Marek Kučera, předchozí účastník Štafety (zde), mi dal vybrat ze tří osobností českolipské kultury. S Františkem Zborníkem jsem rozhovor nikdy nedělal, a tak má volba byla jednoduchá. Chtěl jsem se dozvědět přímo od něj, jak se celorepubliková osobnost ochotnického divadla zabydlela v České Lípě.
Pocházíte z jižních Čech, přednášel jste na fakultách v Českých Budějovicích i v Praze. Není vám Lípa malá?
Máte asi na mysli spíše možnosti, které město skýtá, než jeho velikost. Profesně ano, učím na vysokých školách a těch je v Lípě nedostatek.
Jak jste se v Lípě ocitl?
Přijel jsem autem přes Prahu a Mladou Boleslav (dopravní situaci si už nepamatuji) moderovat diskusi při Českolipském divadelním podzimu, to bylo v druhé půlce devadesátých let, místní divadelníky jsem dobře znal, my Vodňanští jsme se s nimi pravidelně setkávali na přehlídkách, párkrát jsme tu i hostovali. Věděl jsem tedy i o jedné místní hezké a milé dívce. Po té přehlídce jsme měli za to, že by bylo dobré poznat se víc. Už to poznávání trvá dvacet let.
Jaké jste z České Lípy měl první dojmy? Cítíte se už Českolipanem?
Když jsme tu s vodňanským divadlem hrávali, byly dojmy z města jako takového prachbídné. Paneláky, šeď, nic, na čem by oči spočinuly s nadějí. Nemluvím o lidech. V Lípě se právě tenkrát formovala skupina kolem Vaška Klapky, byli nám blízcí divadelně i lidsky. Tyhle dojmy byly naopak úžasné.
Českolipanem…, to je těžké, nehrál jsem tu kuličky. Ještě dneska jdu po Vodňanech a nepřestávám se zdravit s lidmi. To tu nemám. Znám lidi kolem divadla a rozšířeně ty, co „dělají“ kulturu. Zamiloval jsem si okolí, přírodu. Prostřednictvím manželky a vůbec rodiny, dětí, přirozeně dosahuji k dalším lidem, jsem předsedou divadelního spolku, který zejména v poslední době život v Lípě ovlivňuje (Českolipský divadelní podzim, dovezená představení, loni i ples a výstavy při 90. výročí trvání Jiráska), ano, do té míry jsem v našem městě vrostlý, do té míry jsem Českolipanem.
Ruda Živec mi prozradil, že něco chystáte, a já mám vyzvědět co. Můžete už nějaké informace prozradit?
Ruda je mistr propagace. Ale o nenarozeném dítěti se nemá moc mluvit. Navíc nejde o nic mimořádného. Prostě chystám s Jiráskem novou inscenaci. Zdramatizoval jsem jeden starší, kdysi hodně proslulý román, Věčně zpívají lesy. Teď probíhají přípravné práce s dramaturgyní, výtvarnicí, na řadu přijde muzikant, povídám si o tom se svými nejbližšími (rodina je jedno velké divadlo). Má tam hrát hodně lidí, proto snad unikly zprávičky
Jen si ujasním - jde o dramatizaci románu Trygve Gulbranssena? Tak to mě zajímá, jak jste se k tomu tématu dostal. Já si ho oblíbil, když jsem jel poprvé do Norska a snažil se trochu vstřebat norskou kulturu. Už první díl mi přišel jako nekonečná sága plná tmy, postav a alkoholu.
Ano, jde o tenhle třídílný román. K divadelnímu využití mě pobídl Láďa Valeš, principál a režisér Rádobydivadla Klapý, on je vysazený na severskou literaturu. Přiznávám, že jsem po první přečtení nechápal, jak to někdo může chtít přenést do divadla. Je to sága prastarého norského rodu žijícího kdesi ve věčně zasněžených horách, vlastně se tam nic moc neděje, lidé umírají, rodí se děti. Pro divadlo nepoužitelné. A pak jsem to četl znovu a znovu a pozvolna se mi vynořoval příběh, který z knihy vychází, ale resonuje s tím, čím žijeme my teď. (Alespoň doufám.) Pak zasáhl osud. Počítač ochořel jakýmsi virem, který mi během pár minut vymazal všechny nezálohované texty. „Lesy“ byly v procesu, a tedy neuchované. To se stalo na podzim 2015. Úplně jsem hru odepsal a vlastně až na naléhání jiráskovců jsem knížku po roce otevřel a začal se jí znovu prokousávat. Ta druhá dramatizace je hodně odlišná od první ztracené verze. Nakonec si myslím, že to tak snad mělo být.
Před několika lety, když jsem se začal zabývat genealogií své rodiny, jsem narazil na deník svého dědy. Celý byl věnovaný jeho působení v ochotnickém divadle. Co rok, to premiéra. Vedete si také nějaké záznamy?
