V dnešním díle Štafety ještě zůstaneme v Podještědí. Malíř Luboš Brett (zde) mě poslal ke svému dodavateli papíru. Michal Gorec si ve Zdislavě plní svůj sen a vyrábí papír starou japonskou technikou washi.
Původním povoláním jste bankovní úředník. Dokonce jste pracoval jako vedoucí pobočky banky. Jak jste se k výrobě papíru dostal? Byl to váš sen od mládí?
V mládí jsem chtěl být asi jako všichni kluci první popelářem, kosmonautem, a pak zedníkem. Vystudoval jsem stavební průmyslovku ve Zlíně, pak byl rok na stavební fakultě VUT v Brně, následovala náhradní vojenská služba. Také jsem cestoval. V roce 1999 jsme putoval po Izraeli a našel jsem si brigádu v ruční papírně Tut Neyar. Tam to vše začalo.
A jak to pokračovalo? Neměl jste doby s výrobou papíru žádnou zkušenost? Výrobce papíru nebyl mezi vašimi dětskými sny?
S výrobou papíru jsem se poprvé setkal až v Izraeli, už samotné první setkání ve mně zanechalo hlubokou stopu. Od té doby jsem pořád mluvil o tom, že jednou budu papírníkem. V mezidobí jsem si užil kariéru v bankovním sektoru, rekonstruovali jsme dům, stavěli papírnu… Až přišel čas, kdy se nám mělo narodit dítě. Řekl jsem si, že není na co pořád čekat, že si chci miminko taky užít a už konečně vyrábět papír. Odešel jsem z banky, papírnu jsme stihli otevřít v červenci 2013, v srpnu se nám narodil syn Eliáš a už to jelo. Papírenské začátky nebyly jednoduché, začínali jsme od nuly, bez klientů. Postupně si k nám ale lidé našli cestu a jsme spokojení.
Jak se liší vámi vyrobený papír od toho, který máme ve škole v sešitech?
Vyrábíme papír z původních, historií osvědčených materiálů - lnu, konopí a bavlny, tzv. bezdřevý papír. Ve škole používáte strojně vyrobený papír ze dřeva.
Jaký je rozdíl mezi papírem, který se vyrábí například ve Velkých Losinách, a japonským papírem washi?
U nás, ve Velkých Losinách i jiných ručních papírnách v Evropě se oproti japonskému papíru washi používá jiný výrobní proces. V Evropě se používaly staré hadry. Papírovina se nabere (načerpá) na síto, nechá okapat, sejme se na plst, lisuje… Japonci si v šestém století našeho letopočtu výrobní techniky upravili, začali k výrobě papíru používat lýko, hlavně z moruše, proces nabírání na síto je dynamický, se sítem se hodně třese, hmota se slévá a opakovaně nabírá na síto. Vzniklý papír má v kombinaci delších vláken lýka a právě dynamického nabírání na síto lepší pevnost. Vyrábíme ho i ve velmi tenkých gramážích od cca 20g/m2. Celý výrobní proces se zachoval v nezměněné podobě dodnes a je zapsán v kulturním bohatství UNESCO.
Bylo složité sehnat vybavení vaší dílny?
Docela ano, s řadou věcí nám pomohl můj papírenský učitel a mistr Izhar Neumann, se kterým jsme dodnes ve velmi hezkém přátelském vztahu.
Musel jste zařízení dovést nebo se dalo něco sehnat i v Česku?
V Česku se toho moc sehnat nedá, papírenský mlýn máme z Nového Zélandu, repliky historických evropských sít z Francie, bambusové síto z Japonska…
A bylo těžké přesvědčit manželku, že do toho půjdete?
Než jsme papírnu otevřeli, vzal jsem ženu do papírny v Izraeli, aby věděla do čeho jde. Dnes v ní mám velkou oporu a pomocnici.
Vyrábíte jen papír nebo i výrobky z něj? K čemu všemu se vámi vyrobený papír dá použít? Samozřejmě, aby to bylo ekonomicky únosné.
Klientům dodáváme jak samotný papír, tak i zakázky na klíč. Klasikou jsou svatební oznámení, novoročenky, diplomy, různé certifikáty, ručně šité bloky… Dodáváme také do knižního nakladatelství, samosprávám i úřadu vlády.
