Včera jsem zapomněl zmínit, že jsme také bylinkařili. Oleg, který pomáhal v kuchyni i u koňů, byl znalcem rostlin, a tak nás vzal na procházku po okolí.
Ukazoval nám, které rostliny dává do čajů. Vedla vrbka úzkolistá, které říkal ivančaj, ale do každého hrnce přidal i trochu třezalky či mateřídoušky. Když se někdo zranil, přikládal na rány řebíček a zamazával ho borůvkami. Někteří za ním chodili konzultovat i své letité neduhy.
Už ve čtvrtek základnu opustila pětice starších účastníků, která si chtěla ještě užít Užhorod – levně si spravit zuby, nakoupit či se projet zdejší širokorozchodnou dráhou.
V pátek 8. července jsme se rozprchli všemi směry. Nejdříve, už před sedmou hodinou, vstala skupina, která se chystala dobýt patnáct kilometrů vzdálený vrchol Pikuj. Ti, co ještě nebyli u vodopádu, zamířili k němu. Já se vypravil na poloninu Runa, na níž se nacházely zbytky sovětské raketové základny, ale rovněž zákopy z první světové války či památník seskoku parašutistů z války druhé. Když jsem tam vylezl a rozhlédl se, nechápal jsem, proč zrovna zde, v této pustině se odehrávaly celé minulé století takové manévry.
U salaše mezitím odjezdila koně poslední skupina. Někteří sice prosili, jestli by se mohli ještě jednou projet, ale Saša prohlásil, že už nebude pokoušet Boha. Asi i on byl rád, že se nikomu nic nestalo. Maximálně jen tak bez sedel mohly holky odvézt koně zpět na pastvu.
Sobota znamenala velké loučení. S každým jsme se zdravili osobně. Dojemné bylo, když malý Andrej, synovec pomocníka Vasila, dostal od našich dětí karetní hru UNO. Saša ke každému pronesl některou ze svých hlášek. Následoval tříhodinový sestup do údolí, přičemž ti nejpomalejší se stopnuli žebřiňák, který je asi kilometr popovezl. Doufal jsem, že to bude můj poslední adrenalin této Expedice.
V Užhorodu jsme se pokoušeli utratit zbylé peníze. Často marně, ceny na Ukrajině opravdu pro Čechy výrazně klesly. Oběd mě stál 55 korun, vyhlášená čokoláda v čokoládovně na nábřeží 30. Cigarety 15, vodka 40, nealkoholický nápoj přezdívaný Hubzuk po 16 korunách. Nakonec byla nejdražší lízátka ze zdejší výrobny.
Během opětovného srazu přišla velká bouřka, ale naštěstí jsme měli slušnou časovou rezervu. Na nádraží přivezl autobusák naše věci, které jsme si u něj za 500 hřiven uschovali.
Autobusem Leo expresu jsme Užhorod opustili a zamířili k hranicím, kde se dalo čekat velké zdržení. Ukrajinci nám jen orazítkovali pasy, zato Slováci nás všechny vyhnali z autobusu. Museli jsme si vyndat všechny věci ze zavazadlového prostoru a projít pasovou i celní kontrolou. V tom okamžiku nám omdlela jedna ze studentek a slovenští celníci pro ni zavolali sanitku. Ta ji dovezla do nedalekých Sobranců. Předal jsem teda jízdenky na noční vlak z Košic i instrukce k odjezdu z Prahy kolegovi a vystoupil se zdravotnicí u Lídlu v Sobrancích.
Po následných peripetiích pro mě Expedice skončila až v pondělí. Mezitím jsem si užil slovenskou nemocnici, pokojík v hotelu, snídani na benzínce (zdarma, od dobrého člověka), košické nádraží, přejetého sebevraha v Ružomberku, ujetý rychlík z Půchova, Ostravu…. Synové si mě vyzvedli v Kolíně a za neustálého lovu pokémonů jsem dojel domů kolem druhé v noci.
A nyní tradiční top ten zážitků.
1. Čan – nechat se uvařit v kotli a pak skočit do studeného potoka, opakovaně
2. Saša – velitel na farmě
3. Ukrajinské pojetí času
4. Vyjížďka na koních na Ostrou
5. Bar u Ljuby a Milana
6. Přechod přes poloninu Runu z Lumšor na farmu
7. Spaní ve stanech
8. Dobytí vrcholu Pikuj aneb kde je modrá
9. Užhorodská beer tour
10. Výcvik jízdy na koních
Autoři fotografiií: Filip Jaroš, Eliška Šanderová, Petr Skokan a Tony Mestek, Milan Bárta.