Váš děda byl asi jako můj táta. Ten měl obdivuhodný divadelní archiv, který jsem zdědil a příležitostně tam nahlédnu. Táta byl vynikající ochotnický herec, divadlem žil, přitáhl k divadlu maminku i nás děti. Jsem ji oběma za to nevyslovitelně vděčný. Vlastně určili můj život. Skrze divadlo i vztah k lidem, k práci, k stanovení žebříčku životních hodnot. Nedivadelní život můžete prožít, aniž někdo přijde na to, jaký doopravdy jste, že víc mluvíte, než děláte, že si nalháváte, že se dá žít na půl plynu a „vono to ňák docela de“. Vyjdete na jeviště a každý nedodělek, každá nepoctivost v přípravě, nedovednost a v důsledku i každý nesoulad mezi kolegy je dán na „odiv“. Mladistvá touha po předvádění je někde hluboko vzadu. Vybudovali jste si časem jiná vlastní kritéria, jiné důvody. Ten důležitý – potřeba tvořit - je jen spouští k práci, na niž máte zcela jiné nároky. Neboť jste si vychovali diváky, kteří to žádají. A nároky nejsou vůbec nízké. Za to vše jsem vděčný svým rodičům. Jen v té zdokumentované minulosti jsem se nepotatil. Byl jsem celý život v úprku vpřed, ohlížení zdržovalo. A teď mám jen neutříděné fotografie, nějaké diplomy, dva, tři plakáty. Hodně lituji. Život je TEĎ, ale v tom je obsaženo, čím a kým a jak jsme byli a snad i to, čím a kým budeme. Mně tam to minulé v dokumentaci prakticky chybí.
Působíte na mě introvertně. Jak se přemůžete k tomu vystoupit na pódium?
To mě nikdy nenapadlo. Naopak, myslím, že je ve mně jedna „jekyllovská“ bytost, a ta je zřetelně exibicionistická, potřeba se předvádět byla ve mně hodně silně. S tím v mladších letech souvisela touha po úspěchu, sebezveřejnění i sebepotvrzení, ono „být“ povšimnut. To se postupně a dost rychle měnilo v potřebu „sdělit“ a třeba i ovlivnit (to ta moje kantořina). Zpočátku jsem si užíval herectví, to se proměnilo v potřebu celý ten komplikovaný organismus divadelní inscenace stavět, budovat, tedy režie, ale už tehdy, a to je čím dál silnější, mě těšilo a stále víc těší divadlo psát. Tím odpovídám na otázku, mé „hydovské“ introvertní já postupně převažuje, čím dál méně vyhledávám velkou společnost.
A co obyčejná tréma? Ta už není ani u Františka herce, ani u Františka režiséra?
Téměř nebyla v divadelních počátcích. Tehdy jsem věřil, že když člověk něco poctivě udělá, vydře, věnuje tomu čas a energii, prostě to logicky vyjít musí. Věřil jsem bezvýhradně své mysli i tělu. Nejen v divadle a psaní. Dneska bych tu sebedůvěru potřeboval, výpadky paměti na jevišti, přece jen fyzická omezení, pak i chybějící slova, obtížné hledání výstižných obrazů při psaní, to znejistí. A také uvědomění, co lidí je talentovanějších, vzdělanějších, do jaké společnosti si troufám vstupovat, koho ještě může zajímat, co zrovna mně jde hlavou. Tréma neoslabila s věkem a zkušenostmi, právě naopak.
Jak snášíte kritiku vašich uměleckých projevů? Obrnil jste se nebo ji nesete těžko?
Časem si vytvoříte množinu lidí, kterým věříte a na jejichž názory dáte. Oni jsou zdroji a motory mé sebereflexe. (Sem patří i moji nejbližší.) To ostatní proteče jako říčka, v níž by vás koupel neosvěžila. Ale jasně, že každá pochvala potěší.
V životě jste vystřídal řadu rolí. Učil jste na střední i vysoké škole, pracoval na ministerstvu. Vím, že jsem něco vynechal – co bych vynechat neměl?
Jsem vyučený kantor a (Pánbůh mi tu pýchu odpusť), myslím, že jsem se v tom našel a že jsem byl a snad pořád jsem užitečný. Ty úřednické role vyplynuly buď z potřeby společenské (vodňanské porevoluční starostování), buď z potřeby vyzkoušet si něco jiného (ředitel Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu a konečně i tříleté působení ve funkci ředitele odboru umění a knihoven Ministerstva kultury). Ale to nebyl můj život, i když životní zkušenosti jsou to neocenitelné. Skutečnou profesní radost mám z té kantořiny, ať je to na univerzitě nebo při divadelních seminářích a dílnách.
Když píšete, myslíte hlavně na to, aby se lidi pobavili, nebo jim chcete něco významného vzkázat?
Myslím na to, aby to lidi něčím poutalo. Komediografem v pravém slova smyslu jsem se nikdy necítil, můj humor je trochu specifický a komedii jako takovou jen pro zábavu bych napsat nedovedl. A zase nejsem tak chytrý, abych publikum překvapil jasnozřivostí myšlení. Pokouším se psát příběhy o lidech se zajímavými osudy a nabídnout, dejme tomu, příklady k přemýšlení. Ambicí je přirozeně nenudit, to bych mohl být jasnozřivý sluníčko, ale koho baví nechat se dvě hodiny oslňovat?
