Jak už jsem avizoval, rozjel jsem si ve Štafetě několik linií, abych byl schopen udržet čtrnáctidenní rytmus. Kateřině Kapounové, za svobodna Bavorové, předala štafetový kolík Božena Bobková (zde). Obě pracují v Evropské komisi, žijí v Bruselu, ale své kořeny mají na Českolipsku.
Asi můžu na úvod prozradit, že jsme byli rok či dva kolegové. Mladá, nadějná učitelka a pak najednou zmizela do Bruselu. To jsme snad ještě ani nebyli v Evropské unii. Jak ses tam původně dostala? Hledala jsi ty práci nebo jsi byla oslovena?
Učení mne chytlo v posledním ročníku filozofické fakulty, kdy jsem zastupovala na jednom pražském gymnáziu za učitelku na mateřské, ale nakonec jsem tam zůstala pět let. Dávala jsem tomu všechno – neustále jsem jezdila na semináře pro učitele v Česku i v zahraničí, četla o různých vzdělávacích metodách, organizovala se studenty projekty a jazykové výměny. Na českolipském gymplu jsem byla v letech 2000 až 2004 (pravda, mezitím jsem si na rok "odskočila" učit do Anglie) a učila jsem angličtinu, francouzštinu a nepovinnou italštinu. Když se objevil internet, pořádala jsem první onlinové výměny ve výuce jazyků. V té době mne jazykový atašé z Francouzského institutu v Praze doporučil své francouzské známé, která vedla pedagogický tým v bruselské organizaci European Schoolnet. Ta mne oslovila, zda bych jim chtěla pomoci s jedním projektem v ČR. Dobře dopadl, tak mne další rok pozvali do Bruselu na rozjezd eTwinningu, který měl podporovat spolupráci mezi učiteli v Evropě s pomocí internetu. Přijala jsem a v říjnu 2004 se vydala do Belgie.
Měl jsem představu, že jsi tam šla původně jako překladatelka, ale pak jsem zjistil, že pracuješ v Komisi. Můžeš trochu popsat, jak tvá profesní kariéra vypadala?
Nejdřív jsem tři roky pracovala v European Schoolnetu na eTwinningu. Vymýšlela jsem spolu s týmem dalších učitelů a IT techniků, jak bude portál vypadat a jaké tam budou aktivity. Též jsem jezdila po Evropě a dělala prezentace a školení pro učitele. Dnes je v eTwinning zaregistrováno 174 000 škol z celé Evropy, včetně českolipského gymnázia.
V Bruselu se samozřejmě nedalo vyhnout evropským institucím a úředníkům. Když jsem trochu pochopila, jak se dělají konkurzy, řekla jsem si, že to zkusím. Přihlásilo se asi 800 Čechů, vzali nás jen 50. Uspěla jsem jak v konkurzu pro překladatele, tak i pro administrátory. Chvíli jsem váhala, protože jsem vystudovala jazyky a překládání se i chvíli věnovala, ale pak jsem se rozhodla, že mému naturelu spíše vyhovuje práce organizační a práce s lidmi. Místo v institucích ale nebylo ani s konkurzem snadné najít, absolvovala jsem snad deset pohovorů, a nic. Nakonec mě oslovil projektový manažer eTwinningu na Evropské komisi a nabídl mi práci v oddělení, které pracovalo na programech pro školy: Comenius a eTwinning. To mi sedlo, Comenius jsem znala už z dob svého učitelování, eTwinning z neziskovky. Byla to ale znovu velká výzva. Měla jsem například za úkol vymyslet pravidla a rozjet celoevropský program pro studijní pobyty středoškoláků ve školách v zahraničí pro zhruba 1000 studentů ročně.
Jak ses vůbec k jazykům dostala? Díky olympiádám a podobným soutěžím? Přirozený talent?
