Dalším českolipským výstavním zbožím je taneční soubor Tutti Frutti, který vede Kateřina Kohoutová. Jí předala štafetový kolík Adéla Vavrušková (její medailon je zde). Pokračuje tak série nadšených mladých žen.
Zaslala jsi mi seznam všech úspěchů, kterých taneční soubor Tutti Frutti dosáhl od svého vzniku v roce 2008, ale je to pro mě trochu jako karate. Nedokážu vychytat, který je ten největší. Který to podle tebe je?
Je pravda, že už jsme nasbírali mraky ocenění, nicméně pro mě je zatím největší úspěch letošní druhé místo na mistrovství Evropy Hip Hop Unite. Ale popravdě pro mě je úspěch hlavně to, že se naše taneční rodina každým rokem víc a víc rozrůstá.
Jak jsi vůbec přišla na nápad založit si svůj vlastní taneční klub? A proč zrovna Tutti Frutti?
Od malička byl tanec můj sen, i přesto, že jsem hrála asi od svých 17 let aktivně volejbal. S holkama z týmu jsme si jednou jen tak pro srandu řekly, že si vymyslíme pár tanečních kroků a vytvoříme nějakou choreografii, což se nám tenkrát opravdu podařilo splácat a dokonce odvystupovat pár vystoupení na tehdejších maturitních plesech a společenských akcích. Psal se tuším rok 2006 a mělo to docela úspěch. Když si na to teď zpětně vzpomenu, vypadalo to spíš směšně. Osudnou akcí se tenkrát stal českolipský Majáles, kam nám vystoupení dohodla spolužačka z gymnázia. Po akci za mnou přiběhla s otázkou, zda bych nechtěla vést taneční kroužek v DDM Libertin, že shánějí trenéra hip hopu, že je o to ohromný zájem. V tu dobu jsem absolutně neměla tušení, co je hip hop, jak vést skupinu dětí, co je vlastně budu učit. Nabídku jsem každopádně přijala. Bylo mi čerstvě 18 a tenkrát mi na první lekci přišlo snad 60 dětí. Začala jsem se vzdělávat, navštěvovala taneční skupinu Chaotic, jezdila na workshopy, zvala si lektory, zkrátka do toho začala pořádně šlapat, abych dětem mohla předat alespoň něco málo z toho, co jsem se naučila. Takhle jsem se vzdělávala dva roky, úspěšně složila maturitu, příjímací zkoušky na vejšku a v září přivítala nové zájemce o tancování. Přišlo asi 15 dětiček ve věku 9 až 10 let. Do té doby se náš kroužek jmenoval Hip Hop, neměl žádné specifické jméno, čistě zájmový útvar. S těmito dětmi se ale všechno změnilo. Byly moc moc snaživé, šikovné a šly do všeho po hlavě. Zkusila jsem tedy vymyslet svou první choreografii. Do té doby jsme si jen tak tančili pro radost, skoro jsme ani nikde nevystupovali. Tyhle snaživci to každopádně brali vážně a já s nimi. Tenkrát poprvé přišla myšlenka zkusit své první závody. No jo, ale jak se budeme jmenovat? Musíme vymyslet název…děti tenkrát vymýšlely názvy jako Superstars, Stars apod. Nic mi ale nepřišlo vhodné, muselo to znít dětsky. V té době jsem si hodně často kupovala bonbonky Tutti Frutti. Když jsem dětem navrhla, zda nechtějí být TF, začal jásot a povyk, jak to je skvělý nápad. Název byl na světě. Žádnou jinou věc v tom nehledejte, prostě náhoda a závislost na bonbonkách, kterými se cpu do dneška.
Pomáhal ti někdo?
V prvním roce vlastně skoro nikdo, poté jsem měla jednu slečnu, která mi pomáhala cca dva roky jako asistentka. Pak jsem to táhla prakticky celé sama.
Jak ses dostala k tanci ty osobně?
Ze stanice MTV v televizi, už jako malá jsem se učila choreografie z hudebních klipů nazpaměť (do teď si je pamatuji). Na základce jsme se spolužačkami vytvářely nějaké kreace na školních akademiích, což vlastně vedlo až k té taneční skupině s holkama z volejbalu…no a dál to už znáte.
Jsem stará škola, za nás byl nejmodernější rockec hopec, párkrát jsem byl na brejku. Můžeš laikům vysvětlit, čím se třeba od brejku liší hip hop? A jak se od hip hopu liší street dance?