Málokdo ví, že jste napsal i dvě knížky pro děti. Můžete prozradit něco o jejich vzniku? Vyšel podnět od vašich dětí?
Máte pravdu. Obě knížky byly napsány pro mé děti. Ta první O dívce Hanako a nejkrásnějším draku byla přímo inspirována mou tehdy sedmiletou dcerou a naším částečným odloučením. Napsal jsem příběh, aby věděla, že jsem s ní svým způsobem pořád, i když jí večer nečtu pohádku. Tak to bylo do jisté míry i mé alibi. Naháči a načesáči vznikli původně jako krátká povídka pro synka Vítka k vánocům, „pro velký úspěch“ jsem ty ty dvě stránky zestonásobil. Hanako jsem pak zdramatizoval jako rozhlasovou pohádku pro Český rozhlas a teď ji právě Vítek dramatizuje pro své divadlo. Dcera Markéta zase ten původní literární zdroj využila v jiné inscenaci a potom i v středometrážním filmu. Jablka nejen nepadla daleko od stromu, ale dětem přímo na hlavičky. Aby to bylo úplné, „vyženěná“ dcerka Terezka byla jednou z prvních čtenářek obou knih a po jejím názoru jsem byl hladový, Matěj není superčtenář, ale myslím, že knížky přečetl a přežil ve svém sportovním zdraví.
Když jste onemocněl rakovinou, zvedla se vlna solidarity, kterou jsem do té doby v Lípě neviděl. Jestli vám to nevadí, můžete prozradit, jak byla léčba úspěšná?
Léčba protonovým zářením, které pojišťovna tehdy neproplácela, mi myslím zachránila život. Ale mám nemoc, která se mi podobá. Taky to nevzdává. Tak si tak spolu žijeme se střídavou převahou.
Byl jste sám překvapen, jak rychle se potřebná částka nastřádala?
To tedy ano. Za 14 dní od vyhlášení byla na transparentním účtu potřebná částka. Během měsíce se zdvojnásobila. Nejvíc se o to zasloužili divadelníci, ale přispěla řada dalších lidí, přátel, známých i neznámých, dokonce i mých studentů. Často přicházely ty peníze se stručnými vzkazy. Slzy v očích jsem měl častokrát. Člověk žije v nějaké bublině a sám netuší, kam až dosahuje. Mluvili jsme o minulosti, tady po mně sáhla, stejně jako přítomnost. Netušil jsem, kolik lidí jsem potkal, s kolika spolupracoval, kolik lidí ví, že jsem. A kolik si přeje, abych měl budoucnost. Když mi bylo asi šest let, jeli jsme s tatínkem na pionýru po vodňanském okolí, nějaká porucha, táta zastavil u jakési samoty. Vyšli lidé a projevili nelíčenou radost, že tátu vidí, ve všem nám vyšli vstříc. Pamatuji si, že mi projelo hlavou, tohle bych si přál, aby mě takhle (někde na vzdáleném místě) vítali. Ta sbírka mi to splnila vrchovatě. Bylo logické, že jsem vytvořil Nadační fond Hrajeme o život a peníze, které na onom transparentním kontě zbyly, tam vložil. Loni jsme částkou 230 000 Kč pomohli sehnat a uhradit život zachraňující lék jedné paní (mimochodem ochotnické herečce) ze Mšena. Fond žije, čas od času tam přijde výtěžek z představení nějakého souboru, teď na konci roku přispěl 4000 Kč znovu i Jirásek. Mám radost. Peníze budou pomáhat i nadále. Pořád přece všichni Hrajeme pro život.
---
PaedDr. František Zborník, vystudoval Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, obory čeština-němčina, působil na SŠ ve Vodňanech. Dnes je vysokoškolským učitelem v oborech scénická tvorba, dramatická výchova a v oblastech personálního rozvoje - komunikační dovednosti. V minulosti působil na katedře bohemistiky Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity, pak na Pedagogické fakultě UK v Praze. Spolupracuje externě s dalšími univerzitami v Praze, v Ostravě, Olomouci, Brně, Ústí n. Labem.
Vedle pedagogické činnosti se zabývá divadlem (autor, režisér, herec) a literaturou, je autorem divadelních a rozhlasových scénářů (vlastní divadelní hry a adaptace, autorské rozhlasové pohádky, dvě knihy pro děti). Je členem DK Jirásek Česká Lípa, pro který píše a kde režíruje a hraje. Spolupracuje s profesionálními divadly jako autor i jako režisér.
Větší část života prožil v jihočeských Vodňanech, kde se také stal po roce 1989 starostou města. Do České Lípy jej přivedla pozdější manželka Vlaďka. Spolu vychovávají (zčásti dálkově) čtyři děti, Víta, Markétu, Terezu a Matěje.
Je rád na světě.
