Z nikoho nemám tak velkou trému jako z malířů. Neschopnost cokoliv nakreslit je pro mě trauma, celý život toužím po talentu, abych si mohl svůj deník nejen psát, ale i malovat. A právě za malířem mě vyslala Petra Havlíčková (zde) v předchozím díle Štafety. A ne ledajakým. Lukáš Karbus byl minulý rok nominován na cenu Jindřicha Chalupeckého, prestižní ocenění udělované mladým výtvarným umělcům.
Čekal jsem na něj v Mňau Café ve Sloupu a přemýšlel, jak začnu.
„Tak vy jste učil mého nevlastního bratra,“ spustil hned, jak si sundal bundu. A bylo to. Svět je malý, o chvíli později jsme zjistili, že svou kariéru začínal v lesích nedaleko středočeského Hlavence. To je první vesnice mezi mým rodištěm a Kostelním Hlavnem, bydlištěm mé nejoblíbenější spolužačky ze základní školy.
V Hlavenci zkoušel kombinovat manuální práci v lese s malováním. Na úvod rozhovoru jsme ale rozbili jedno klišé - na většině serverů je totiž Lukáš Karbus popisován jako malující zemědělec.
„Já už to docela nesnáším. To je taková nálepka, zkratka. Já se živím malováním, ale samozřejmě pracuji kolem domu, matka má květinářství. Ale je fakt, že v mé práci jsou linky, které vedou k environmentu.
Popsal jsem mu, jak jsem odmalička ve škole zápasil s výtvarnou výchovou. „Já ale výtvarku taky moc nemusel. Škola je moc stádní – teď budeme malovat nebo teď budeme vyrábět z papíru něco hezkého pro maminku. Mám v sobě vnitřní mapu, po které se učím pohybovat. Ale poměrně brzy jsem zjistil, že můj vyjadřovací prostředek je vizuál. Někdo se nejlépe vyjadřuje slovy, jiný hudbou, pro mě jsou to výtvarné techniky.“
Lukáš Karbus se narodil v roce 1981 v Pihelu a od roku 1997 studoval Střední průmyslovou školu sklářskou v Novém Boru, obor broušení a vzorování broušeného skla. Ve studiu pokračoval v Brně na fakultě výtvarného umění VUT.
„V Boru jsem studoval ještě v době, kdy ta škola za něco stála. Postupně ji však vykuchali, udělali z ní hybrid.“
Už během střední školy víc a víc inklinoval k výtvarnému umění.
„Ve velkém umění ale skláři nemají jednoduchou pozici. Jsou takoví tvrdí a je těžké se toho zbavit, všech těch stereotypů. I na přijímačkách, když se prezentují díla, jsou skláři poznat. Ale věděl jsem, že u skla nechci zůstat. V době, kdy jsem šel do Brna, už jsem tři roky maloval.“
Zajímal mě proces tvorby. Lukáš Karbus se snaží mít nápad dlouho otevřený, než ho začne realizovat. Pokreslí stohy papírů, zkouší, jak reagují tvary, barvy, pak se teprve pustí do něčeho většího.
Jeho díla jsou opravdu velká, na dnešní dobu rozhodně. Maluje na akvarelový papír šíře 114 centimetrů, druhá délka obrazů se pohybuje obvykle kolem jednoho a půl metru.
Několik jeho děl se vždy prolíná, po tu dobu neotvírá další úplně novou kapitolu.
„Postupem času se téma přirozeně vyčerpá … a přijde nepříjemné období. Ale barok taky nepřišel ze dne na den,“ glosoval svůj tvůrčí proces.
Nikdy nebyl v pozici typického zaměstnance, tak mě zajímalo, jestli má disciplínu.
„Celý den něco dělám kolem domu, k malování se dostávám až večer. Obvykle pracuji od osmi do dvanácti, někdy do jedné. Potřebuji své světlo. Zkoušel jsem malovat i přes den, ale to jsem schopen dělat jen mechanické věci. Ty kreativní procesy probíhají v noci. Vadí mi například i to, když někdo zapne sekačku. Při práci poslouchám Vltavu – i rozhlasové hry, i u nich můžu pracovat, ale někdy mě tak zaujmou, že si musím sednout. Je to docela dobrý rádio.“
V současnosti dokončuje roli papíru (deset metrů) a poté by chtěl zkusit nějaké menší věci, možná dokonce sochy.
Uživit se jako malíř mu umožňuje fakt, že má svého vlastního galeristu, Filipa Polanského (Polansky Gallery).
