Díkuvzdání za cenu pro dobrou sousedství
Jako první větou chci říci, že vysoce si vážím této ceny dneska udělenou, zvláště pro cílevědomé zdůrazňování a ocenění všech iniciativ a často jak dlouhodobé, tak trpělivé úsilí o znovuzaložení tak trvale poškozeného sousedství dvou národů.
Ihned ve druhé větě musím však přiznat, jak nesnadný byl pro mě souhlas s tím, že ta cena letos byla přidělena právě mně, protože znám tolik osob, které by zasloužily toto vyznamenání rovněž, ba více než já, a to také v letošním omezeným výběrem z církevních činitelů.
Že jsem znám porotě a byl jsem nominován, souvisí podle mého obzoru s tím, že moje jméno má nějaký názvuk, a tak povzbudí zvědavost, co asi budu říkat a činit a usilovat, když někde vystoupím. A spojení s mým povoláním jako mnich, tedy ta písmena O-S-B za jménem může zvýšit pozornost, u určitého lidu navíc znepokojení. Vždyť šlechta a církve zde rychle se vidí jen v souvislosti s restitučními nároky - což opravdu není má osobní věc a nemůže to být.
Příspěvek na moje známosti jistě udělal také můj laudátor Dr. Zdeněk Eis tím, že mě několkrát zavedl do České televize. Poprvé již před více než deseti lety v neuvěřitelně odvážném pořadu, který se zabýval vyhnáním Němců z Československa - navíc pod názvem Zpovědní zrcadlo. A zítra budu mít příležitost na návštěvu u hrobu mých rodičů ležícího v Litschau přímo za rakouskými hranicemi. Vděčím nejprve jim, co rozvinulo moje vztahy k českému domovu a ke křesťanskému vyznání: skromnost a věrné zakořenění mého otce a církevní angažmá matky.
Teď ale chci oznámit tři kněžské osobnosti zastupující mnoho dalších, které byly pro mě vzorné a kteří všichni zemřeli během tohoto roku:
Dne 23. srpna zemřel profesor Josef Rabas, téměř pěadevadesátiletý kněz pocházející ze Saaz (Žatce), naposledy čestný kanovník litoměřický. Bylo něco jedinečného, že on byl sekretářem biskupa Webera stejně jako později jeho bratr u biskupa Trochtu. Je podivuhodné, jak Josef Rabas, žijící na svobodném západě, dokázal navštívit bratra uvězněného v Leopoldově v nejhorším období persekuce. Byl také - jako nynější papež - mezi účastníky pohřbu kardinála Trochta. Neustále se angažoval různými publikacemi pro rozšíření informace o osudech křesťanů za komunistické éry.
Jako druhého jmenuji pátera Viktricius Berndt z Nepomyšlu, zemřelého dne 25. dubna tohoto roku, který se stal v Bavorsku kapucínem a doprovázel dlouholetě mladou generaci v Ackermann - Gemeinde, t.j. Junge Aktion a Hochschulering. A on také pečoval o živé styky především k domovině, o čem pan Škrábek může vyprávět více.
A za třetí - za dva týdny, na dušičky, uplyne rok poté, co zemřel páter Paulus Sladek, taktéž téměř pětadevadesátiletý augustinián. Pocházel z Třebenic u Litoměřic a byl pro mě již od od dětství velmi vlivná osobnost. Jeho obrovské dílo začínaje od Ackermann - Gemeinde, kterou inspiroval od začátku, až do nejširšího ovlivňování nejen katolických vyhnanců nelze popsat několika slovy. Bylo to pro mě hluboce dojemné, když jsem ho viděl v roce 1990 znovu na kazatelně u sv. Tomáše v Praze a když jsem byl letos pozvan, abych ho připomenul pro studenty u Sv. Salvatora, kde byl kdysi akademickým kazatelem. Také v jejich stopách, příliš velké šlapěje, byl jsem povolán vstoupit na své cestě.
Můžu tedy převzít cenu dneska udělenou jen jako dědic takových kněžských postav a jako zástupce tak obsáhlého dědictví a vyhradím pro mě jen zásluhu, že jsem stále riskoval konflikt mezi všemi aktivitami česko - německými a mých povinností jako mnich a pedagog v mým klášteru v Ettalu.
Že při tom mohl vzniknout v našem gymnáziu německo - české partnerství s Českou Lípou, spojující obě gymnázia, kde jsem studoval před a po roce 1945, vděčím také jen povzbuzováním jednoho ettalského kolegy, který v roce 1972 jako ettalský maturant ze své třídy a se mnou poznal Prahu a Česko a očividně tehdy okouzlen a rozlícen. Jsem rád, že on také se zúčastní tady, spolu s kolegyní a kolegou z České Lípy.
Vyznamenání dvou církevních činitelů naposled chci vykládat jako tichý poukaz na to, že ti jsou vyzbrojeni příkazem, který nejen přesahuje takzvané zlaté pravidlo ze světové etiky znějící: co chcete, aby lidé dělali vám, to všechno dělejte vy jim. Naše úloha také přesahuje biblický příkaz milovat druhého jako sebe samého. Ne, odvážně následujeme nejvyššího odkazu z Ježíšových úst: "Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte i vy." (Jan 13,34). A naštěstí se jedná nejen o příkaz, ale také o sílu na to, abychom je naplnili, a tak my můžeme důvěřovat.
Poznámka editora: v textu bylo uděláno jen několik "kosmetických" úprav, jinak je text ponechán tak, jak nám jej poskytl páter Angelus.
Zde si můžete přečíst zprávu o udělení ceny.