Už jako malí jsme "šprechtili" s německými letňáky na pláži u Macháče. Rodiče se toho též nebáli, takže jsem si vyvinula schopnost cizí jazyk beze strachu používat. Zhruba od 4. třídy jsem chodila na angličtinu a hrála tenis. To jsem si představovala, jak budu hrát ve Wimbledonu a jezdit po světě. Pak na českolipském gymplu přibyla francouzština, to byla teprve exotika! Zvlášť koncem 80. let. Celkem mne bavila i tenkrát povinná ruština.
Zajímaly mě hlavně ty světy, které se za cizími jazyky skrývaly. Ale asi až do 3. ročníku na gymnáziu jsem chtěla jít spíš na medicínu. Pak v roce 1989 přišla revoluce, rok poté jsem obsadila 2. místo v národním kole olympiády z francouzštiny, skryté světy se otevřely a já je musela prozkoumat.
Po pravdě řečeno na přirozený talent ve smyslu "genius mimochodem" moc nevěřím. Důležitá je hlavně motivace a vůle. A pak, samozřejmě, dobří učitelé.
Už jsi v Bruselu jako doma? Máš tam s sebou rodinu?
Po dvanácti letech to tu už dobře znám – Brusel, Belgii, evropské instituce. Žiji zde s rodinou. Manžel pracuje z domova, a proto je flexibilnější. Může pomoci s domácností a vyzvedáváním syna ze školy a voděním na kroužky, protože děti v Bruselu až do dvanácti let musí chodit v doprovodu dospělého. Já jsem v práci většinou tak od devíti do šesti do večera a ještě často jezdím na služební cesty.
Ta myšlenka, že děti nesmí ven chodit bez dozoru, mě zaujala. Jak to vypadá v praxi? Jaké jsou sankce, když opatření lidé nedodržují?
Ti, co znám, pravidlo většinou rádi dodržují a porušují zcela výjimečně, protože "sankcí" v podobě zmizelého dítěte už tu bylo dost. To je zkrátka daň za život ve velké metropoli. Děti jsou tím pádem méně samostatné při pohybu po městě, ale samozřejmě chodí například navštívit nejbližšího českého kamaráda. Jedna slovenská rodina má pět dětí a pravidlo nedodržuje, protože na to nemá kapacitu, a též tvrdí, že strach je přehnaný. Asi mají pravdu, protože za posledních pět let se jim žádné dítě neztratilo.
Místo nějakých dalších sankcí se v Belgii stát snaží rodinám pomáhat: veřejná doprava je pro děti do 12 let zdarma, do 12 let funguje družina a o každých prázdninách je tu velký výběr finančně dostupných stáží. Navíc například naše škola provozuje školní autobusy, které děti odvezou do školy i ze školy.
Co starší děti? V Belgii se dost pije, ale během svých dvou návštěv jsem neviděl takové kalby mladistvých jako v Lípě…
Já zatím taky ne… Doufám, že to není tím, že můj syn a jeho kamarádi nejsou ještě v pubertě. Starší děti vidím jen na skautu, ale tam se taky nepije. Jedna moje známá tvrdí, že v Belgii se pije více "tajně", protože alkohol v restauracích je drahý. To, že česká mládež kalí opravdu vydatně, potvrzují i statistiky. Mladí Češi se v nich ve spotřebě alkoholu umísťují na předních místech, kdežto Belgičani jsou až někde ve druhé desítce.
Jak trávíte v Bruselu čas?
Přes týden většinou v práci a ve škole… ale když přijde víkend, to se tu začnou dít věci. Jak už jsem zmínila, jsem neodbytný organizátor s učitelskou průpravou, tudíž spolu s dalšími českými a slovenskými přáteli, kteří nám tu nahrazují rodinu, organizujeme spoustu aktivit, především pro české a slovenské děti. Jsou to například výtvarné dílny, sportovní klub Krteček a skautské výpravy. V létě trávíme dost času po parcích, kterých je v Bruselu opravdu hodně, kde děti hrají badminton, ping pong či fotbal. Některé parky se dokonce nazývají lesy, tam jezdíme na kole. Tak jednou za měsíc vyrazíme na víkend mimo Brusel, především do Arden. Například minulý víkend jsme tam byli se skauty na běžkách, protože napadlo hodně sněhu, což je v Belgii celkem unikum. V létě jezdíme občas k moři, kde sice není koupání nic moc, ale jsou tam pěkné cyklistické stezky.
