Bývalá ředitelka archívu Jana Blažková (zde) mě vyslala na druhý konec našeho regionu. Přála si, abych vám představil naivního malíře Luboše Bretta, patriota z Jablonného v Podještědí.
Byl jsem sice v Litoměřické galerii naivního umění, přečetl jsem si něco na netu, ale docela rád bych nějakou definici od někoho, kdo je typickým představitelem tohoto žánru výtvarného umění. Můžete zkusit definovat naivní umění?
Naivní malířství je podle mě nejpřirozenějším uměleckým směrem, který nehledá složitosti. Jeho tvůrce by měl mít duši dítěte, umět se dívat a radovat se ze všeho, co je kolem nás.
Rozhodl jste se cíleně být naivním malířem nebo jste chtěl být původně představitelem úplně jiného směru?
Cíleně určitě ne. Nechtěl bych být „zaškatulkován.“ Mívám období, kdy tvořím zcela jinak. Obdivuji rozmanitost, a proto občas ve své tvorbě experimentuji. Inspiruje mě impresionismus, expresionismus a někdy unikám do abstraktivního světa.
Předpokládám ale, že naivním malířem nemůže být každý. Malířská průprava zkrátka musí předcházet. Není to tak, že já bych si nakoupil barvy a po večerech z fleku začal malovat? Jen předesílám, že první dvojku v životě jsem dostal z psaní a hned druhou z výtvarné výchovy.
Taky jsem si to dříve myslel. Stačí však navštívit vámi zmiňovanou Litoměřickou galerii naivního umění a najednou si uvědomíte, že k malování se může dostat každý a v jakémkoliv věku. Jsou tam díla „venkovských babiček a dědečků“. Nechápete, že objevili v sobě výtvarné nadání až třeba v důchodovém věku. A pak stojíte před obrazy v tichém úžasu. Samozřejmě malířská průprava je výhodou, ale nemusí tomu být vždy – zvláště u naivního umění.
Jak jste se k malování dostal?
Od dětství jsem rád kreslil, maloval, listoval v knihách a obdivoval ilustrace. Vzpomínám si, jak mě pan učitel Jindra chválil za moje „ilustrace“ v sešitech dějepisu. Vlastně malování mě provází celý život.
Vystudoval jste výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě. Předcházela tomu průprava v lidové škole umění?
Lidovou školu jsem bohužel nenavštěvoval a do výtvarného světa jsem začal pronikat až během studií.
Jak hodně vás studium formovalo? Už jste byl malířsky vyhraněný, když jste na vysokou školu šel?
Studium bylo důležité. Poprvé jsem pronikl do ateliérů s vůní terpentýnu, setkal jsem se s vyučujícími, kteří byli jiní než ostatní kantoři. Pokoušel jsem se o malbu, kresbu a nadšený jsem byl z dějin umění. Hledal jsem cesty k modernímu umění, studoval staré mistry – zkrátka nádhera.
Učíte stále na plný úvazek? Dá se výtvarným uměním v našich podmínkách uživit nebo jde jen o hobby, za které vám občas někdo zaplatí?
Od roku 1991 jsem ve funkci zástupce ředitele školy, takže je to více o administrativě. Ale učím moc rád. Myslím si, že výtvarným uměním se dá živit. Chce to talent, pracovitost, fantazii a taky štěstí. Ale to ostatně platí obecně pro všechny profese.
A měl jste tendence ze školství utéct a zkusit jít na volnou nohu?
Lhal bych, kdybych to nepřiznal. Po revoluci jsem maloval malé obrázky a ty jsem nabízel v „obchůdcích“ po celých Čechách a Moravě. Zájem o ně byl velký, navázal jsem řadu užitečných kontaktů. Časem jsem si připadal jako „řemeslník“ a k tomu škola, rodina a sport (hrával jsem volejbal). Nakonec jsem se rozhodl a zůstal u učení – i když ….
První tři ženy, kterým jsem vaše díla ukázal, hned vyhrkly: „To bych chtěla!“ Kdo je vaším typickým zákazníkem?
Jsem šťastný, když „obrázky“ zaujmou a slova chvály mě pak nabíjejí novou energií a chutí do malování. Moje naivní tvorba je přístupná prakticky pro celou generaci – „holky i kluky“. Je snadno čitelná, často v ní můžeme spatřit příběhy, vzpomínky, sny a představy. A kdo je typickým zákazníkem? Ten kdo se umí radovat a snít.
Jsou vaše díla spíše pro radost nebo mohou sloužit i jako investice do budoucna?
Asi obojí. Jsou ti, kteří si koupí obraz pro radost, a jsou i takoví, kteří se stali skutečnými „sběrateli“.
Malujete i na zakázku? Něco ve smyslu: Mám pěknou zahradu a rád bych ji měl na obrázku viděnou vašima očima…
Zahradu na zakázku bych asi nemaloval - i když ..? Je pravdou, že několik obrazů jsem na zakázku maloval. Dost o námětu přemýšlím. Pokud přijdu s nápadem, snažím se ho převést do své výtvarné řeči. Samotná tvorba je pak pro mě dobrodružstvím a výsledek v těchto případech vždy plný očekávání z reakce zadavatele.
Co vás nakonec přesvědčilo na zakázku malovat?
Námět samotný mě musí oslovit, a pak se stane pro mne určitou výzvou. Je to jako s lidmi, někdo je vám sympatický od samého začátku a někdo méně a časem se to může obrátit. A s některými lidmi se potkat ani nechcete.
Námětem vašich obrazů jsou většinou místa přímo z Jablonného, zejména chrám. Jak si místa vybíráte?
Jablonné je moje srdeční záležitost. Lužické hory, Praha, Paříž, zrcadlení starých časů a vzpomínek – to jsou moje náměty.
Pocházíte z Jablonného, vystudoval jste v Ústí a pak se zase do Jablonného vrátil. Proč?
Jsem patriot. Paní Zdislava vdechla tomuto kraji nenapodobitelný ráz. Po absolvování studií jsem se oženil a založil rodinu. I mojí manželce tato místa učarovala, takže návrat byl logickým vyústěním.
Našel jsem si několik vašich výstav. Kterou sám považujete za nejzdařilejší?
S výstavami je to pro mě složité. Dávám přednost tvorbě, snažím se denně malovat, a pak už nezbývá příliš energie. A pokud se rozhodnu, pak přípravy mi zaberou spoustu drahocenného času. Nejzdařilejší? Snad ty v rodném městě, kde se sejdou známí a já pak provádím „komentované“ prohlídky – dokonce i noční.
Máte svého galeristu?
Ano.
Kde mimo Jablonné si tedy mohou zájemci vaše obrazy koupit?
V Olomouci, Českých Budějovicích, Turnově, nebo mohou navštívit mé internetové stránky www.galerie-brett.cz .
Zdobíte si svými obrazy svůj domov?
Určitě. Náš byt je jedna velká galerie.
