Oskar na scéně. Karel po sprše. Cesta k Ortelu. Je Vlasta v pořádku? Neřekla víc, než chtěla?
Na oběd jsem přišel jen tak tak. Marie už na sobě neměla tu rtěnku, asi to byl jen ranní úlet. Musím se na ni Vlastičky trochu vyptat. Taky jsem si připlatil další dvě noci, ale víc ani náhodou. Pak jsem se na chvíli natáhnul.
Kolem třetí jsem se vypravil na další procházku, u sklípku jsem ale potkal jednoho bejvalýho kolegu z Uranu. Vůbec jsem nevěděl, že tady má chatu. Skočil si pro dvě pivka do džbánku.
„Já ty lahváče nemusím, takže když nejsem línej, skočím si pro točený. A taky aspoň na chvíli vypadnu od tý svojí,“ pronesl Oskar, když jsme bez jakýchkoliv výzev společně zasedli na zahrádku a nechali si přinést dvě orosený. Na šachtě jsme se moc nepotkávali, ale on pak učil dílny na základce, tak jsme občas zašli na dvě, abychom si sdělili dojmy.
„Já tady taky relaxuju od Terezy,“ přiznal sem, ale nechtělo se mi vyprávět mu další podrobnosti.
„Válíš se na pláži a čumíš po mladejch kozách, co?“ srdečně se zasmál, jak to uměl jenom on. Dřív bejval, aspoň podle svejch vyprávění, pěknej kanec, ale po rozvodu se zklidnil a oženil se s o něco starší ženskou, která si ho uměla ohlídat.
Dali jsme nakonec dvě, já ho doprovodil k jeho chatce v kolonii kousek za Jiskřičkou. Aspoň přes plot jsem mávnul na tu jeho. Bylo mi trochu smutno. A nevěděl jsem v tu chvíli, co vlastně chci. Jít dál, nebo se vrátit a mít pohodu? Pohodu? Mě ten stereotyp zabíjel. Musel jsem tuhle cestu podniknout. Vždyť jsem umíral zaživa. Furt dokola. Ale to už jsem psal.
Zase jsem se vrátil do tábora a obral si svoji čtvrtku kuřete. Pak se osprchoval a vyrazil k domku Vlasty.
Nikde žádný zvonek, ale branka byla otevřená. Necejtil jsem se právě nejlíp, když jsem vlezl na zahradu. Ale pes štěkal jen z baráku naproti. Snad ona žádnýho nemá, a když už, tak snad nemá půl metráku.
Zaklepal jsem na vchodový dveře. Nic. Žádná odezva. Zkusil jsem to ještě jednou a pak vzal za kliku. I tady bylo odemčeno.
„Paní Vlasto!! Vlastičko!“ Nejprve zaškrceně, podruhé jsem už zakřičel.
Nic.
Vyděsil jsem se, vždyť už taky nebyla nejmladší. Hlavou se mi hnaly všemožné představy. Od těch romantických, ve kterých ji nacházím omdlelou v kuchyni a polibkem ve stylu prince ze Sněhurky ji přivádím k životu, až po ty děsivé, v nichž ji nacházím mrtvou a musím na policii vysvětlovat, jak jsem se ocitl na místě činu. Být za pár dnů podruhé vyšetřován četníkama, to jsem si nepřál. Nejraději bych utekl a raději nic nevěděl, ale svědomí mi to neumožňovalo. Nechal jsem za sebou otevřený dveře a vstoupil.
Židle v kuchyni byla ve stejný poloze, v jaký jsem ji včera opustil během neúspěšného tažení do Vlastina rozkroku. Televize vypnutá, jen lednička začala hučet. Nakoukl jsem do obýváku. Nikde ani živá duše. Za dalšími dveřmi jsem čekal ložnici, ale to už mi přišlo opravdu hodně intimní. Snad ji nenajdu mrtvou tam. Ne, normálně tam spí, docvaklo mi. „Vlasto!“ zahulákal jsem znova, stoje uprostřed kuchyně.
Když jsem se chystal na dveře ložnice zaklepat, ozvala se za mnou: „Ááá, vy už jste tady. Nedočkavej jako osmnáctiletý mladík. Byla jsem jen u sousedky, přivezla jsem jí z Lípy nějaké léky.“
Oblečená byla do města. Sukně ke kolenům, halenka, boty na podpatku. I nalíčená byla. Opravdu se mi líbila. Tak jakou dnes zvolím taktiku? Nebyl jsem rozpoloženej jako o den dřív. Nechtělo se mi moc škemrat, netlačil mě čas. Ani teď, ani později, vždyť jsem měl dva dny k dobru.