„Potkali jsme se před třemi roky, udělal mi výstavu a nabídl se, že by mě zastupoval. Dokud jsem nikoho neměl, nechtěl jsem moc vystavovat, je to hodně práce. Takhle je to moc fajn, já si myslím na obrazy, on se stará o propagaci, materiál. Výtěžek z prodeje si dělíme půl na půl, ale jeho náklady jsou možná vyšší.“
K Filipu Polanskému se dostal na doporučení kritika umění Jiřího Ptáčka, který dělá kromě jiného kurátora výstav začínajících výtvarníků.
Kdo vlastně dnes kupuje obrazy?
„Znám třeba dva asi čtyřicetileté majitele mých děl, úspěšné podnikatele, kterým se prostě líbí umění. Lidé často hledají neokoukané nové tváře, jejichž věci jsou poměrně levné.“
Kritici se nejsou schopní shodnout, jestli v díle Lukáše Karbuse nehledat prvky naivismu, on sám o svých obrazech hovoří takto: „Jsou to na první pohled hezký věci, tvarově symetrické, dbám na techniku – za první rovinou je ale vidět něco skoro až nechutnýho, paranoidního. Chtěl bych, aby dílo bylo zároveň čitelný, jakoby ručně dělaný, ale taky dokonalý, že jakoby umělý.“
Jeden akvarel představuje asi měsíc práce, ale někdy i pět. Zajímal jsem se, jestli se mu stalo, že by už skoro hotovou věc nějak poškodil.
„Jednou u nás byli na návštěvě známí s malým synem. Chvíli ho nehlídali a on mi obraz poškrábal. Byla to hrozná chvíle, ve které jsem nevěděl, jak reagovat. Nakonec jsem koupil smirky a čáry vybrousil.“
U hotového a vystaveného obrazu se mu také třeba stalo, že nedobarvil nějaké lístky. Ale to mně osobně přijde spíše jako přidaná hodnota. Něco jako vada na poštovní známce, které nedopatřením výrazně stoupne sběratelská hodnota.
O cenu Jindřicha Chalupeckého se Lukáš Karbus ucházel poprvé v roce 2012, ale to byl opravdu jen pokus. O tři roky později už předložil ucelenější dílo a dostal se do pětice kandidátů. Schválně jsem si našel tiskovou zprávu, která vyšla těsně před vyhlášením finále loňského ročníku, aby i čtenář tohoto článku, který se o výtvarné umění nezajímá, získal představu o významu tohoto ocenění.
Pětice finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, kterou sedmičlenná mezinárodní porota vybrala z osmi desítek přihlášek, se mezi sebou utká nejenom o prestižní ocenění pro mladé výtvarníky. „Nový laureát získá sto tisíc korun na realizaci výstavy, publikace či jiného autorského projektu, šestitýdenní stipendijní pobyt v New Yorku a naši podporu při realizaci výstav a projektů v České republice i v zahraničí. Chybět nebude ani hmotná cena navržená předním českým designérem Maximem Velčovským, kterou jsme poprvé představili v loňském ročníku,“ říká Karina Kottová, ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého a dodává, že zajímavou odměnu obdrží také vítěz divácké soutěže. „Letošním partnerem tradiční divácké ceny jsou poprvé Česká centra. Podle výsledků hlasování návštěvníků vítěz Ceny Českých center získá rezidenční pobyt v jednom z evropských Českých center. Hlasovat mohou lidé přímo na výstavě pomocí anketních lístečků ještě v den ceremoniálu, tedy 20. listopadu,“ vysvětluje Kottová.
Laureátem se Lukáš Karbus nakonec nestal (laureátkou byla Barbora Kleinhamplová), odnesl si však cenu diváků a podíval se do Českého centra v Madridu.
V mezinárodní porotě zasedla její předsedkyně Holly Block, kurátorka a ředitelka The Bronx Museum of the Artsv New Yorku, výtvarník Jiří Kovanda, teoretička umění a ředitelka Slovenské národní galerie Alexandra Kusá, Islanďan Gunnar B. Kvaran, ředitel The Astrup Fearnley Museum of Modern Art v Oslu, teoretička umění a kurátorka Pavlína Morganová a Marina Shcherbenko, kurátorka a odborná poradkyně v Bottega Gallery a Shcherbenko Art Centre v Kyjevě. Novým členem poroty je výtvarný kritik a kurátor Marek Pokorný, umělecký manažer Galerie města Ostravy PLATO a bývalý ředitel Moravské galerie v Brně.
