Loni jsem si na Expedici pochvaloval, jak vše klapalo takřka na hodinu přesně. S kolegyní Markétou jsme si udělali itinerář a až otrocky se ho drželi, v čemž nám pomáhalo i počasí. Letos bylo vše naruby.
Byli jsme závislí na tom, jak se Saša vyspí, jaké bude počasí, jak se Jankovi zadaří uvařit. Pro řadu z nás bylo nejhorší, že jsme nevěděli, kdo bude zrovna jezdit. Když přihnali koně z pastviny, sešli jsme se za ohradou a Saša ukázal, kdo pojede. Pro ty, na které nezbyl kůň, anebo vůbec nechtěli jezdit, jsme museli vymyslet program.
V úterý jsme se vypravili k vodopádu Vojevodyn. Petr s Olegem se nám cestu pokusili zpestřit, a proto jsme šli po staré koňské cestě, která ale spíše připomínala stezku jelení anebo obyčejnou divočinu. Učili jsme se překonávat potoky, padlé stromy, Oleg nám vysvětloval, které houby se dají jíst vařené a které dokonce syrové (holubinky jsou ukrajinsky syrojedky), řešili jsme, jak se chovat při setkání s medvědem. Má se plácat mokrými kalhotami přes čumák. Na dotaz, kde tak rychle seženeme mokré kalhoty, odpověděl Oleg, že to při setkání s medvědem přijde samo. Pro zajímavost – v poslední době Saša přišel o pět koňů kvůli medvědům a další tři mu strhli vlci.
Vodopád byl slyšet už půl hodiny dopředu. Já si u něj odlovil kešku, někteří se pod ním i vykoupali. Zpět jsme šli raději po značené cestě, i kvůli tomu, že jedné ze studentek se překonávání potoka úplně nezdařilo a byla prochladlá.
Studenti také hodně času trávili sbíráním borůvek, ty rostly všude. Místní na ně jezdili malými náklaďáky. Nicoletta vymyslela způsob, jak i bez želatiny vařit džem, takže jsme si zpestřili snídaně.
V noci bývalo velmi chladno, ale jinak svítilo sluníčko. To se mělo podle předpovědi změnit ve středu. A také že ano. Probudily mě kapky dopadající na stan. Než se připravila snídaně, přešly přes nás minimálně tři přeháňky a došlo k vyplavení několika stanů. Součástí středečního programu se stalo sušení – stanů, karimatek, oblečení, bot a zejména spacáků. Přesto se kolem jedenácté docela vyčasilo, takže došlo na můj den D.
Byl jsem vybrán do první skupiny, která uskutečnila výstup na horu Ostrou na koních. Čtyři hodiny v sedle do nadmořské výšky 1405 metrů. Na hřebeni byla mlha, takže jsem zprvu ani nevěděl, že jdeme po půl metru širokém chodníku, pod kterým je na obou stranách strmý svah. Fantazie pracovala naplno. Nebál jsem se ani tak toho, že spadnu sám, jako že spadneme oba i s koněm, ale můj Hrom neudělal za celou cestu jediný špatný krok. Došlo mi, že koně neriskují, nemají sebevražedné sklony, na jeho hřbetě jsem byl najednou jistější než na svých nohách. Nahoře jsme sesedli a nechali pomalu vstřebat adrenalin. Saša nám ukazoval, jak se v okolí měnily hranice, kde je Polsko, kde Maďarsko a kde už Rumunsko. Úžasný kus země. Čirá krása s oddychujícím zvířetem vedle sebe.
Při sestupu se zhoršilo počasí, takže jsem navíc zjistil, že koně bouřku ignorují. Aspoň můj Hrom za hromobití ani nezastříhal ušima.
Počasí neumožnilo dostat na hřebeny další skupiny. V dalších dnech ale vystupovala jedna za druhou. Sašovou ambicí bylo dostat na vrchol všechny, co o to stojí. Netroufl si jen na jednoho studenta, který měl příliš velký respekt a i Saša ho vyhodnotil jako bezpečnostní riziko. Můj program byl většinou jednoduchý – vypravil jsem osmičlennou skupinu, pomodlil se za ni a pak sedě na pařezu čekal, až se karavana objeví na hřebeni. Při návratu jsem jim chodil naproti a bavil se jejich nadšenými výrazy a reakcemi. Výprava málokoho nechávala chladného.
Autoři fotografiií: Filip Jaroš, Eliška Šanderová, Petr Skokan a Tony Mestek, Milan Bárta.