V Užhorodě jsem se ještě stihl setkat s jedním z bývalých účastníků Expedic, který tam už více než rok žije. „První chvíle bude pro děti šok, ale pak budou totálně odvařené. Bude to takový rozdíl mezi tím, na co jsou z města zvyklé, a tím, co zažijí,“ řekl mi.
A měl pravdu. Podařilo se nám všechny rozmístit do stanů, mezitím Slovák Janko připravil první večeři a Ivan zatopil pod čanem. Čan je ocelová vana, na jejímž dně jsou ploché kameny. Do vody se přidávají bylinky a jedlové větve. Když je voda horká, větve se vyndají a můžou nastoupit první koupající. Zatopí se pod nimi tolik, co vydrží. A pak se to střídá – horká voda, studený potok. A tak furt dokola.
Petr také zajistil bufet. Čech Milan se svou ukrajinskou manželkou Ljubou přivezli elektrocentrálu, narazili sudy s pivem a kofolou, dokonce měli i presovač na kávu.
Během dvou hodiny začaly padat hlášky, že tohle je ta nejlepší Expedice ze všech. Všichni se usmívali a soutěžili, kdo pokřtí už dokončené kadibudky nebo čan. Ti nejvytrvalejší dospělí v něm vydrželi do čtyř do rána.
Pondělí čtvrtého července začalo pozvolna. Ukrajinské pojetí času určitě bude kandidátem do tradičního top ten. Nikdo nikam nespěchal, když bylo nějaké jídlo, zazvonilo se na zvonec, všichni popadli ešusy a mazali k venkovní kuchyni. Boršč od večera zkysnul, tak se vylil do potoka a začalo se vařit nanovo. K snídani bylo máslo, sádlo, škvarky, salám a sýr. K tomu výborné chleby. Jindy ale třeba kusy krkovice, které se nestihly sníst večer. Zlidověla hláška „večer po obědě“.
Když se probral Saša, začalo se s výcvikem. Teda nejprve musel ulovit koně, kteří polodivoce žili na okolních pastvinách. Přivedl jich vždy tak patnáct a desítky minut vybíral ty vhodné. A k nim odpovídající jezdce. Stalo se třeba, že někoho na koně posadil, ale něco se mu nezdálo, tak nechal jezdce sesednout a zavolal si někoho jiného. Mně se poštěstilo, že mě vybral do první skupiny. Zřejmě proto, aby ostatním dokázal, že jízdu zvládne každý.
Musím přiznat, že ke koňům jsem měl spíše negativní postoj. Vzniklo to nějak v pubertě, kdy dvě dívky dávaly přednost koňům přede mnou. Asi jsem jezdil na nějakém poníkovi v cirkusu a jednou mě povodila na svém koni sestra mé kamarádky. Teď jsem byl vybrán se sedmi účastníky Expedice, abych se zúčastnil první projížďky. Myslel jsem, že uděláme nějaké kolečko na louce a půjde do akce někdo jiný. Místo toho jsem se svou Metelicí zamířil do potoka, bahna, lesa, do kopce, z kopce. Křečovitě jsem se držel hřívy a adrenalin mi zaplavoval řečiště pokaždé, když jsme z chůze přecházeli do klusu. Hodně mi pomáhala studentka Nicolette, která měla už s koňmi zkušenostmi: „Nenechte ho žrát, dojeďte mezeru!“
Nechal jsem doznít zážitek a už se začal klepat, jak se vyřeší ubytování druhé půlky výpravy, která na Preluky směřovala od Lumšor přes poloninu Runu.
Zase bylo na všechno dost času. Saša jezdil a nikdo další se bez něj ani neuprdl. Saša byl alfa samec, nekompromisní vládce svého panství. Koketoval se ženskými, rozdával úsměvy a vodku, ale nezdráhal se nakopnout koně či seřvat kohokoliv, kdo se neřídil jeho příkazy. Byl velmi chytrý, vystudoval dvě vysoké školy a ovládal několik jazyků, přesto jen málokdy opustil ukrajinštinu. I on jistě v top ten zaujme významnou pozici.
Když druhá půlka dorazila, stále jsem chodil za ním a za Petrem a zdůrazňoval jim, že ještě deset, osm, šest, pět, čtyři, tři nemají kde spát. Posledním třem postavili stan z kusu celty a několika klacků, připomínal indiánské teepee. Na ukrajinský způsob. Přitom stačilo, aby nám včas řekli, že si máme přivézt své stany. Bydleli jsme v nich už několikrát v Rumunsku. Původně jsme totiž neměli tahat nic, ani ešusy, ani spacáky, ani karimatky. Nakonec jsem rozhodl, že spacáky a ešusy budou mít všichni, čtyři dny před odjezdem jsem přikázal i karimatky. Stany jsem doporučil jen těm, kdo chtěli mít soukromí. Ale ono se říká, že na dovolené all inklusive žádné zážitky nebývají, zatímco improvizace jich přináší nečekaně mnoho. Ale vysvětlujte to někomu, kdo má zodpovědnost za 44 dalších lidí.
Když všichni bydleli, naložil jsem se do čanu, dal si dvě piva a konečně se pořádně vyspal.
Autoři fotografiií: Filip Jaroš, Eliška Šanderová, Petr Skokan a Tony Mestek.
První díl je zde.