Záviděl jsem ti, že jsi holka z hájovny. Les, lesařina, myslivost, to tě nikdy netáhlo?
Já ti mám ten les nějak v sobě. Snad je to tím, že do osmnácti jsem v něm žila prakticky permanentně a pak aspoň o víkendech. Jak vidíš, i teď si tu úředničinu kompenzuji pobyty v parcích a skautskými výpravami do přírody. Prakticky veškerou dovolenou pak trávím v Doksech a okolních lesích či v Českém ráji. Jinam už prakticky na dovolenou nejezdím.
Ptal jsem se i BiBi, jak prožívala teroristické útoky v Bruselu, neodolám ani u tebe. Co jsi ten den zrovna dělala?
To byla samozřejmě rána, ač jsme tušili, že něco takového se v Bruselu může stát. Velký šok jsme si tu ale prožili už po pařížských atentátech v listopadu 2015, kdy se dokonce nesmělo vycházet z domova a chodit k oknům. Přesto jsme nezrušili plánovanou skautskou družinovku, kde děti vyřezávaly betlém a zpívaly vánoční koledy. Moc pěkná atmosféra.
22. března 2016 ráno jsem kolem osmé přišla do kanceláře a najednou ke mně přišla kolegyně, že na bruselském letišti vybuchla bomba a je tam spousta zraněných. Dívaly jsme se na zprávy na webu, a vtom jsme slyšely křik a sirény. Když jsme vykoukly z okna, viděly jsme spoustu lidí, jak se řítí ze stanice metra Maalbeek, kde právě vybuchla druhá bomba. Poté jsme dostali zákaz vycházet z budov Komise, protože se očekávalo, že může přijít třetí útok, např. ve formě střelby na ulici. Policie též uzavřela okolí, aby vyšetřila případné stopy a zadržela podezřelé. V tu chvíli nikdo netušil, co přesně se stalo, proto jsme hltali všechny nové informace na webu. Též přicházeli do práce lidé, kteří byli v metru. Jednu rumunskou kolegyni zastihla tlaková vlna po výbuchu, když byla na eskalátorech, a ošklivě se zranila na hlavě. Musím říct, že po tomto dni, kdy neustále houkaly sirény policejních aut a nad Bruselem létaly helikoptéry, jsem byla pořádně unavená.
Jak ses se situací vyrovnala?
Ze začátku jsem samozřejmě měla obavy jezdit metrem a z letů z bruselského letiště na služební cesty. Jelikož však tyto obavy byly nepraktické, tak jsem se prostě rozhodla, že metrem jezdit budu a na služebky taky. Po útocích byly též zrušeny všechny veřejné akce, včetně českého plesu. Češi si ale zorganizovali několik malých plesů po soukromých bytech. Slavnostně jsme se oblékli, od organizátorů koupili guláš a chlebíčky a protancovali celou noc.
Teď už jsem se situací vyrovnaná. V neustálém strachu se totiž žít nedá, to by nás totálně paralyzovalo. Je ale samozřejmě dobré být ostražitý a vědět, jaké situace mohou nastat a co v nich dělat.
Považuješ se ty stále ještě za Češku nebo o sobě říkáš, že jsi Evropanka? Nebo snad už dokonce Belgičanka?
Jak vyplývá z předchozích odpovědí, tak v Bruselu se mimo práci nejvíc setkávám s Čechy a Slováky. Myslím, že slovenština je jazyk, který jsem se v Bruselu naučila nejlíp. Asi je to taková přirozená tendence hledat si v zahraničí přátele z podobné kultury. Podívej třeba na Poláky v USA.