Street dance, jak už název vypovídá, je pouliční tanec. Tento název vznikl už někdy okolo 70. let, kdy začaly vznikat nové taneční kroky a zároveň styly přímo na ulici a na hudbu, která zrovna frčela. Byly to společenské tance všeho druhu, které lidé tančili na ulici či na různých večírcích a společenských akcích. Vše má počátek v latinos a afroamerické kultuře. Hip Hop je víc komplexní název, není to jen tanec, je to celková kultura a životní styl. Do hip hopu spadá djing, grafitti, emceeing, beatboxing a právě i break dance (bboying), který je originálním tancem hip hopové kultury - vznikl právě v souladu v djingem, ale tohle by bylo na dlouhé vyprávění
Vrátím se k úspěchům. Máte nějakou pravidelnou soutěž? Všiml jsem si v CV, že existuje něco jako extraliga.
Každý rok jezdíme soutěže Taneční skupina roku, Hip Hop Unite (HHU), Festival tanečního mládí (FTM) a Czech dance organization. Je samozřejmě i dalších pár pohárovek, kam většinou jezdí naše béčkové týmy. Až na FTM a HHU se každá kategorie v soutěži dělí na několik lig. Většinou jsou dvě až tři. Od začátečníků až po pokročilé tanečníky. Je na vás, kam skupinu přihlásíte, nicméně je jasné, že pokud má skupina tréninky 4x týdně a několikrát vyhrála MČR nepůjde do začátečníků. Občas zasahuje i porota a přesouvá týmy do vyšších lig v případě dobrých výkonů. My s dospěláky už skoro 10 let závodíme extraligu. Letos jsme do extraligy přihlásili i naše děti a juniory. Jediná soutěž Hip Hop Unite vede až do mezinárodních kol, kam jsme za poslední čtyři roky měli tu čest vždy postoupit. Máme ji nejraději, hlavně v zahraničí, panuje tam vždy láskyplná a podporující atmosféra.
Pokud jsem to zaznamenal dobře, tancovali jste i v Karibiku. Kam všude jste se ještě protancovali?
Ano, účast v Karibiku byla skvělá, některé naše tanečnice dokonce i letěly poprvé letadlem, takže ten zážitek byl dvojnásobný. Jinak jsme se dostali několikrát do Německa, Rakouska a Holandska.
Byla účast na Martiniku organizačně a finančně náročná?
Náročné to bylo ohromně z obou stránek. V době nejintenzivnějšího řešení jsem totiž byla ve Spojených státech skoro na pět měsíců a dalo mi to značně zabrat. Naštěstí jsme s dětmi měli ohromnou podporu v rodičích a v DDM Libertin a dokázali jsme to vše úspěšně naplánovat a ve zdraví odjet a vrátit se zpět.
Jaké má takové mezinárodní setkání specifika? Jak jste vlastně dopadli?
Je to vlastně naprosto standartní, nic se neliší - akorát podnebí, které našich tanečníkům dalo hodně zabrat. Bylo velké teplo a vlhko, což na výkon sportovce nepůsobí moc pozitivně. Děcka to každopádně nevzdala, dala do toho vše a stala se vicemistry světa Hip Hop Unite.
Kde neustále bereš nápady na choreografie? Zřejmě už jsem viděl desítky vystoupení tvých kluků a holek, a také předtančení na maturitní plesy, a stále přicházíš s něčím novým.
Je to zvláštní, ale ono vždy přijde něco nového. Přes ty roky vnímáte okolo sebe spoustu věcí, vidíte stovky choreografií, slyšíte tisíce písniček, zažíváte desítky zážitků a nálad. Jedno ovlivňuje druhé a s tím přichází i ty kroky a nápady. Nicméně to už dávno není jen moje práce, ti největší TF mi dost pomáhají. Jsou to skvělí tanečníci, skvělé osoby, práce s nimi je úžasná. Je to naše společné dílo. Plesy dělám sama, to je pro mě zábava. Moc mě to baví a naplňuje a jsem moc a moc vděčná, že můžu dělat právě tuhle práci.
A také se neustále usmíváš a září z tebe energie, vystoupení prožíváš. Fakt tě to neunavuje?
Jasně, že jsem občas unavená. Kdo není? Ale snažím se to zvládat. Lidé a hlavně děti umí vyzařovat a rozdávat spoustu energie, stačí ji jen umět přijímat.
Jak probíhá nábor nových účastníků?
