě asi nejvíce okouzlilo. Líbí se mi, že po pár hodinách začne člověk chodit narovnaný. Je to snad jediný tanec, u kterého vypadá krásně každý, ať už mladý či starý, silnější či štíhlý. Mám teď pauzu, ale cítím, že v něm budu pokračovat.
Jako učitel se setkávám s autistickými dětmi čím dál častěji. Jaké je to mít autistického syna z pohledu matky? Jak rychle jste na postižení přišla?
Přišli jsme na to, když synovi Noemu byly tři roky, ale už jsme něco tušili. Upozornila nás známá a učitelka ze školky, která s autisty také pracuje. Nejdůležitější je přijímat dítě, jaké je. Každé dítě je své. Co je vlastně normální? V některých činnostech je to těžší, například při oblékání, při hře s dětmi, při změnách režimu…, ale sám se zajímá o tvary, ovoce a zeleninu, barvy, čísla a sám se to i naučil z videí anglicky. Má to své výhody i nevýhody, ale není nic špatně, je to jen trochu jinak než u klasického čtyřletého chlapce.
Jaké máte další plány? I z rozhovoru mi došlo, že patříte mezi ženy, které stále nějaké mají.
Soustředím se zatím na přítomnost. Na svého syna, na vaření, které miluji, a co se mi poštěstí zrealizovat, uvidíme. Nelpím na ničem, ale v životě jsem vždy dělala, co mě bavilo a uspokojovalo, tak doufám, že to tak bude dál.
Nevím, jestli vás ta otázka neurazí, ale o svém příteli mluvíte jako o bývalém. Nebojí se muži žen, které žijí až příliš alternativně? Navíc péče o autistického syna vyžaduje velkou spolupráci partnerů …
Můj bývalý přítel žije taky dost alternativně. A rozhodně je také dost aktivní. Záleží na souznění lidí. Oba jsme třeba chtěli rodit doma, měli jsme na některé alternativní věci stejný názor. Ve výchově se domlouváme. Někdy jsou lepší dva spokojení lidé, kteří nežijí spolu, než dva hádaví, kteří dítě vychovávají spolu. Dítě potřebuje bezpečí a lásku a tu mu dáváme každý zvlášť.
Vaření s láskou - kurzy vaření v DDM Smetanka
Ještě mi na závěr prozraďte nějaký recept, který nebyl ještě nikde publikován.
Dvě syrové červené řepy, nastrouhat najemno. K nim přidat dvě stě gramů kysaného zelí, dva až tři stroužky česneku, majoránku nebo tymián, dvě lžíce sypaného lahůdkového droždí, tři sta gramů jemných ovesných vloček (pro bezlepkáře doporučuji jahelné či rýžové nebo vynechat a přidat více kukuřičné kaše) a sůl. Ingredience zamícháme a tvarujeme v burgry velikosti dlaně, obalujeme v sezamovém semínku a kukuřičné kaši.
Tyto burgry mohou mít různé varianty – mrkvové (místo řepy), nebo ještě lepší jsou s nastrouhaným uzeným tofu nebo uvařenými luštěninami.
Osmažíme na oleji nebo ghi-másle.
