Není to ještě ani měsíc, kdy znalí věcí fandili při vyhlašování literární ceny Magnesia Litera Českolipanovi Jiřímu Charvátovi. Bohužel skončil nakonec druhý. Hned po odtajnění výsledků mu vyšla kniha s názvem Eskejp: Na útěku z kanceláře.
Znám zhruba začátek tvé kariéry, ale jak jsi šel na vejšku, už v tom mám zmatek. Potřebuji si spoustu věcí ujasnit. Mimochodem, pamatuješ si, kdy jsme spolu mluvili poprvé?
Když Ti někdo přinesl ukázat Gymplex. Časopis, který jsem psal na psacím stroji a v nákladu jednoho výtisku ho připichoval ve třídě na nástěnku. Řekls mi tehdy, že za čárkami a tečkami se píší mezery. Dodnes se toho držím 
.
Muselo to být v tercii. Upozornil mě Pavel Hartman, že na gymnáziu by měl být hrozně šikovný kluk, který dělal časopis už na prvním stupni. Vystudoval jsi žurnalistiku, ale do žádných novin jsi nikdy nenastoupil. Proč?
Na žurnalistiku jsem šel proto, že jsem k ničemu netíhl tolik jako k psaní. Ale už na škole jsem si uvědomil, že mě netěší psát o tom, co se kde stalo nebo co dělá někdo jiný. Baví mě třísnit papír obsahem mojí hlavy. Nepopisovat svět. Vymýšlet si ho.
Navíc se mi média brzy zprotivila a dnes už je ani nekonzumuju. Všiml jsem si, že hlavní úloha, kterou média v mém životě plnila, byl útěk z hlavy. Byl jsem závislý na zbytečných informacích, protože jsem při jejich konzumaci prožíval úlevu spojenou se ztrátou sebeuvědomění. A co je nebezpečné, jednou z hlavních zpravodajských hodnot – ne-li tou nejdůležitější – je negativita. Když je zpráva špatná, má větší šanci, že to dotáhne do zpravodajství. Kdo sleduje média, žije v ošklivějším světě. A to nemluvím o reklamě a vyvolávání falešných potřeb. O tom, že média můžou sotvakdy povznášet a posouvat, protože chtějí oslovit masu, tudíž útočí na nejnižšího společného jmenovatele. Navíc nevěřím na objektivitu. Zkrátka… není to úplně mentální naladění, se kterým bych si sáhl na Cenu Ferdinanda Peroutky.
Vypněte média. Otevřete knížky. A svět náhle zkrásní.
Kdyby sis přece jenom ze všech tiskovin mohl svobodně vybrat, které by to byly?
Budu zvažovat každé, které mě osloví. Ale nesmí ode mě chtít vysloveně novinářské formáty, ale povídky, básničky, komiks nebo nějaké srandy. Maximum, kam jsem ochoten zajít, je sloupek .
Nejsem vybíravý. Kdysi jsem psal Durexu, jestli nechtějí můj existenciálně-vaginální komiks Qejci na obalech prezervativů.
Svou profesní praxi jsi začal jako copywriter. Co je náplní takové práce?
Po škole jsem vůbec nevěděl, co dělat. Do médií jsem nechtěl. Hlásil jsem se na absurdní pozice, které vůbec neodpovídaly mým zkušenostem, jako tiskový mluvčí České pojišťovny.
– „Jaký máte vztah k pojišťovnictví?“
– „Myslím, že je to obchod se strachem.“
– „Na shledanou.“
Moje úplně první práce byla ve firmě, která vyrábí a prodává software pro státní správu. Pozice se jmenovala dokumentarista. Byla to tlačenka. Ve firmě dělal ředitele otec partnera mojí sestry.
Psal jsem letáky a návody pro složité počítačové programy, které používalo jenom pár paní na obecních úřadech. Když jste klikli na nějaký čudlík, vyskočila chyba, protože jste byli první, kdo na něj kdy klikl – ever. Revidoval jsem stopadesátistránkové nabídky do veřejných výběrových řízení a byl jsem zoufalý. Vzpomínám si, jak na ústředí KSČM vyprávím mezi třešněmi o programu na účetnictví a nerozumím ani tomu programu, ani účetnictví.
Úpěnlivě jsem sháněl jinou práci. Jednoho dne hledal Seznam.cz copywritera do svého slevového portálu. U pohovoru mi dali vyplnit gramatický test a zeptali se mě, co se stane, když zkřížíte muchomůrku zelenou, Pavarottiho a virus ptačí chřipky, a ať jim to zkusím textem prodat. Napsal jsem o jakýchsi zpívajících párty houbách a vzali mě.
Najednou mám v e-mailovém podpisu copywriter a lidi za mnou chodí a ptají se: „Má být na tomhle tlačítku Přidej firmu, nebo Přidat firmu?“ Já se chytnu za bradu a zamyslím se: „Přidat firmu.“ A oni mi děkují.
A jsi stále copywriter?
