Závěrečné Top Ten turistických cílů. Na skok v Okrouhlé a Novém Boru. Video a mapka posledního dne.
Den sedmý (14. 8. 2011 – neděle)
18,00 (398 km) Stánek u Rudy, cyklostezka Varhany
Už to nejde. Měl jsem spoustu představ. Nejdrsnější – vyjet na Slunečnou a ukázat, že na to mám. Delší – dojet do Boru, odtud do Radvance a zpět domů přes Sloup a Písečnou. Ještě delší – přejet z Horní Libchavy do Stružnice a přes Lípu a Sosnovou vybodovat ještě Jestřebí a Provodín. Ve skutečnosti jsem sebral ještě dva body – vyjel jsem do Okrouhlé a aspoň na okraj Nového Boru po uzavřené (nevím proč) silnici. Ale i při tom mírném stoupání jsem cítil, jak mi ztuhly nohy a že se jen trápím. A to jsem chtěl udělat radost některým Borákům a vyfotit se u památníku popraveným Němcům. Už nemám sílu ani na naschvály.
Okrouhlá
Poslední fotka - výhled na Lípu při výjezdu ze Skalice
Z Boru jsem se svezl zpět přes Skalici, doslova svezl, vždyť čtyři kilometry jsem jel jen z kopce. Na závěr jsem si vybral zdejší stánek, nemůžu nikam mezi lidi. Jsem špinavej a smradlavej. Trika jsem si sice měnil takřka každý den, ale kalhoty jsem střídal jen s kraťasy.
Když jsem vyjížděl, nevěřil jsem, že to zvládnu. Ne snad fyzicky, už jsem dvakrát zvládl i více než dvě stě kiláků za den, ale nerad spím sám. I doma. Jen jednou v životě jsem přenocoval sám v lese, na Slovensku, když jsem jako sedmnáctiletý zkoušel přejet napříč tehdejší Československo. Dodnes na tu noc v Bílých Karpatech vzpomínám. V polospánku jsem se bál medvědů či opilců, kteří půjdou v noci z krčmy a šlápnou na mě na kraji lesa. Druhý den jsem hned po rozednění sjel na vlak do Nového Mesta nad Váhom a tradá domů. Proto jsem vděčný Radkovi, že se mnou začal. Sice měl úplně jiné tempo, než bych si představoval, ale na druhou stranu jsem při občasných zastávkách zažíval okamžiky hodně velkého štěstí, že mám zážitky s kým sdílet. A pak večer s kým si je u piva znovu připomínat. Dvě noci pod Luží s manželkou zase byly takovým symbolickým zakončením prázdnin. Ona nastupuje už ve čtvrtek do práce, já se chystám zpracovat texty z tohoto sešitu a vrhnout se na přípravy.
Zbývá vymyslet tradiční top ten. Nejprve zalistuji deníkem a napíšu si sem možné kandidáty. První den rozhodně aspiruje pátrání v židovské oboře po staré poustevně. Šanci má i stoupání od Stohánku k bývalé vesnici Černá Novina s výhledem na Ještěd. Vynikající svíčková a ubytování v chatičkách v Osečné se asi do desítky nedostanou.
Druhý den vidím největšího favorita v příjezdu k Máchovu jezeru, které v tu chvíli bylo plné vln, surfařů a snad všech provozuschopných parníků. Své kouzlo mělo hledání kešky v Židlově, kterému předcházel průjezd stepí s výhledem až k Lípě. Bunkry po sovětské armádě a focení křižáka pruhovaného. Zážitkem toho dne byla i dvě posezení s Radkem. Nejprve v kuřívodském motorestu, kde exceloval zdejší číšník, a potom u malinového piva v kempu Preciosy. Nesmím zapomenout na setkání s Míšou či noční koupání.
Vrcholem třetího dne bylo zřejmě bydlení v Holanech, v minichatce, kde mě zastihly maxikřeče v břiše. Cesta do Holan byla pohodová, ale s příliš mnoha zastávkami způsobenými Radkovou bolavou achilovkou.
Čtvrtý den mě nejvíce nadchlo stoupání na Velkou Javorskou. Už jsem jel sám, určoval si své tempo a žil si jen svými myšlenkami. Kvůli tomu jsem tuhle cestu také potřeboval. Být hodně sám, nemluvit, jen si tak třídit nápady, občas si odplivnout a zaklít při dupání na nejmenší převod. Dojemné bylo loučení s Radkem u Smrtky, bylo definitivně jasné, že končí. Podali jsme si ruce, zalomili palce a on mi popřál hodně štěstí. A když mluvím o stoupání, měl bych zmínit i sedmikilometrový sjezd do Starého Šachova. Takovým malým překvapením bylo objevení retenční nádrže Karlovka. Radost mi udělalo i setkání s manželkou na cyklostezce.
Pátý den asi vyhraje mé vyjetí za hranici Česka. Najednou jsem cítil, že kopce jsou jen psychický problém a odbočil do Krompachu, pak vystoupal až na čáru a sjel do Jonsdorfu. Vše korunoval pohled zespodu na Nonnenfelsen. Intimním zážitkem bylo celodenní řešení následků požití projímadla. Líbila se mi jízda podél Svitávky, posezení u Ploučnice, U Brennského mlýna nebo v hospodě U Tří lip. Jo a keška v Kunraticích taky bely jednou z třešniček.
Šestý den byl pěší. Několikahodinová chůze v dešti byla korunována třemi vrcholy – hledáním nejsevernějšího bodu a nalezením Osamělé skály, samotnou Luží a pak prolezením skalního městečka Nonnenfelsen. Zapomenout nesmím na večerní rozhovor s paní Doskočilovou, která mi uzavřela lužický kruh a potvrdila, že když se něco nedělá jenom pro peníze, tak teprve poté to stojí opravdu za zmínku.
Dnešní den měl dva vrcholy. Dopolední povídání se Světluškou Svozilovou a Janem Loudou ve staré mařenické fořtovně spojené s muchláním se s tím jejich zabijáckým stafordšírským Broučkem a stoupání do Svojkova korunované krásným výhledem na většinu míst, kterými jsem projížděl. Tak vlastně tři vrcholy, protože mě zaujala i rozhledna ve Sloupu, ač jsem k ní měl řadu měsíců rezervovaný vztah.
Takže definitivní Top Ten cesty s názvem Křížem krážem Českolipskem.
1. Obora Židlov s jejími lesy, stepmi, zubry, zaniklými obcemi i bunkry a výhledy.
2. Luž a procházky kolem ní
3. Mařenice s hospodou U Tří lip a starou fořtovnou
4. Máchovo jezero i s jeho pískovcovými skálami a borovými lesy
5. Nonnefelsen a další skalní města hned za hranicemi
6. Údolí Svitávky se starou brusírnou zrcadel i Pekelnými doly
7. Cesta od Stvolínek do Verneřic se všemi těmi výhledy na Středohoří a dále
8. Osečná, příjezd k ní od Noviny a zdejší výhledy na Ještěd
9. Rozhledna ve Sloupu jako nový cíl
10. Stoupání od Brniště do Svojkova se závěrečným výhledem
