„Už jsem byla v restauraci zjistit, jestli nám udělají snídani,“ pronesla Jitka, když jsem se konečně probral. Poslední dny spím jako mrtvola. Nevím, jak se ukecám k tomu, abych zase spal samotnej někde na louce. Ale cítil jsem, že bych měl jít zase dál.
V polospánku jsem probíral tři možnosti. Ukecat Jitku, aby se mnou ještě chvíli zůstala. Na to jsem ale neměl nárok, měla svůj život. Jít dál v Máchových stopách a dělat, jako že mě nezajímá, kde skončila moje rodina. To bych vydržel tak dva dny. Takže zbývala poslední varianta – sehnat nějaké informace o Tereze a dětech. Znamenalo to vrátit se do Lípy.
Od myšlenek mě odvedl rozpláclý komár na zdi. Od něj se mi zrak přesunul na zrcadlovou stěnu na skříni. Přemýšlel jsem, jak taktně připomenout Jitce včerejší slib. Jelikož jsem ale nic taktního nevymyslel, vstal jsem a narval se do zmuchlaných kalhot. Jitka nevypadala, že by měla sebemenší zájem mě tahat za bimbase.
K snídani zase vajíčka. Jo, mám je rád, ale co na to říká můj cholesterol, to je záhada.
„Už se chceš vrátit domů?“ zeptal jsem se a sledoval, jak se mi rozlévá žloutek po talíři. To jsem měl nejradši: vytírat jeho zbytky rohlíkem nebo chlebem.
„Večer. Teď bych se jela podívat na nějaký zajímavý místo v Německu. Pak bych tě hodila, kam budeš chtít.“
„Máš na mysli nějaký konkrétní cíl v tom Německu?“
„Nemám. Můžem prostě jet, a když něco uvidíme v dálce, tak k tomu zajedeme.“
Dojedli jsme, pobalili věci a poměrně rychle se nalodili do auta. Neměla potřebu půl hodiny stát u zrcadla. To spíš já přemýšlel, jestli se nemám zase oholit, ale nakonec jsem si jen vlezl do prostorný sprchy, ve který bylo dokonce sedátko. Asi pro nemohoucí Němce. Seděl jsem tam a nechal na sebe vystříkat celý bojler.
Projeli jsme kolem asijských obchodů s trpaslíky, krmítky pro ptáky a kartony cigaret.
Na hranici ani noha a šup, byli jsme ve městě s krkolomným názvem. Vypadlo dost vybydleně a při nejbližší příležitosti jsme raději zahnuli více na východ. Úzká silnice se vlnila mezi upravenými vesničkami. Jeli jsme bez mluvení, jen se rozhlíželi, jestli neuvidíme nějaký ten zajímavý cíl. Rozhlednu, hrad, kopec. U hospody vyzdobené malbami a parožím jsme odbočili na hlavnější tah a pak to uviděli – větrný mlýn.
Chvíli trvalo, než jsme objevili parkoviště přímo pod dřevěnou stavbou. Jmenovalo se to tu Kottmarsdorf a nikde ani noha. Oblezli jsme mlýn ze všech stran a objevili ceduli, která obsahovala dokonce pár vět v lámané češtině.
„Krása, co? Takhle jsem si to místo představovala. To už u nás neuvidíš, maximálně ve skanzenu.“
„Ještě by mohl fungovat.“
„No jasně, mohl by vylízt mlynář v bílý zástěře a províst nás,“ zasnila se.
„To už bysme asi chtěli moc.“
„Hele, nekaž mi to. Pojď si radši sednout na lavičku a trochu se kochat.“
Tak jsem jí to nekazil. Koneckonců, ideální místo na první ranní retko. Skoro jsem zapomněl hulit. Koukala se doleva, pak doprava. Pak zase na lopatky mlejna a dělala jen „Ach, ach.“ Šílený. No, šílený bylo, že já si něco takhle vychutnávat neumím. Pořád bych se někam hnal.
„Asi brzy umřu,“ řekla po chvíli.
„Proč bys, do prdele, umírala?“
„Pořád se mi ta nemoc vrací. Mám nějaký blbý geny. Pokaždý mi seberou nějaký orgán a vypadá to, že budu v pohodě, ale ta svině se po nějaký době objeví zase někde jinde.“
„Máš nějaký problémy, myslím jako zdravotní problémy?“
„Teď mě zrovna nic nebolí. Je mi krásně. Ale v hlavě to mám. Zatím jsem přišla jen o orgány, bez kterých se dá žít. I když je to život na hovno. Žádný děti, žádný prsa. Myslím, že mě ani můj muž moc nebere jako ženskou. Proč myslíš, že mám takovouhle svobodu? Vůbec nežárlí, protože nemusí.“
„Vždyť jsi o něm mluvila celou dobu moc hezky.“
„Tak on je hodný, ale jsem pro něj spíš jeho malá holčička, kterou je potřeba rozmazlovat, o kterou je potřeba se starat. Jo, mám se u něj jako v bavlnce, ale to je asi tak všechno. Prostě o něm nemůžu říct ani jedno špatný slovo. Jinej by se na mě asi vykašlal.“
Chtěl jsem říct, že já ne, ale asi bych kecal. Vykašlal jsem se na zdravou ženskou. Sakra, zastesklo se mi po Tereze. Raději jsem se zeptal, jestli si myslí, že má nějakou ženskou.
„Vždycky měl nějakou ženskou. Je mi to tak nějak jedno. Neměla jsem pocit, že mi to ubližuje. Po tom všem se mu ani nedivím.“
„Kam pojedem teď?“ utnul jsem hovor.
„Ještě budem hledat hezký místa. Jestli nespěcháš na hledání svojí rodiny.“
„Myslím, že moje rodina mi už víc nikam neuteče.“
Šedesátý osmý díl je zde.
Šedesátý devátý díl je zde.
Sedmdesátý díl je zde.
Sedmdesátý první díl je zde.
Sedmdesátý druhý díl je zde.
Sedmdesátý třetí díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.