Jsem pořád v Seznamu. Jen jsem si polepšil. Slevový portál už neexistuje, takže už nemusím psát agresivně prodejní copy. Vedu tým copywriterů v oddělení Produktové komunikace. Chodí za námi lidi, kdykoli potřebují vytvořit nebo pofackovat text. Ať už ten přímo na stránkách a v apkách (Seznam.cz, Mapy.cz, Firmy.cz, Stream.cz…), nebo jinde, od automatických e-mailů až po televizní kampaně.
V Seznamu se mi líbí. Poznávám šikovné lidi. Práce je pestrá a zábavná. Výsledek vidí miliony očí. Je tu čas těšit se z práce, protože tu nevládne zběsilé tempo reklamních agentur. Vyšli mi vstříc a umožnili mi snížit si úvazek na tři dny v týdnu, abych měl víc času na svoje legrace. Mám velké štěstí.
Jestli si dobře pamatuji, tak jsi otextoval jednu skladbu oblíbené českolipské kapely Papír Sklo Plasty. Ještě někdo hraje tvé texty?
Psaní textů do hudby a napasovávání slabik mi dělá potíže. Naštěstí mám šikovné přátele (zejména Pavlu Gabrhelíkovou a Honzu Vacíka), kteří dovedou vzít moji básničku do země za zrcadlem a vrátit se s písničkou.
Nejradši mám Úsměv Brendy Walshové a Lásku z regálů.
Z mých studentů jsi, co se týká psaní, humoru a šťourání se v uchu asi nejvíce má krevní skupina. Můžeš pro ostatní shrnout svou minulost? Tu literární.
Jako dítě jsem byl astmatik a alergik. Rodiče se mě báli někam pouštět, protože jsem na něco sáhnul a opuchnul. Tak mě posadili do knížek, mezi pastelky a ke starému psacímu stroji.
Od čtyř let čtu. Chvilku na to jsem začal klovat do kláves. V osmnácti letech jsem si na férovku řekl, že budu spisovatel.
Začal jsem básničkami, z nichž ty první byly veskrze prázdné a k smíchu, protože jsem o životě nic nevěděl a neměl žádné problémy. Vzpomínám si na jednu o sebevraždě, kde jsem jen fňukal, jak je život na nic, a mechanicky popisoval, jak si kopu z předsíně stoličku do obýváku, abych se tam mohl oběsit.
Ve stejné době jsem se rozhodl, že se opřu do prózy, a začal psát svůj – do značné míry autobiografický – povídkový cyklus Chladnou hlavu ze svého dospívání, který byl hodně ovlivněn tvým Horákem. Horák může za to, jak dodnes vypadá moje próza: je intenzivně humorná.
Později se k tomu připojil komiks Qejci, kterým jsem si naplnil svou touhu mít vlastní komiksový strip.
A co knížka? Jak k ní byla dlouhá cesta?
Od prvního slova na displeji k prvnímu archu, co vyjel z tiskárny, uplynulo dva a tři čtvrtě roku.
Eskejp začal v červenci 2014 jako blog na objednávku Pfanneru, který chtěl zábavný obsah pro svůj web propagující energeťák Kamikaze, cílovka: bílé límečky. Za rok ztratili zájem a já přemýšlel, jak Eskejp zachránit, protože mě po dekádě na suchu znovu nakopl k pravidelnému psaní. Natočil jsem video a požádal o pomoc samotné čtenáře skrze crowdfundingovou platformu Patreon. Čtenáři mě v tom nenechali a zadotovali mě dvakrát tolik, než kolik mi platilo Kamikaze. Díky nim jsem mohl pokračovat a dotáhnout to až do knížky.
Tu nejdřív nikdo nechtěl. Podnikal jsem s Eskejpem kobercový nálet na nakladatelství už na konci roku 2015 ještě dřív, než byl dokončený, ale všude ho odmítali. Jedno z nejhezčích odmítnutí mi uštědřil Zdenko Pavelka z nakladatelství Novela Bohemica. Napsal mi mimo jiné, že mi chybí výrazná ženská postava na výši a že to musí být o lásce, protože devět z deseti knížek kupují ženy.
Po více než roce, v lednu letošního roku, kdy jsem se chystal vydat Eskejp samonákladem, se Zdenko ozval znovu, jestli už mám hotovo.
Dva měsíce na to byl blog nominován na Magnesia blog roku. (Skončil druhý za KKRD Boys.) Tak jsme si s vydáním pospíšili.
Jaké to je vidět se na pultech knihkupectví?
Je to úžasné. A ještě úžasnější jsou ohlasy lidí, kteří řeší v životě stejné problémy, o jaké se otírám v knížce. Píší mi, jak se smějí, trnou a jak jsou rádi, že v tom nejsou sami. Chtějí poobědvat.
Když mě teď srazí auto, budu klidnější než před vydáním.
Několik let jsi ilustroval můj seriál o Horákovi, pak jsi pokračoval svou Chladnou hlavou. Proč sis neilustroval i svojí vlastní knížku?