„Co si mě tak prohlížíte? Bude to na mě zkoušet jako včera?“ Ta potvora mi četla myšlenky. Musím si na ni dát pozor.
„A nevyrazíme si někam? Na nějaký výlet?“
„Noční procházka? Myslíte, že bych měla jít s neznámým mužem v noci do lesa?“
„Když jste si troufla neznámého muže pozvat v noci do bytu, tak byste asi neměla mít problém jít s ním na procházku do lesa.“
„A jak se mám obléct?“ podívala se na mě. Staré rifle, tričko, kolem pasu mikina, na nohách rozpadající se boty.
Zmizela v ložnici a za chvíli přišla oděná v mém stylu. I botasky měla stejné, jen snad o pět čísel menší.
„Tak můžem. Kam vlastně jdeme?“
„Chtěl jsem se vždycky podívat na Ortel.“
„Na Ortel? Není to nějak moc vysoko?“ zděsila se.
„Když tak to vzdáme,“ uklidnil jsem ji.
U hřbitova jsme se dali pěšinouk Záhořínské kapli. Vyptávala se mě na mou cestu a já poměrně podrobně vyprávěl. Jediné, co jsem zamlčel, byla Věra. Asi nejvíc ji zaujalo mé vyprávění z Litoměřic, jak jsem pátral po jedné z dávných lásek a jak mě sebrali policajti.
„Máte hodně takových lásek, za kterými se ještě chystáte vypravit?“
„Já zase tolik moc osudových lásek neměl. Jednu ještě na základce, na prvním stupni. Romana se jmenovala. Pak něco podobnýho na druhým stupni, ale ta se mnou později pěkně zametla.“
„To ale přece nejsou žádný osudový lásky…“ namítla.
„Proč by nebyly?“
„Tak dobře, lásky jo, ale ne ženy.“
„Já bych ani tak nechtěl vidět ženský, se kterýma jsem později měl sex, spíš mě zajímá, jak dopadly ty, které jsem miloval třeba dva roky. A ony to často ani nevěděly.“
„Ta Romana to nevěděla?“
„Vždyť to bylo ve třetí třídě. Chodili jsme si spolu hrát, ale nikdy jsem jí neřekl, že ji mám rád nebo něco podobnýho.“
„Proč?“
„Vy jste fakt zvědavá. Vám někdo něco takovýho řekl ve třetí třídě?“
„No jasně, Luboš Štecha. Už ve školce.“
„A co vy na to?“
„Co by, dala jsem mu pusu na tvář. Řekla mu, že já jeho taky a že si ho vezmu za manžela.“
„A jak to dopadlo?“
„Před dvěma roky utekl za jinou.“
Vyvalil jsem oči. „Vy jste si vzala kluka, kterýho jste milovala od školky?“
„No, měli jsme pár pauz. Třeba v sedmý třídě jsem milovala Vildu Mazance, v tanečních Radka Havrdu, ale nakonec jsme se zasejc našli, vzali se a po skoro třiceti letech rozešli. Nadobro.“
„Myslíte, že je to definitivní?“
„Nemyslím, vím. Vzal si mladou holku a má s ní dítě. My děti neměli.“
„To je hrozný, zůstat takhle sám.“
„Je!“ řekla bez obalu. „Nejhorší je, jak se ke mně chová. Já mu odpustila, vlastně jsem mu ani nic nevyčítala. Věděla jsem, že děti nemáme kvůli mně. A on o nich furt mluvil, takže jsem se vlastně divila, že už ode mě neutekl dávno. Jenže on se tak stydí za to, že ode mě utekl, že ani není schopnej o tom mluvit, stavit se. Já bych vlastně i chtěla toho jeho syna vidět. Je to sice takové sebemrskání, ale já bych chtěla vidět, jak zhruba mohlo naše dítě vypadat.“
Dala se do breku. Přešly mě všechny myšlenky na sex. Uvědomoval jsem si, že jsem taky takovej parchant jako její manžel, možná ještě horší. Posadili jsme se před silnicí do Lindavy na pařez a opřeli se o sebe zády. Chvíli jsme jen tak koukali do nebe a nic neříkali. Já, protože jsem neměl co, ona si asi uvědomila, že řekla víc, než chtěla.
Třicátý první díl je zde.
Třicátý druhý díl je zde.
Třicátý třetí je zde.
Třicatý čtvrtý díl je zde.
Třicátý pátý díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.