Nejsevernější a nejvyšší bod Českolipska. Na vrcholu Jeptišských skal. Lípě nejbližší ferrata. Mapa a video šestého dne. Dost fotek.
Den šestý (13. 8. 2011 – sobota)
11,00 (303 km) Rozcestí pod Ptačincem
Před pěti minutami jsem dobyl poslední z výběžků Českolipska – sever. Jestli google mapy moc nelžou, tak je u Osamocené skály, v níž je zabetonovaný hraniční kámen, který už dlouho tvoří předěl mezi Českem a Německem.
Na začátku týdně meteorologové předpovídali letní víkend. Jsme durch. Suchého na mně není skoro nic, nadávám na předpověď s každým čůrkem, který mi teče po obličeji. Ale takhle jsou možná ty dobyvatelské pocity silnější, obzvláště tady, na severu. Na drsném severu. Více o průběhu cesty napíšu někde v suchu, teď bychom zbytečně prochladli.
Cesta na sever
Na hranicích
Nejsevernější bod Českolipska (?)
16,25 (315 km) Lužanka, Horní Světlá
Zpět z túry, během níž jsme dobyli nejen bod nejsevernější, ale i nejvyšší. Vezmu všechno popořádku.
Včera večer jsme šli se Šárkou ještě projít, trochu si okouknout Horní Světlou a její chalupy. Nebudu zastírat, že hlavním důvodem byla keška, která byla umístěna na místě skvělého rozhledu do údolí, až někam k Novému Boru. K večeři jsem si dal česnečku a čtyři kuřecí křidélka s pikantní omáčkou a chlebem. Můžu napsat, že jídlo s novým osazenstvem chalupy nebude problém. Ochutnal jsem taky toho Konráda. Nejprve kvasnicovou jedenáctku, pak normální jedenáctku a nakonec i dvanáctku. Velký rozdíl jsem v nich neviděl. Pivo je výrazné chuťově, na mě trochu sladké. Atmosféru dotvářel zapálený krb.
Snídaně byla švédským stolem, přestože jsme jedli sami. Ideální, ale moc jsem se nenacpal, přestože jsem ochutnal všechno, na co jsem měl chuť. Ukojil jsem svou závislost na jogurtu i sen o sázených vejcích.
Chvíli jsme čekali, než přestane pršet, a pak vyrazili nahoru, na Myslivny. Čekání bylo zbytečné, protože během půlhodiny pršelo znovu. Šli jsme podél hranice až k Černé bráně. U ní objevili německou žlutou značku, která nás dovedla ke skále, o níž se domnívám, že je nejsevernějším bodem Českolipska. Vydechli jsme na rozcestí Nad Ptačincem a ve stále houstnoucím dešti se vypravili na Luž. Vzali jsme ji z německé strany, po modré značce. Doufal, jsem, že počasí dá aspoň na vrcholu pokoj. Trochu dalo. Fotky, krátké video, keška na nedalekém výběžku a raději jsme šli zase dolů, protože mokré bundy pěkně profukovaly. U chaty Luž jsme zase potkali lidi. Lužické hory jsou nedoceněné a poměrně pusté. A když už na někoho narazíte, tak jde o Němce. I číšník před hospodou na nás spustil původně německy. My se ale nezdrželi a hned vyrazili za dalším cílem, kterým byly skály s názvem Nonnenfelsen. Včera jsem pod nimi jel a opět mě nadchly svou majestátností. Už několikrát jsem byl v protějším skalním městě s názvem Muhlsteinbruche, ale k Jeptiškám jsem se nedostal. Sešli jsme tedy po zelené ke státní hranici. Samozřejmě se opět spustil hustý déšť. Ten jsme přečkali u bývalé celnice, kde se v roce 1938 odehrály tuhé boje mezi sudetskými Němci a ochránci hranic a kde také stojí památník s dost nesmiřitelným textem.
Výstup v dešti na Luž
Na Luži
Základy budovy na Luži, která byla vypálena po Druhé světové válce
Bývalá celnice, kde se válčilo ještě před válkou
Přestalo pršet, pro tuto túru definitivně, a my jakžtakž oschlí došli ke skalám. Trochu mě zklamalo, že běžným turistům je přístupná jen jedna solidní vyhlídka, na zbytek skal se může jen po zdejší ferratě, navíc vybudované na pískovci. Díky tomu je samozřejmě za deště nepřístupná pod pokutou 100 euro.
Prošli jsme průrvou mezi skalami a ocitli se na stejné cestě, po které jsem jel už včera na kole. Přes Sokolíka jsme tak došli do Dolní Světlé a konečně si sedli před Starou hospodou. Svijanský máz nám na pálícím slunci navrátil síly a my vystoupali zpět k Lužance. Nyní sprcha, zápis a odpolední klid.
Chodník k Nonnenfelsen
Průrva aneb cesta dolů
Výhled z Jeptišek
Ferrata