Prakticky stačí jen přijít a vyplnit přihlášku, žádné zkoušky neděláme. Děti si pak podle úrovně rozdělíme během roku. Dáváme každopádně šanci všem nadšencům.
A co když přijde nějaký nešika? Dokážeš mu říct, ať už příště nechodí?
Upřímně dokážu, ale často to ty děcka poznají samy. Ale nikoho hned neházím do nešikovného pytle, ze všech dětí se dají vytrénovat tanečníci, když se snaží a chtějí. Není to nic nemožného. Jen se u nás musí makat, pro lenochy a povaleče náš kroužek není.
Kolik má kroužek v současnosti členů? A kolik jich je historicky?
K dnešnímu dni je nás celkem 59 včetně mě. Historicky nás nebude o moc víc, musím říct a jsem za to velice šťastná, že v naší skupině je velice nízká fluktuace tanečníků. Během roku odejdou maximálně tři děti, ale častěji se stává, že neodejde ani jedno a spíše přibývají.
Hele a dal bych to ještě já ve svém věku? Už mě dvakrát někdo z té tvé party lákal, asi důsledek mého skromného vystoupení na maturitním plese mé třídy.
Rodiče mě už pár let hecují, ať otevřu rodičovskou skupinu, ještě chvíli a možná mě k tomu opravdu přemluvíte. A jasně, že byste to zvládl, opravdu to není nic nemožného, stačí nadšení a odhodlání.
Všiml jsem si, že jsi začala spolupracovat se společností Bezva maturák. Vyplynula spolupráce z tvých angažmá na maturitních plesech? Jak spolupráce vypadá?
Se společností jsem začala spolupracovat tak, že jsem ji spoluzaložila. Ten projekt je náš, respektive kolegyně Adélky Markové, která převážně funguje v Ústeckém kraji, a můj. Je to asi rok, co mi Adél poprvé zavolala s touto myšlenkou a já na ni okamžitě kývla. Již od svého maturitního plesu jsem se v tomto oboru tak nějak vyskytovala. Maturanti mi kladli každý rok otázky. Kde si máme koupit šerpy? Kdo je nejlepší moderátor? Kolik stojí kapela? Tak jsem si řekla a dost, seženu kontakty a budu to zařizovat sama. A prásk, projekt je na světě a další z mých snů je naplněn.
Vystudovala jsi Zemědělskou univerzitu. V oboru se pracovat nechystáš?
Mým oborem je podnikání a administrativa, což je vlastně přesně to, co dělám. Vyloženě v ekonomickém oboru jsem pracovala brigádně celou vysokou, ale sezení v kanceláři od 8 do 18, to není nic pro mě. Musela jsem utéct a vytvořit si něco svého, co mě bude maximálně naplňovat, což se, troufám si říct, povedlo.
Dobíjíš baterky v oboru nebo se uklidňuješ nějak jinak?
Největší energii mi dávají právě naše TF děti jejich láskou a pílí, ale zrovna včera jsem přijela z tanečního soustředění jedné pražské skupiny, kam si mě pozvali jako lektorku a i přes to, že jsem měla každý den x hodin tréninku a bolel mě snad každý kousek těla, jsem přijela naprosto nabitá energií. Ale to samozřejmě nejde aplikovat každý den. Moc rádi s přítelem chodíme na dobré jídlo, a když je čas, tak do kina. Ještě raději spolu vaříme, nejraději zkoušíme netradiční recepty - to nás baví moc. U vaření dokážu relaxovat hodně, nicméně válením se v posteli s kyblíkem zmrzliny také nepohrdnu.
Chystáš se v Lípě usadit natrvalo nebo hrozí, že o tebe přijdeme? Jsi vůbec rodačka?
Na tuhle otázku se mě ptá hodně lidí a já popravdě nedokážu jednoznačně odpovědět. Momentálně to mám tak, že žiji s přítelem v Jablonci nad Nisou a dojíždím. Často se ale stává, že mám práci dlouho do noci, tak přespávám v Novém Boru u rodičů, kde mám stále trvalé bydliště. Těžko říct, kde jsem častěji. Narodila jsem se v České Lípě, ale od narození žiju v Novém Boru. Navštěvovala jsem tu i základní školu, na střední jsem potom šla na českolipské gymnázium. Českolipsko je pro mě velká srdcová záležitost, takže Lípa o mě rozhodně nepřijde, to bych nedopustila. Jen jednou asi dojde na lámání chleba a já se budu muset usadit v jednom z těchto dvou míst natrvalo, nechme se překvapit, jaké z nich to nakonec bude.