Po tváři mi začaly týct slzy, naprosto nekontrolovaně. Bylo mi líto každýho mravence, kterýho jsem během života omylem zašláp, i kytek, který jsem utrhl. Do prdele, normální lidi jsou po marihuaně vychechtaný, já si musel sednout na pangejt a vybrečet se. Trvalo to jen chvíli, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že jsem ublížil všem tvorům, který jsem potkal.
Když jsem se přesvědčil, že s těma mravencem i kytkama je to dobrý, začaly mi hlavou dupat davy lidí. Máma, táta, ségra, babičky i dědové, který byli mrtví dávno předtím, než jsem se narodil. Všem jsem měl najednou potřebu se omlouvat.
Raději jsem si úplně lehnul, srdce mi bušilo jako o závod. A to jsem asi neměl dělat! Najednou jako bych vyplul ze svýho těla a pozoroval sám sebe, jak jsem rozvalenej mezi kytkami. Já se fakt viděl. Bez zrcadla jsem si mohl sám sebe prohlížet. Starýho, bledýho, zpocenýho, se šokovaným výrazem. Jen sáhnout na sebese mi nedařilo. Pak jako když mě zezadu někdo praští větví, zalít jsem zasejc do sebea začal si utírat slzy.
„Pane, je vám něco?“ skláněla se nade mnou mladá dvojice. Asi jsem usnul.
„Já nevím, nevím.“
„Báli jsme se, jestli nejste mrtvej nebo jestli nemáte infarkt.“
„Já nevím, nevím,“ mlel jsem pořád dokola.
„Nemáme zavolat sanitku?“
„Ne, to ne. Jen to ne!“ vyděsil jsem se představy, jak se provalí, že jsem zkolaboval po hulení. Taky jsem nevěděl, jak bych se setkal s Jitkou. „Nemáte trochu vody?“ požádal jsem.
„Vodu ne, ale flašku coly jo.“
Vyzunk jsem ji skoro celou, přestože mi bublinky lítaly nosem. Vychlastal bych rybník. Válčil jsem s chutí vrátit se zpátky k tý holce a požádat ji, jestli by mi trochu toho materiálu neprodala. Byl to tak excelentní zážitek, že bych si ho docela rád dopřál ještě jednou. I kdyby mě to mělo zabít. A třeba někde s Jitkou v tý její boudě.
Když jsem je definitivně ukecal, aby sanitku nevolali a nechali mě bejt, zvedl jsem se a po silnici se vydal k Ráji. Byly to tak tři kilometry a víceméně z kopce, takže jsem za hodinu už nakukoval z terasy dovnitř.
„Tady jsem.“ Jitka vylezla ze dveří. „Byla jsem na záchodě. Sedím támhle,“ ukázala ke stolku.
Neodvážil jsem se dát si pivo, nevěděl jsem, jak by dopadl zbytek THC v mým těle, kdybych na něj naložil nějaký ten kousek. Místo toho jsem do sebe vyklopil půllitr kofoly a hned si dal další.
„Že tys celý dopoledne nic nepil?“ zjebala mě tónem mojí ženy, takže jsem historku z Vrátenský hory pro tentokrát vynechal a raději se zatvářil zvědavě. „Tak povídej,“ vyzval jsem ji.
„Nebudu tě napínat. Hele, ten byt, co jsi mi řekl, že v něm bydlíte, je opuštěnej. Jméno teda ještě máte na zvonku, ale i zvenčí je vidět, že tam je prázdno. Žádný záclony, jen holý stěny. Musela jsem chvíli počkat, než pude taková ta správná informátorka, a nenápadně se jí vyptávat.“
„Počkej,“ skočil jsem jí do řeči. „Chceš mi říct, že už nemám domov?“
„No, já nevím, jestli už nemáš domov, ale každopádně tvoje rodina už v Lípě nebydlí. Teda aspoň ne v tom bytě. Hele, Karle, a ty máš bejt zavřenej?“
„Jak zavřenej?“
„Ta babka říkala, že tebe zavřeli a rodina se pak odstěhovala jinam. Nevěděla kam.“
„Jak zavřenej? Naposledy jsem měl problémy s policajtama někdy za komunistů, když jsem dělal v tom kulturáku. Ale nic z toho nebylo, jen jsem přišel o práci. Asi Tereza prostě nevěděla, co říct, tak sousedkám nakukala, že jsem zavřenej. Nebo si to vymyslely, když mě dlouho neviděly.“
„Zkoušela jsem se na vaši rodinu ptát i na radnici, ale tam mi samozřejmě řekli, že takovýhle informace nemůžou podávat. A to jsem se vydávala za tvoji příbuznou. Co se teď chystáš dělat?“
„Nevím, nejradši bych se rozjel do Lípy sám a zkusil něco zjistit. Ale i kdybych je našel, tak nevím, jak bych s tím naložil. Nechce se mi ještě vracet se. Myslel jsem, že časem uzraju, odprosím je a naskočím zpět do rozjetýho vlaku, budu vstávat do nějaký kolbenky. Teď to ale vypadá, jako když moje žena čekala na nějakou takovouhle moji minelu a vypařila se.“
„Nemohla přece za sebou tak rychle zamýst stopy. Taky má nějakou práci, ne? A nemůže bejt třeba někde u rodičů?“
„Má jenom mámu, táta umřel. Máma si na starý kolena našla novýho kolíka a odstěhovala se za ním někam na Moravu. Vůbec jsme se nestýkali. Tereza jezdila jen za babičkou, která bydlí v pečovateláku ve Varnsdorfu. K ní se ale těžko mohla nastěhovat se dvěma puberťáky, má jen malou místnost se záchodem, to je všechno.“
„Ta by ale mohla vědět víc, ne?“
„To možná jo. To mám k ní jako přijet a zeptat se jí: Hele, babi, nevíte, kde mám ženu?“
„Třeba. Chceš hodit do Varnsdorfu?“
Nevěděl jsem, jak odpovědět.
„Ok, nebudu na tebe tlačit. Najíme se, ne? Někde se projdem, přespíš u nás a mezitím se rozmyslíš.“
Dal jsem si kotletku, třetí kofolu, kafe a ona to zatáhla, když jsem byl na záchodě. Nakonec jsem jí vykecal i svůj zážitek a prozradil jí, jak jsem si představoval, že se spolu zhulíme u ní na chatě.
„Tak jo,“ souhlasila. „Sjedeme na tu Vrátenskou horu, koupíme si od tý holky jointa a uděláme si prima večer.“
Šedesátý čtvrtý díl je zde.
Šedesátý pátý díl je zde.
Šedesátý šestý díl je zde.
Šedesátý sedmý díl je zde.
Šedesátý osmý díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.