„V destinaci, kterou hodláme navštívit, je možné téměř vše. Co je dohodnuto, bývá rychle zapomenuto, jízdní řády jsou jen orientačními daty, sliby se občas neplní, co platí dnes, zítra nemusí být pravda. Vše se může měnit, a to i rychle a nečekaně. Tím vás nechci strašit, jen upozorňuji, že nejedeme do Bádenska-Württemberska,“ tak začínaly poslední instrukce, které dostali účastníci letošní, již osmnácté, gymnaziální Expedice v průběhu června. Nazvaná byla Preluky 2016.
Plánovat jsem ji začal už před dvěma roky, kdy jsem se během dovolené v okolí Haliče seznámil s Petrem a několik dní přespával v jeho užhorodském bytě. Zaujalo mě, že v Zakarpatí je možné podnikat výlety na polodivokých koních za finančních podmínek, o kterých se nám ve zbytku Evropy ani nezdá.
Sedě na Střelnici jsem Petrovi po čase napsal dotaz, jestli by si troufl pomoci mi s výpravou zhruba třiceti lidí. Nakonec nás 1. července dvě hodiny před půlnocí vyrazilo čtyřicet pět a to jsem ještě řadu lidí odmítl. Netroufl jsem si vzít jen studenty, takže jsem průběžně složení výpravy upravoval tak, aby třetinu tvořili studenti nižších ročníků gymnázia, třetinu plnoletí studenti či absolventi a vše jsem doplnil dospělými, zejména z řad rodičů.
Pro dopravu do partnerského města Užhorod jsme použili pronajatý autobus, který nás po polské dálnici a přes slovenský východ dopravil na hranice Evropské unie. Obzvláště pro mladé cestovatele byla překvapením už hraniční kontrola. Na začátku bumážka od ozbrojence v maskáčích, sbírání razítek, kontrola pasů, to už při výletech do Chorvatska či Itálie nezažijí.
Po dvou hodinách jsme začali kolem sochy vojáka, směnáren a free shopů klesat do centra, kde na nás u hostelu čekal Petr. Ubytovali jsme se a u pozvaného směnárníka si vyměnili peníze. Autobus nás ještě zavezl k Masarykovu mostu a pak nás na dobro opustil.
V úmorném vedru jsme se zastavili u Masarykovy sochy, prohlédli si malé Dejvice, jednu z nejdelších lipových alejí, někdejší sídlo zemského prezidenta Podkarpatské Rusi, poštu, tržnici a v půlce si dali pauzu vyplněnou pojídáním polévky s názvem bogran.
Následovalo nábřeží s několika sochami, bývalou synagogou a nejlepší čokoládovnou. Vystoupali jsme k řecko – katolickému kostelu a hradu, pod kterým jsme objevili stylovou hospodu s několika druhy zdejších piv. Pivo bylo i další náplní programu – aspoň pro ty plnoleté. Petr pro ně uspořádal beer tour. Podobně stylových hospůdek je totiž v Užhorodě několik a nabízejí i zajímavé, ne vždy ale povedené produkty. Na mě zbylo, abych ty menší či unavené doprovodil zpět do hostelu.
Noc byla krušná – ne snad kvůli účastníkům beer tour, ti se vrátili ve výtečné náladě. Bylo vedro, ne všechny pokoje měly klimatizaci. Další dny ukázaly, že na teplo budeme hodně teskně vzpomínat.
Třetího července jsme nesnídali, přestože padaly dotazy, jak to se snídaní bude. Dokonce jsme vyzývali, aby nikdo nejedl. V 8,30 kyjevského času (typ času je třeba zdůrazňovat, protože v Zakarpatí používají různé časy, jedna autobusová společnost například jede podle kyjevského a jiná zase středoevropského) jsme se sešli před hostelem a nasedli do autobusu zdejšího provozovatele, který nás odvezl do obce Perečín.
V restauraci Pidkova jsme měli objednanou „malou“ ochutnávku zdejších specialit. Snídaně, oběd a večeře v jednom – dohromady čtrnáct chodů, kilo masa na osobu. Aperitiv v podobě slivovice, na zapíjení uzvar vyrobený z uzeného ovoce, a pak už tři druhy slaniny, uzené, jitrnice, jelita, grilovaná rajčata, bánoš (zdejší obdoba mamaligy), strapačky, cikánské jídlo gurka … v průběhu jsem se musel dvakrát projít, abych nakonec zvládl i závěrečnou palačinku s ovocem.
Zapomněl jsem zmínit, že pršelo, ale jen co jsme se rozhodli vyrazit, přestalo. Autobus nás následně vyvezl co nejhlouběji do hor, kde jsme se rozdělili na dvě skupiny. Tu výkonnější čekalo něco přes třicet kilometrů zpestřených noclehem v lázeňském městečku Lumšory. Já zůstal s lenivějšími účastníky. Před námi bylo jen kilometrů čtrnáct, na nichž jsme museli vystoupat do více než devíti set nadmořských metrů. Po dešti bylo co pozorovat – kuňky žlutobřiché, mloci skvrnití, modranky karpatské, tesaříci … Přebrodili jsme poslední dva potoky a pak došlo na má slova.
Slíbené kadibudky se teprve dostavovaly, v rybníku nebyla voda, do stanů se vešla sotva naše skupina, navíc ve většině nebyla podlážka. Saša, majitel usedlosti však byl v úplném v klidu. Obcházel šokované účastníky s láhví vodky, neodolatelně se usmíval a říkal, že vsjo budět. Když bog dá.
Autoři fotografiií: Filip Jaroš, Eliška Šanderová, Petr Skokan a Tony Mestek.