V práci se mi líbí, že jsme každý odjinud. Za den běžně používám čtyři až pět řečí a vidím, jak tentýž problém řeší Čech, Fin, Francouz či Rakušan. Na obědy chodím do polského bistra a Pilates cvičím u jedné Islanďanky. Můj kadeřník je Belgičan a zubařka Maročanka. Takže se určitě nadále považuju za Češku, ale i za Evropanku, to se nevylučuje.
Jak často vůbec do Česka jezdíš?
V Česku trávím téměř veškerou letní i zimní dovolenou a na současné pracovní pozici tam často jezdím na služební cesty, nejméně jednou za měsíc. Mám teď totiž na starost sledovat, jak se v Česku využívají evropské peníze ve vzdělávání a v sociální oblasti.
V Česku je nyní protibruselská nálada. Setkáváš se ve svém okolí s nějakými protievropskými výlevy nebo žiješ spíše v nějaké bublině?
To, že je v Česku protibruselská nálada, samozřejmě vím, neboť sleduji média a s Čechy se často setkávám. Někdy je to tím, že lidé fungování EU nechápou, stejně jako nechápou státní administrativu a legislativní proces ve svém vlastním státě. Navíc národní politici obecně mají v oblibě házet na Brusel problémy, aby za ně nemuseli nést vlastní zodpovědnost. Některá kritika je samozřejmě oprávněná a užitečná, protože EU, stejně jako jakákoli jiná lidská instituce, není a ani nemůže být dokonalá. EU bude prostě taková, jakou si ji evropské státy, včetně nás, dokážou vytvořit. Za posledních šedesát let už měla hodně různých forem, těsnějších či volnějších. Já osobně doufám, že si znovu najde takovou podobu, která ji umožní i v téhle bouřlivé době řešit konflikty dohodou a navázat na to lepší z evropské historie a tradic.
A jsi spíše příznivec volnější EU nebo jsi zastáncem větší federalizace?
Nedá se jednoduše zvolit jedna z těch variant. Osobně si myslím, že například v oblasti vzdělávání by EU měla pokračovat ve volnější spolupráci, ale globální témata, jako je obchod, migrace a obrana bude třeba řešit společně.
---
Kateřina Kapounová pracuje od roku 2007 na Evropské komisi. Od roku 2014 je programovou manažerkou pro Evropský sociální fond v českém týmu na Generální ředitelství pro zaměstnanost, sociální věci a sociální začleňováni Evropské komise. V rámci svého současného portfolia sleduje především oblast vzdělávání a sociálního začleňování, a to zejména v Operačních programech Výzkum, vývoj a vzdělávání a Zaměstnanost.
Na předchozí pozici pracovala na Generálním ředitelství pro vzdělávání, kulturu a sport jako manažerka pro evropské vzdělávací programy Comenius a Erasmus+ se zaměřením na spolupráci škol, mobilitu učitelů a žáků středních škol. Zároveň v rámci Evropského semestru sledovala v letech 2007 až 2012 vývoj českého vzdělávacího systému. Též koordinovala celoevropskou síť Sirius, která propojovala organizace zabývající se vzděláváním migrantů, a v rámci ET 2010 se podílela na vedení pracovní skupiny zaměřené na vývoj předškolního vzdělávání v zemích EU.
Před nástupem na Evropskou komisi pracovala jako pedagogická konzultantka pro aktivitu eTwinning v asociaci European Schoolnet, v níž spolupracuje 30 ministerstev školství a která se zabývá využitím nových technologií ve výuce. Téměř deset let pracovala jako učitelka cizích jazyků na různých typech škol v ČR a v UK, a tak měla příležitost v praxi uplatnit celou řadu mezinárodních projektů. Spolu se svými žáky získala řadu ocenění (např. Evropskou jazykovou cenu Label v letech 2002 a 2003 za inovativní projekty ve výuce cizích jazyků).
Vystudovala románskou filologii a učitelství angličtiny na Univerzitě Karlově v Praze. Je držitelkou PhD za práci o využití mezinárodních internetových projektů ve výuce cizích jazyků.