Protože jsem potkal lidi, kteří kreslí líp než já :) Jelikož Eskejp existuje jako blog, chtěl jsem, aby měla knížka na první pohled přidanou hodnotu a byla krásná. Aby ji chtěli i ti, co už blog četli. Proto jsem oslovil svoji, toho času těhotnou, kolegyňku ze Seznamu, návrhářku a ilustrátorku Kateřinu Čápovou. A nemůžu se vynadívat na tvář, kterou Eskejpu dala.
Chladnou hlavu i komiks Qejci jsi ukončil, protože jsi v Eskejpu cítil větší potenciál?
Chladnou hlavu jsem ukončil, protože mi to přestalo jít. Úzkost přebila motivaci. A časová propast byla větší a větší, až už jsem byl v životě někde úplně jinde a vznikla autobiografická trhlina, kterou už jsem nedokázal překlenout.
Eskejp se mi podařilo dotáhnout, protože jsem si vytvářel deadliny a čtenáři mě odměňovali.
Qejci jen odpočívá :)
Možná více než psaním jsi známý coby dvojnásobný mistr republiky ve slam poetry. Vysvětlíš nezasvěceným pravidla?
Poetry slam je žánr, který vznikl v roce 1984 v Chicagu, když si chlapci, co píší básničky, uvědomili, že to není moc cool. Že je to vlastně trochu teplý. Že na to holky moc neletěj. Že přestože máte nejlepší obkročný rým v celém Chicagu, neznamená to ještě, že bude chtít vás někdo… obkročit. A protože byli líní naučit se hrát na kytaru, tak vymysleli poetry slam.
Řekli si: uděláme z poezie něco chlapského. Uděláme z poezie boj.
Jak vypadá boj v podání básníků… No, tak, že říkají básničky. A je jich u toho víc. Jdou postupně. Mají časový limit, 3 minuty. A na konci každého výstupu je náhodně vybraní diváci hodnotí tím, že zvedají nad hlavu cedule s čísly, podobně jako na krasobruslení.
Poetry znamená poezie. A slam znamená udeřit, praštit.
Mně se na slamu líbí jeho neohraničenost. Můžu cokoli. Je pro mě platformou, kam můžu vystoupit, být viděn a říct, co chci zrovna říct.
A ohlasy zejména na Manuál k zbláznění a Co vidíš, když zavřeš oči? jsou neuvěřitelné. Píšou mi znepokojení a dojatí lidi. Posílají mi pastelky. Zvou mě k sobě domů na vědomou masáž. Je neuvěřitelné jak… když něco pošlete, kolik se vám toho vrátí zpátky.
Když se vrátím na začátek, poznal jsem tě jako psavce, trochu uzavřeného. Hlavně ne exhibicionistu. Bylo těžké se přinutit vlézt na pódium?
Na podzim 2013 jsem dostal kopačky po nejdelším vztahu, jaký jsem kdy měl, a byl jsem na tom bledě. Byl jsem uzavřený, ustrašený, sociálně i kreativně. Protože jsem většinu času trávil s děvčetem, neměl jsem vybudovaný žádný sociální okruh. Dřepěl jsem rozbitý na dně své introverze.
Chvíli jsem se plácal. Až jsem se rozhodl, že už to takhle nechci. Že potřebuju vylézt z ulity. Přihlásil jsem se na kurzy improvizace, jejíž lektory jsem s obdivem několik let sledoval na pódiích.
Po prvním semestru mi jeden spolustudent nabídl, jestli si nechci rozšířit vědomí pomocí ayahuascy, liány duše. Probíhalo to zhruba takhle a zpochybnilo to všechno, co jsem si do té doby myslel. Uvědomil jsem si, že nevím, kdo jsem, kde jsem a že si celý svůj svět i sebe sama vytvářím já sám. Že si obojí jen představuju. Víc o tom vyprávím ve videu CreativeMornings: Fantazie je jediným limitem vaší skutečnosti.
Improvizace v kombinaci s psychedelickým tripem mě odemkla a dál odemyká. A i když je to pro mě pořád výstup z komfortní zóny, v tuhle chvíli jsem na pódiu i desetkrát do měsíce. Slamy, impro, stand-upy…
Angažuješ se tedy i v jiných oblastech improvizovaného vystupování?
Náš improvizační ročník právě dokončuje šestý semestr a začínáme vystupovat jako divadelní improvizační skupina I’mPRO. Zároveň čas od času hostuju v další grupách jako Just! Impro nebo Improti.
Jsi už natrvalo usazený v Praze? Nechystáš se nějak obohatit kulturní život v Sudetech?
Nejsem usazený. Partnerský život stále ještě krystalizuje a nevím, kam mě zavane. Mezitím bychom do Lípy rádi přivezli nějakou tu slam poetry exhibici a třeba i stand-up.
Knížku Eskejp: Na útěku z kanceláře koupíte na www.eskejp.cz.