I tento deník se budu držet od politiky dále. Slíbil jsem, že ještě přidám nějaké zážitky z cest. A opět jsem byl v kině.
Severně od našeho partnerského města Boleslawiec byl v roce 1997 vytvořen Przemkowski park krajobrazowy. Jeho severní část jsem navštívil loni a zmínil jsem se o tom například zde. Druhá největší soustava rybníků v Polsku, dlouhá mola v rákosí, spousta možností pro pozorování divokých zvířat, vodními ptáky počínaje a prasaty konče.
Při své cestě do Wroclawi, o které jsem psal minulý týden (zde), jsem se na několik hodin zastavil i v jeho jižní části. Polské stránky slibovaly písečné duny. Zaparkovali jsme na kraji Przemkowa a vydali se do lesů po cyklostezce. Trochu nuda. Občas duby, jinak borové monokultury jako kolem Doks. Po asi osmi kilometrech marného doufání v nějaký ukazatel či cokoliv jiného, co by naznačovalo nějakou turistickou zajímavost, jsme park objeli a skončili ve vesničce Wilkocin. Vše najednou bylo růžovější. Velké ukazatele k největší zdejší písečné duně a navíc k vojenským bunkrům, krátká naučná stezka o červené Karkulce a velká cedule informující o tom, kolik na revitalizaci dala EU a kolik Polsko. Asi dvě stě metrů za vesnicí, ve které se jinak zastavil čas v sedmdesátých letech minulého století, jakékoliv ukazatele skončily. Jen na stromech se dala tušit klasická turistická značka. Chvíli jsme šli po ní a na závěr podle navigace. Až jsme objevili jak bunkr, tak písečné duny. Určitě rozsáhlejší než ty, které se vyskytují například u Poděbrad nebo v jižních Čechách. Můžu tak napsat tip na písečné duny za humny. Pravda, šikovný fotograf by udělal akčnější snímky v Provodíně.
U auta nás čekalo setkání s domorodcem, který chtěl pár grošů za to, že nám ho hlídal. Žije ve stejném domě sedmdesát let a vyprávěl o tom, jak si zde Rusové udělali střelnici a že jeho sestry se narodily v Liberci. Před válkou zde totiž bylo Německo a i on byl napůl Germán, teda Dán. Kdybychom ho prý potkali dřív, mohl nás provést po bunkrech, které ani v mapách nejsou.
Abych to shrnul. Až pojedete do Boleslavce či třeba do Wroclawi, zastavte se zde třeba na dvě hodiny. Sever i jih tohoto nedávno vyhlášeného chráněného území má co do sebe. Stejně jako v okolí Ralska nemusíte celé hodiny potkat jediného člověka.
Tady je oficiální galerie parku.
Minulý víkend jsem byl v Praze. Od dětí ve škole jsem dostal poukaz na hru s názvem Play Across Prague. Je to nyní taková móda, různé outdoorové a únikové hry. Nám milovníkům geocachingu asi nechyběly, ale jinak je to fajn relax. Udělat dvojici či partu, vyluštit první šifru a vydat se Prahou dál. Já úplně milovník hlavolamů nejsem, ale zmíněná hra byla udělána s citem, nápovědu jsme museli použít jen dvakrát a do cíle došli velmi dobře naladění za necelé tři a půl hodiny.
Nechci prozrazovat trasu, kdybyste někdo dal na mé doporučení, avšak být cizincem v Praze nebo někým, kdo Prahu moc nezná, byl bych nadšen. Cena je poměrně vysoká, ale akce se tu a tam vyskytuje na Slevomatu. Berte to jako dobrý tip na aktivitu třeba se zahraniční návštěvou (verze je i v angličtině).
V kině jsem byl na snímku Já, Olga Hepnarová. Musím přiznat, že moc nenadchl. Nevtáhl mě, nekousl, nevyvolal emoce. Svou černobílostí se ještě nestal uměním. Zaujala chybějící hudba, obzvlášť při závěrečných titulkách. Vnímal jsem ho jako dobré retro, ženy chodily oblékané jako moje máma z mých prvních vzpomínek. Jenže já na sedmdesátá léta vzpomínám jinak. Byla barevná od trenek až po hračky ve školce. Obzvlášť když člověk věděl, jak to dopadne, neměl se ani na co těšit. A vše bylo předvídatelné. Připadlo mi, že tuším i to, jak natočí Hepnarové popravu.
Na co se těšit v následujícím týdnu?
Třeba v úterý můžeme zajít do českolipské knihovny na přednášku o tajemných místech Českého středohoří. Ve středu pokračují oslavy 90 let DK Jirásek Posledním trikem Georgese Méliése. Ve čtvrtek vstoupí do kin šesté pokračování básníků. V pátek vystoupí U Bílýho černocha Listolet. V sobotu je v Mimoni dostihový den.