Devatenáctá Expedice Gymnázia Česká Lípa byla pojmenována po nejvyšší hoře Maďarska, ale prvním cílem výpravy 55 studentů, absolventů, učitelů i rodičů byl Slovenský kras.
Pokusím se akci popsat ze svého pohledu jako hlavního organizátora. Původním plánem bylo přejít celý národní park po páteřní červené trase od Zadielu do Domice, jenže jak výprava nabobtnávala, odškrtával jsem si ubytování, které nemůžeme použít. Z původního plánu zůstal nakonec jen nocleh na Zadielské chatě, která má kapacitu deset lůžek. Její majitel nám však navrhl, že můžeme přespat na terase nedalekého bufetu. Asi týden před odjezdem nám navíc prozradil, že k chatě by měl zvládnout dojet autobus, takže děti nemusejí chodit na těžko. A byl tu další stres – nezabije mě řidič, až mu prozradím, co po něm chci? Dostali jsme totiž k dispozici teprve dva roky starý autobus, který byl navíc o čtyři metry delší než běžná Karosa.
Neděle
Podle původního plánu jsme měli po nočním přejezdu navštívit hrad Krásna Hôrka, jenže ten po děsivém požáru stále není přístupný veřejnosti. Naštěstí zámek v Betliaru byl solidní náhradou. Obzvlášť, když první neděli v měsíci je přístupný zdarma. Užili jsme si první várky slovenčiny, dozvěděli se informace z dějin zdejšího kraje a viděli pravou lebku Jánošíka i mumii hradní paní Serédyové, která byla zachráněna právě z Krásne Hôrky (zde nějaké informace o této atrakci).
Já už byl ale napjatý z výjezdu na Zadiel. Silnice se zužovala, stromy se stále více nakláněly, jednou jsem musel vylézt odhodit větev z cesty, ale řidič Jarda nehnul ani brvou. Pevně držel volant a kilometr po kilometru nás přibližoval cíli. Konečně jsme byli na plácku, na němž se bylo možné i otočit.
Půjčili jsme si klíče od chaty, obuli se do pohorek a ihned vyrazili na devítikilometrovou túru, během níž jsme nastoupali sedm set výškových metrů. Vylezli jsme nad Zadielskou dolinu, nafotili pár impozantních snímků, pak sestoupili do Zadielu, občerstvili se v hospodě a vystoupili podél říčky Blatnice zpět k našim věcem. Ne nadarmo se o dolině říká, že je to perla celého Slovenského krasu.
Bufet už byl oficiálně zavřený, takže jsme si mohli rozložit karimatky a spacáky na terase a těšit se na kotlíkový guláš. Po něm někteří ihned zalezli, jiní rozdělali oheň a poprvé vyndali kytary.
Pondělí
Já osobně spal jako špalek na kraji řady, jen mě v noci překvapil pes, který se ke mně tulil. Část výpravy se vrhla na párky, kterých jsme objednali jen pětadvacet, pro ostatní jsme vyndali z autobusu kartony s mlékem, džusy, sýry, vločky, sušenky, paštiky. V devět jsme se pobalili, naházeli věci do autobusu a vyrazili na nejdelší túru celé Expedice.
Nejprve jsme po silnici vystoupali Baksovou dolinou, seznámili se s místními Rómy a pak už vpadli do lesů. Občas jsme se zastavili na odpočinek, aby se skupina spočítala, protože ne všichni měli stejné tempo. Někteří sice za celou dobu nevyndali sluchátka z uší, ale mně se teď zpětně líbí, jak se účastníci různě bavili, vymýšleli si hry. Když pominu dva výhledy, pár studní a občasné chycení zajímavého živočicha, zase až tak atraktivní tato část přechodu nebyla, přesto vládla zvláštní pohoda, nikdo neremcal.
Autobus na nás čekal u koliby Soroška v Jablonovském sedle. Po občerstvení nás zavezl do Rožňavy, kde jsme se na tři noci ubytovali v areálu obchodní akademie. Hned po příjezdu nás čekalo příjemné setkání s orientačními běžci z Nového Boru.
Ubytování to bylo poměrně zvláštní. Šlo o panelákové byty, z nichž jako by nedávno teprve utekli jejich obyvatelé. Umakartové jádro a další vybavení jako z osmdesátých let minulého století. V podobném duchu byla i řada dalších věcí – nástěnky ve škole i jídelně, spousta příkazů a doporučení. Od začátku mi bylo jasné, že pobyt v tomto městečku aspiruje na top ten.
Autoři fotografií: František Kuchař, Eliška Šanderová, Lucie Nosálová, Petr Skokan a Milan Bárta