Ruční papír je dnes i ekonomicky únosný, dopisní papír A4 je za 25 Kč, svatební oznámení s obálkou za 65 Kč, a tak bych mohl pokračovat…
Třeba úřad vlády si nalezl vás nebo jste je oslovili?
Většina klientů si nás najde a bylo tomu tak i s úřadem vlády.
V časopise Týden jsem četl, že jste se podílel na projektu, který měl naučit Keňany vyrábět papír z vodního hyacintu. V jaké fázi nyní tento projekt je?
Naše papírna do projektu vstoupila jako odborný garant výroby, zpracovali jsme výrobní postup, natočili výukové CD, jsme nachystáni do Keni odjet a na místě zaškolit, pomoci s výrobou… Na keňské straně stále chybí protistrana, organizace, která by chtěla zastřešit africkou část projektu.
Takže momentálně jde jen o projekt financovaný Českem nebo EU?
Celý projekt je financován ze soukromých zdrojů, bez grantů a dotací.
Z čeho všeho se vlastně papír dá vyrobit? Jde to ze všeho, co obsahuje celulózu?
Ano, když to řekneme takto jednoduše, tak papír se dá vyrobit z jakékoliv celulózy.
Je z chemického pohledu možné papír vyrábět i z něčeho, co celulózu neobsahuje?
Nejsem chemik, ale asi ne. Vyrábět se dá z ledasčeho, papíru se to může podobat, ale papír to nebude.
Pro řady lidí jste tím, kdo si splnil svůj sen. Chystáte se plnit další? Chystáte nějaký další projekt? Budete rozšiřovat výrobu?
Ano, splnil jsem si svůj sen, trvalo mi to dlouhých čtrnáct let. Práce papírníka mě nesmírně baví a naplňuje. Další sen jsem si splnil loni, kdy jsem se svým učitelem Izharem navštívil Japonsko a jeho papírenského učitele pana Kobayashiho. Bylo to úžasné setkání. Dalších snů a projektů máme v zásobě hned několik. Jedním z projektů je rozšíření výrobních prostor o prodejní galerii a knihařskou dílnu, uvidíme, snad už příští rok.
Nedávno jsem byl se studenty v maďarské vesničce Szinpetri. Místní týpek tam jako poctu Gutenbergovi provozuje mlýn na papír a knihtiskařskou dílnu. Nemáte nějakou asociaci podobných nadšenců? Sledujete konkurenci?
Papírníci historicky neměli ani cech, každý si bedlivě střežil svá výrobní tajemství a je tomu tak dodnes. My jsme široko daleko jediní, kdo vyučuje výrobní postupy a techniky, rádi spolupracujeme, navštěvujeme ruční papírny v zahraničí. A konkurence? Těžko se definuje, například ruční papírna ve Velkých Losinách nás asi nebere jako konkurenci, jsou na trhu neuvěřitelných 420 let, vyrábí cca sedm tun papíru za rok, mají krásný historický areál, genius loci… My jsme na trhu čtyři roky a vyrábíme cca 300 kg papíru za rok. Každá z papíren u nás i v Evropě si našla nějakou svoji cestu.
Jsem učitelem. Je možné k vám jet třeba na exkurzi?
Exkurze a celková osvěta ručního papíru je pro mě osobně jedna z hlavních věcí. Proto jsme otevřeni celoročně, jezdí k nám děti ze škol, ale i třeba turistické spolky, důchodci. Pořádáme řemeslné a výtvarné dílny, víkendové kurzy, vyučujeme výrobní techniky a knižní vazbu, jak evropský tak japonský styl.
Pochopil jsem, že v Podještědí nejste rodákem. Prozraďte mi ještě něco o cestě do našeho kraje.
Narodil jsem se ve Zlíně, v dospělosti pobyl osm let v Praze, a pak jsme se ženou hledali místo, kde budeme mít papírnu a svůj společný domov. Vyhrálo právě Podještědí a naše vesnice, dnes už městys Zdislava. Je to Bohem zapomenutý kraj, se všemi plusy i mínusy. Ve Zdislavě jsme našli ideální kombinaci venkovského bydlení, je tu klid, čistá voda, čistý vzduch, kolem louky a les, v noci tma, máme potok, jezdí sem vlak. Zároveň je to kousek do Liberce a vlastně i do Prahy.
